VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Jiří Stiegler: Vést „kuřata“ na trávník je vzrušující zážitek

Strakonice - Málokterý český rozhodčí dosáhl takového věhlasu. 
V jihočeských Strakonicích žije muž, který rodné město nikdy neopustil, a přesto 
s fotbalem procestoval celý svět. Jiří Stiegler má coby rozhodčí na kontě 145 ligových zápasů, ale především řadu startů na mezinárodní scéně.

14.2.2014
SDÍLEJ:

Rozhodčí Jiří Stiegler.Foto: archiv

Charismatický muž nedávno oslavil 72. narozeniny. Během své kariéry dosáhl řady ocenění. Fotbalová asociace České republiky mu udělila prestižní cenu Václava Jíry, okresní komise ČSTV pak v roce 2009 titul Sportovní osobnost v okrese Strakonice.

Mezinárodní věhlas získal Jiří Stiegler především jako rozhodčí, ale fotbalu zasvětil prakticky celý svůj život. Kromě pískání fotbal nejen hrál a později také trénoval, ale po ukončení kariéry rozhodčího i šéfoval komisi ligových rozhodčích a poté vykonával funkci předsedy delegátů. Dva roky působil jako ředitel českobudějovického Dynama.

Za nejkrásnější moment svého fotbalového života považuje kvalifikační utkání
o postup na mistrovství světa 1990, ve kterém Skotsko hostilo Francii. Utkání řízené Jiřím Stieglerem tehdy 
v Glasgow přímo na stadionu sledovalo přes osmdesát tisíc fanoušků.

Vzpomínáte si na ten zápas ve skotském Glasgow?
Jako kdyby to bylo včera. Vidím to skutečně jako dnes, mám vše před očima, i když samotní aktéři utkání už jsou dnes také starší páni. (úsměv) Vzpomínky jsou krásné 
v tom, že vám je nikdo nevezme. Nevím, jak je to zařízené, ale přesně vidím, jak jsme tehdy nastupovali.

Jaký to byl pocit?
Naprosto výjimečný. Když si uvědomíte, co jste měl před takovou kulisou v ruce. Stačilo dát pokyn, vše se dalo do pohybu a dalším pokynem zase vše zastavilo.

Z toho utkání máte doma kazetu. Podíváte se na ni někdy?
Nerad bych, aby to nyní vypadalo nějak samolibě, ale mohu přiznat, že čas od času se na ni podívám. Škoda, že na ní chybí právě ten začátek, kdy jsme nastupovali za zvuku národních hymen.

Rozhodčí Jiří Stiegler.Jak probíhalo samotné utkání?
Je pravdou, že dnes vidíme v televizi vše, co se děje v celém světě, ale tehdy jsem si tolik lidí na jednom utkání  ani nedokázal představit. Vše ale proběhlo naprosto 
v pořádku.

A po utkání?
To také pro mě bylo velké překvapení. Po utkání najednou někdo klepal na dveře rozhodčích. Když se otevřely, vešel Michel Platini a všem nám podával ruku. Francie tehdy prohrála, on nám všem přesto děkoval za naprosto korektní řízení zápasu. Tehdy jsem si říkal, že se snad ani nebudu mýt. (úsměv)

Máte za tak bohatou kariéru 
i nějaký další zvláštní zážitek?
To ano. Například jsem měl to štěstí, že jsem se třikrát setkal s albánským fotbalem. V Malmö jsem zažil, že jsme po poločase byli nastoupení na hřišti, akorát hostující tým Tirany stále nikde. Až jsem se vydal do kabiny, kde se celý tým modlil. Když jsem viděl brankáře, jak se modlí, přál jsem mu pak v duchu, aby nulu dochytal. A povedlo se mu to.

Proslavil jste se jako rozhodčí. Ale ještě jako hráč jste sudí prý rád neměl…
Neznám prakticky žádného hráče, který by rozhodčí miloval… Sudí je vždy nepřítel. Když se prohraje, hledají se chyby u něj. A ani já jako hráč nebyl výjimkou.

