Osobnost Deníku
Přečíst článek >

V roce 2000 reprezentoval na OH v Sydney.

Dostat se na olympijské hry je snem každého sportovce, podaří se to ale jen málokomu. Jedním z vyvolených jste byl 
i vy, jak na olympiádu v Sydney vzpomínáte?

Byl to obrovský zážitek, který s odstupem času stále jako by ještě spíš narůstal. Přiznávám totiž, že nevím jak jiným klukům, ale mě to tenkrát v těch mých dvaceti letech ještě pořádně nedocházelo, že dostat na olympiádu je něco výjimečného. Bral jsem to jako nějakou další nominaci. Jak roky ubíhají, člověk si to všechno začíná víc a víc uvědomovat.

I to, že od té doby se český fotbal už na olympiádu neprobojoval?

Přesně tak. Přestože fotbal má svůj vrchol na mistrovství světa a na olympiádu je věkový limit, zájem o možnost bojovat o olympijské medaile i ve fotbale je na celém světě obrovský.

Vy jste v Sydney před těmi šestnácti roky skončili v základní skupině. Hodně vás to mrzelo?

Velkým úspěchem byl už samotný postup na olympiádu, kam jsme se my probojovali díky druhému místo na mistrovství Evropy dvacítek na Slovensku. V každém týmu mohli hrát i tři hráči nad limit třiadvaceti let, ale Karel Brückner, jenž nás tehdy trénoval, tuto možnost nevyužil. Vzpomínám si ale, že se tehdy kvůli našemu odjezdu na olympiádu přerušila i liga.

Na postup ze skupiny ale zřejmě bylo, ne?

To určitě, bohužel jsme získali jen dva body, a to na postup nestačilo. S USA jsme hráli 2:2, ale prohráli jsme 2:3 s Kuvajtem, což nikdo nečekal a stálo nás to postup. Já odehrál až zápas proti Kamerunu, kdy jsme museli k postupu vyhrát, jenže jsme uhráli jen remízu 1:1. Kamerun pak celý turnaj vyhrál.

Vy jste z jihočeských fotbalistů tehdy nebyl v týmu sám, že?

Zdaleka ne, byl tam i Roman Lengyel, Jarda Drobný, Erich Brabec a Honza Šimák. Bylo nás tam pět, což vzhledem k tomu, jak na tom jihočeský fotbal v současné době je, se zdá být až neuvěřitelné.

Měli jste možnost na olympiádě navštívit i některé jiné sporty?

Bohužel ne. Moc volna nebylo, buď jsme hráli, nebo trénovali. Navíc fotbal byl mimo olympijskou vesnici, bydleli jsme jinde a v Sydney nehráli a k zápasům přelétávali. Začínali jsme, pokud se nepletu, v Canbeřře, kde jsme skupinu i končili, zápas s Kuvajtem se hrál v Brisbane. Když jsme ze skupiny vypadli, vrátili jsme se do Sydney a v Olympijském domě dva dny čekali, než se našel spoj na odlet domů.

Byl v Austrálii mezi diváky 
o fotbalový turnaj zájem?

Návštěvnost na fotbale byla veliká a pro většinu z nás, co jsme se pohybovali na úrovni české ligy, ta atmosféra byla až neuvěřitelná. Na to jsme z naší ligy nebyli zvyklí, jedině pro ty kluky, co už tehdy hráli venku, třeba Jankulovski byl někde v Itálii a Honza Šimák přiletěl 
z Hannoveru, nebyly plné stadiony ničím až tak výjimečným.

Zmínil jste Jankulovského a Šimáka, měli jste podobných pozdějších hvězd v týmu víc?

Kluků, kteří pak udělali díru do světa, bylo mnohem víc. Byli jsme hodně silný ročník. Pro mě byla olympiáda vrcholem kariéry, pro některé kluky, třeba pro Ujfalušiho, Baroše, Honzu Poláka, Marka Heinze a další, to ale byl začátek obrovské kariéry.

O sobě nemluvíte, nicméně působil jste v řecké lize a taky 
v české lize jste vedle Dynama prošel i některými kluby zvučných jmen, ne?

Byl jsem na hostování ve Slavii, ligu jsem hrál v Hradci, ve Slovácku, na Žižkově či ve Zlíně, přesto ale jednadvacítka a olympijský tým pro mě byl jednoznačný vrchol. S některými kluky z našeho tehdejšího týmu se nemohu srovnávat, vždyť kostra toho týmu pak zářila v reprezentačním mužstvu spolu Pavlem Nedvědem, Karlem Poborským a dalšími legendami. My zbylí byli takoví reprezentační odpadlíci, což nic nemění na tom, že o sobě mohu říct, že jsem jako jeden z mála našich fotbalistů dostal až na samý vrchol, jakým účast na olympiádě určitě je.