Váš návrat do sestavy přišel dost nečekaně. Jak se to vlastně seběhlo?
Od minulého úterka jsem začal trénovat s týmem. Trenéry zajímalo, jak se cítím. A cítil jsem se stále lépe a lépe. Společně jsme usoudili, že na tréninku vypadám dobře a není na co čekat. S trenéry jsme se dohodli, že pokud jsem v pořádku a cítím se na to, tak by to viděli na úterý v Litvínově. Na pondělním tréninku jsme se domluvili, že skutečně půjdu do branky.

Zraněná ruka na tréninku bolela méně, nebo dokonce už nebolela vůbec?
Pořád ji cítím. To bude ale také tím, že byla hodně oslabená. Některé svaly jsem asi neúmyslně používal, aniž bych o tom věděl. Ruka je slabá a po námaze to vždycky trochu bolí. Ale umožňuje mi to chytat. Je to jiné než na konci září, kdy jsem po zápase v Pardubicích nemohl ani pořádně uchopit hokejku. Udělal jsem velký pokrok a doufám, že takhle už to zůstane.

Lékaři vám start doporučili, nebo zůstávali spíše zdrženliví?
Podle všech výsledků se stav mé pravé ruky zlepšil a postupně by měla bolest odcházet. Upozorňovali mě ale na to, že určitá bolest tam ještě nějakou dobu bude. Pokud budu chtít chytat, tak to prostě budu muset vydržet, protože pomoci se od ní nedá. Já chytat chci, a pokud to nebude na úkor mého zdraví, tak se s tím budu prát.

V televizním rozhovoru jste se  vyjádřil, že buď to teď ruka vydrží, nebo budete mít po sezoně. Je to až v takovémhle stadiu?
Ještě neznám úplně podrobně výsledky posledních lékařských testů, ale vypadalo to, že mě možná čeká i operace, abych se toho zbavil úplně. Operace ale připadá v úvahu až v době, kdy už nebudu moct chytat. Pro mě by bylo nejlepší, kdyby to bylo až po sezoně. Když bych potřeboval pomoci od bolesti, tak bych na ni musel jít hned. To by ale automaticky znamenalo konec sezony. Vzhledem k tomu, že mi sezona pomalu ještě ani nezačala, tak doufám, že to vydržím, a na operaci bych šel až po sezoně.

V Litvínově jste za sebou měl jen nějaký týden tréninku. Cítil jste se dobře po herní stránce?
Je pravda, že jsem zápas nechytal dva a půl měsíce.  A z celé té doby jestli jsem trénoval čtrnáct dní, tak je to dost. Měl jsem za sebou pouze jeden ostřejší týden a musím přiznat, že jsem toho měl v Litvínově plné brejle.

Naštěstí vaši spoluhráči podali skutečně kvalitní výkon a soupeři toho moc nedovolili.
Zdálo se, že Litvínovští byli trochu zaskočeni. Asi čekali jednodušší zápas. Vždycky to zkusili, a když neuspěli, tak je to trochu potopilo níž. Nepomohli jim ani diváci, kteří na ně od poloviny zápasu pískali. Asi se jim nehrálo dobře. My jsme v každé třetině využili jednu šanci a tím jsme je potápěli stále níž. Tím, že soupeř nedokázal vstřelit kontaktní branku, tak se zrodilo podle výsledku docela jednoduché utkání.

Byla pro vás nejtěžším momentem zápasu šance Jakuba Černého ve druhé třetině, kdy se zpoza branky snažil zasunout kotouč za vaše záda?
To bylo hodně těsně. Zůstal tam chvilku sám a kluci ke mně přijeli dost pozdě. Dalo mi docela velkou práci nohu u tyčky udržet, protože to tam do mě pral docela zostra. Naštěstí jsme se spoluhráči tu situaci zvládli.

Jediný gól jste dostal necelé tři minuty před koncem. Mrzelo vás hodně, že jste přišel o nulu?
Mrzelo mě to šíleně. Lidi sice řeknou, abych se vykašlal na nulu, hlavně že se vyhrálo. To je jasné. Ale i ty nuly se počítají. Už jsem letos ze tří zápasů takhle přišel o druhou. S Libercem jsme doma také vedli 4:0 a dostal jsem jediný gól čtyři minuty před koncem při naší přesilovce po hloupé chybě. Přišel jsem letos takhle o dvě nuly a dost mě to mrzí.

V Litvínově jste inkasoval po celkem nenápadné střele z poměrně velké dálky. Puk jste dobře neviděl?
Moc jsem ho neviděl. A hlavně, když už jsem ho pak našel, tak jsem viděl pohyb rukou Milana Michálka. Počítal jsem s tím, že si puk sebere a odveze ho ze třetiny. Kotouč ale divně plachtil a před Milanem spadl. Jakmile ho nezachytil, tak už bylo pozdě nějak zareagovat.

Do reprezentační přestávky zbývají ještě dva extraligové zápasy. Uvidíme vás opět v brance?
Rozhodně bych chtěl chytat. Sestavu samozřejmě dělá trenér, ale doufám, že jsem si o nominaci řekl.