Jak jste se tedy vůbec dostal
 k pískání?
Prakticky šlo o náhodu. Pracoval jsem ve Strakonicích na ČSTV a tehdy jsme měli dodat tři lidi na školení rozhodčích. Napsali mě jako jednoho z nich, a tak jsem tam jel. Nebral jsem to vůbec vážně. Školení jsem ale absolvoval, a to dokonce s vyznamenáním.

Co následovalo?
Díky tomu vyznamenání jsem přeskočil I.B třídu a zamířil rovnou do I.A. Pořád jsem to však nebral vážně. Ale když každý rok přišel postup o třídu výše, tak poté 
v divizi jsem zjistil, že to člověku něco také dává.

Konkrétně?
Je to zvláštní prožitek. Když za sebou na hřiště vedete „kuřata", jak jsme nástupům říkali, je to určitý prožitek.

Být rozhodčím nebyl váš sen?
Ne, o tom jsem dopředu nikdy neuvažoval.

Vy jste pak rychle postupoval. Po šesti letech jste se dostal do nejvyšší soutěže…
…byl to jednoznačně rychlý postup. Ale tak to zkrátka bylo. V lize jsem dva roky strávil nejdříve jako pomezní rozhodčí, což mi strašně moc dalo pro další vývoj.

Jak jste se poté dostal k funkci předsedy komise rozhodčích?
Tehdy mi to nabídl pan předseda svazu Chvalovský. Ten si mě vážil, což také uměl ocenit. Když  jsem končil, nabídl mi to. Já do toho šel, 
i když to nebylo nic jednoduchého, každý den dojíždět ze Strakonic do Prahy, ale bral jsem to jako přirozené navázání na konec práce rozhodčího, kdy člověk z fotbalu úplně nezmizel.

A když jste šéfoval delegátům?
To vlastně bylo podobné. Říkal jsem si, že kdo jiný by  na rozhodčí měl chodit než bývalý rozhodčí.

Když se zdálo, že jste ve fotbale vyzkoušel snad všechno, ozvalo se Dynamo, že?
Pro mě to bylo velké překvapení. Vůbec jsem to nečekal. Byla to pro mě novinka. O peníze jsem se nikdy nestaral a když najednou přišly výplaty, tak na ně zkrátka muselo být. Nedokázal jsem si představit, že bychom nezaplatili. Peníze se tak vždycky sehnaly.

Je snad něco, co jste ve fotbale nedělal?
Snad novináře. (smích) Ale vážně – vždy byla otázka, co se nechá dál posouvat. Ale dnes je má mise, myslím, naplněna. Kdyby někdo chtěl jakoukoliv radu, rád pomůžu. Jako nyní například 
v okresní komisi rozhodčích na Strakonicku. Ale uvazovat se nastálo, to už ne.

Rozhodčí Jiří Stiegler.

Jak moc si vážíte ceny Václava Jíry?
Pochopitelně velmi. Není moc lidí, kteří by ji dostali. Pro mě však má obzvlášť hodnotu, protože s panem Jírou jsem se znal osobně. Byl to vynikající člověk. Chtěl mě jako sekretáře do Bohemky a poté také na svaz. Já ale nechtěl odejít ze Strakonic. Pan Jíra byl výborný hráč, funkcionář a opravdu velký člověk. Proto má pro mě ocenění větší význam než třeba pro někoho jiného. Cenu mám doma na čestném místě.

Zažil jste nějaké nepříjemnosti?
No, samozřejmě. Ne všechno bylo jen super, například, když jsme v komisi rozhodovali, jaký rozhodčí skončí. 
Z jeho pohledu to bylo samozřejmě velice zásadní rozhodnutí, vedle prestiže šlo také o jeho finanční příjem.

