Na základě této smlouvy o smlouvě budoucí paní H. vyplatila prodávající 350 000 Kč a obě následně uzavřely kupní smlouvu, jejíž účinnost byla vázána na úplné zaplacení kupní ceny, a nájemní smlouvu, kterou paní Eva pronajala nemovitosti na dobu splácení zbytku ceny. Po vypracování nové kupní smlouvy 14. ledna 2004 paní H. doplatila paní Evě zbývajících 160  000 Kč.


Oproti předchozím jednáním o prodeji však obviněná onoho 14. ledna věděla o tom, že rozhodnutím finančního úřadu bylo v mezidobí na předmětných nemovitostech zřízeno zástavní právo k zajištění daňových pohledávek státu ve výši 317 249,91 Kč, a tuto skutečnost úmyslně zatajila poškozené při jednáních o nové kupní smlouvě a před doplacením oněch 160 000 Kč. Informaci o existenci zástavního práva přitom paní Eva prokazatelně získala nejpozději 5. prosince 2003.

Nepodvedla?

Okresní soud ji shledal vinnou trestným činem poškozování cizích práv a uložil jí rok podmíněně na tři léta. Uvedl přitom, že uzavřená kupní smlouva je platná, poškozená je tudíž vlastníkem nemovitostí, a jelikož finanční úřad dosud nerealizoval zástavní právo, na majetku poškozené prozatím nevznikla žádná škoda; nemohlo se proto jednat o podvod. Paní H. ovšem následkem podvodného jednání obviněné utrpěla vážnou újmu na svých právech, protože nemůže neomezeně realizovat svá vlastnická práva k zakoupeným nemovitostem.


Odvolání státního zástupce krajský soud zamítl. Mj. uvedl, že obviněná je právním laikem, takže nebylo možné jednoznačně odmítnout její obhajobu, podle které nepředpokládala, že by finanční úřad uspokojil svou pohledávku i z majetku poškozené.


Nejvyšší státní zástupkyně poté podala dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Mínila, že jednání obviněné mělo být posouzeno jako trestný čin podvodu, jak bylo žalováno, neboť vědomě zatajila poškozené existenci zástavního práva na nemovitostech, které jí prodávala, a tím úmyslně způsobila škodu na majetku poškozené ve výši nejméně 161 100 Kč, které vyinkasovala po zatajení podstatných okolností týkajících se předmětu koupě.

Mohla mít škodu?

Nejvyšší soud především konstatoval, že k ochraně majetkových práv je obecně určena podstata trestného činu podvodu (ev. pojistného či úvěrového). Pokud soudy shledaly ve věci porušení práva poškozené disponovat bez omezení se zakoupenými nemovitostmi, NS zdůraznil, že takové právo dispoziční je nepochybně jedním z nejvýznamnějších majetkových práv.


NS nesouhlasí ani se závěrem českobudějovických soudů, že na majetku poškozené nevznikla škoda, kterou by bylo možné vyčíslit v penězích, takže údajně nelze jednání obviněné posoudit jako podvod. Soudy se prý nezabývaly otázkou, zda by poškozená předala doplatek 160 000 Kč i za situace, kdyby věděla o existenci zástavního práva, a zda tedy paní Eva nezamlčela toto zástavní právo jen proto, aby vylákala plnění, které by jí poškozená neposkytla, pokud by o zástavě věděla.


Sice není teoreticky vyloučeno, že by paní H. měla i tak zájem koupit předmětné nemovitosti, ovšem zcela jistě by tomu musela odpovídat sjednaná kupní cena. Nejspíše však by nebyla ochotna doplatit zbytek kupní ceny, jak učinila za situace, kdy nevěděla o zástavním právu.


V takovém případě je při stanovení výše škody třeba vycházet z rozdílu mezi zaplacenou, resp. sjednanou, kupní cenou a skutečnou cenou převáděné věci, tedy takovou, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodává – v daném případě i se zástavním právem na nemovitosti váznoucím. Nelze proto spolehlivě uzavřít, zda na majetku poškozené vznikla škoda a v jaké výši, řekl NS. Rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k novému posouzení.


S názorem, že pokud zástavní právo snížilo obvyklou prodejní cenu nemovitostí v době a v místě činu natolik, že nedosáhla 620 000 Kč, pak je zřejmé, že to, o co paní H. zaplatila 14. ledna víc oproti zjištěné skutečné ceně, by bylo škodou na majetku poškozené.


Co se pak týče skutečnosti, že obviněná je právním laikem, jak na to odvolací soud upozornil, je nutné mj. zvážit i okolnost, proč paní Eva zatajila před poškozenou vznik zástavního práva, pokud se domnívala, že jeho existence nemůže mít negativní dopad ve vztahu k poškozené, a proč se snažila poškozenou přimět, aby podala návrh na vklad do katastru nemovitostí až později, poznamenal NS.