Když se dnes koukáte na fotbalové utkání, jste zcela nestranný divák?
Snažím se dívat komplexně, ale samozřejmě určité degradaci se neubráním. Vždy se přistihnu, že se na zápas koukám také jako delegát rozhodčího. Říkám si, co bych sudímu vytkl a podobně.

Zmínil jste podání ruky od Platiniho. Byli podobní „rytíři sportu" také u nás?
Určitě by se našli. Velice rád například vzpomínám na Antonína Panenku. Dále třeba na Josefa Chovance, Karola Dobiáše, Zdeňka Nehodu či Ladislava Vízka. To byli plejeři, kteří ten fotbal hráli velice dobře a navíc k tomu se uměli také slušně chovat.

Z rodných Strakonic jste nikdy neodešel?
Ne. Nabídky jsem měl, ale jak se říká: Tady jsem se narodil a tady také umřu.

I proto vás musí mrzet, že se nyní ve městě hraje fotbal na okresní úrovni, že?
To ano. Ale já i na tu čtvrtou třídu chodím. Člověk se tam setká se známými. Ale je to škoda na takové město. Navíc nevěřím, že se to v nejbližší době zvedne.

Což pro vás, když jste prošel ve fotbale mezinárodní a profesionální úroveň, musí být dost skličující pocit, ne?
Však já ale z toho okresu vzešel. A tak jsem se vrátil. Fotbal je navíc všude stejný.

Sportovní legendy pravidelně představuje nová příloha Plus Deník. Tu dostávají přeplatitelé Deníku v úterý navíc jako dárek k tištěným novinám. Přeplatné je možné objednat na telefonním čísle 602 190 632.

Autor: Radek Papáček

14.2.2014 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Ilustrační foto.
2

Jihočeský kraj zatím o stávce řidičů nemá informace

Speciální jednotka nakoupila nové vystrojení (kombinézy a bundy) a technické vybavení (stativy, dalekohledy). Do maskovacího obleku pro odstřelovače zvaného "hejkal" se pro fotografii Deníku oblékl krajský policejní tiskový mluvčí Jiří Matzner.
12

OBRAZEM: „Hejkaly“ chránící Temelín není vidět

Jihočeška si vyzpívala cenu Thálie

Praha, České Velenice /OBRAZEM/ – Z rukou Jiřího Suchého převzala v Národním divadle v Praze cenu Thálie sopranistka Lenka Pavlovič za roli Hortenzie v představení Ples v opeře, které hraje v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě.

Extraliga je po nesmírně cenné výhře v Pardubicích zase o malý kousek blíž

Pardubice – Extraliga je zase o malý kousek blíž. Hokejisté ČEZ Motoru vstoupili do baráže o nejvyšší soutěž strašně cenným vítězstvím 2:1 na ledě favorizovaných Pardubic. V pátek se Jihočeši představí poprvé doma proti Karlovým Varům (17.30).

Řidiči ujeli od tří nehod

České Budějovice – Policisté uvítají svědectví občanů ke třem dopravním nehodám. Ve čtvrtek 23. března v 13.45 h se dosud neznámý řidič tmavého vozidla jedoucího od Hraniční ulice střetl na křižovatce ulic Vrbenská a Vodní s jedoucí cyklistkou.

Zlaté ruce Luboše Roba, z nulového úhlu trefil v Pardubicích tři body

Pardubice – Byl to neuvěřitelný moment. V úvodním barážovém duelu ČEZ Motor dlouho vedl na pardubickém ledě 1:0. Ve třetí třetině ale Dynamo tlačilo, šest minut před koncem vyrovnalo a s Jihočechy to nevypadalo vůbec dobře. Ale v poslední minutě přišel moment, který zmrazil narvanou Tipsport arénu. Hosté hráli přesilovku, Žiga Pavlin posunul kotouč Luboši Robovi (21 let), jenž ho napálil z první z takřka nulového úhlu a trefil dokonale. Gólman Růžička se nestačil přemístit a Motor slavil mimořádně cenné tři body.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies