V českobudějovickém dresu jste strávil jedenáct sezon, dvě pak byly na vojně v Dukle Jihlava. Jak na toto období vzpomínáte?
Ono těch sezon bylo vlastně dvanáct. Po návratu z vojny v roce 1977 jsem totiž během jednoho ročníku absolvoval tři operace, jenom jsem trénoval a neodehrál ani jeden zápas. Ta noha už pak nikdy nebyla jako dřív.

Považujete za vrchol své hráčské dráhy stříbrnou medaili v nejvyšší soutěži z roku 1981?
Určitě. Když jsem v prvním mužstvu začínal, tak jsme byli většinou každý rok na sestup. Byla výjimka, když jsme tam nebyli namočeni. V té době byla ještě federální liga, ve které hrálo jen deset mužstev. Pořád jsme bojovali spíše o záchranu a bývalo to dost na nervy.

Ve zmíněném roce 1981 jste doplatili na zrušené remízy. Toto nové pravidlo vás připravilo o titul?
Byl to první rok, kdy byly remízy zrušené a za nerozhodného stavu se jezdily penalty. Pokud by penalty nebyly, tak jsme měli o bod víc než Vítkovice.

Mrzí vás i po těch letech, že jste na titul nesáhli?
Samozřejmě. Tenkrát byl jeden z rozhodujících zápasů na Spartě, kde jsme vedli už 4:0. Nakonec jsme ale prohráli 5:6. Pokud bychom vyhráli, tak už by to třeba Vítkovice zabalily. Důležitý pak byl zápas právě ve Vítkovicích. Hrálo se ještě na starém dřevěném stadionu, kam přišlo jedenáct tisíc diváků. Prohráli jsme 3:7, což byl klíčový výsledek. Vítkovice to už potom nepustily. Byla to škoda, možná jsme se měli v té sezoně ještě víc kousnout, abychom titul uhráli.

Bývaly velké návštěvy i na vašich domácích zápasech v Českých Budějovicích?
Když jsem začínal, tak bývaly plné i schody. Svůj první zápas jsem hrál proti Jihlavě, kdy bylo v hledišti snad dvanáct tisíc diváků. Bylo úplně narváno. Ale bývalo to jak kdy. Třeba na Spartu chodilo vždycky hodně lidí. Také ale bývaly roky, kdy jsme byli jaloví a lidí chodilo méně.

V té době byly ustálené kádry. Bylo vůbec možné přestoupit jinam?
Přestoupit se prakticky nedalo. Kluby měly dohodu, že si nebudou sahat do hráčů, kteří jsou v kádru. Bylo to složité. Buď budeš hrát, nebo půjdeš do práce. Tak to bylo postavené.

S kterým parťákem jste toho odehrál v jedné obraně v kariéře asi nejvíce?
Hrával jsem s Pepíkem Květoněm, Standou Bauerem, ale úplně první zápas jsem odehrál s Karlem Masopustem. Trenér Pražák mi pak k sobě dával mladé kluky. Něco jsem odehrál s Rudou Suchánkem, s Láďou Koldou nebo i Petrem Míškem, který potom onemocněl. Docela se to střídalo, takže těch spoluhráčů bylo hodně. V mé době se ještě hrávalo na pět beků. Těžko to srovnávat s dneškem, ale člověk odehrál třeba i čtyřicet minut za zápas.

Máte trenéra, na kterého vzpomínáte nejraději?
Těžko říct. Každý něco přinesl. Největší výkonnostní pokrok jsem udělal asi za Vlastimila Sýkory, zapomenout nemohu ani na Luďka Bukače, který si mě vytáhl do áčka. Hodně mi pomohla také vojna v Jihlavě. To dneska mladým klukům chybí. A hlavně do toho dříve rodiče nemohli tolik mluvit jako teď. V současné době někteří rodiče neskutečně tlačí na pilu, vidí kluka někde v NHL, a to není dobře. Už od mladšího dorostu je velký tlak na výsledky, aby se nesestoupilo. Jenom se pak nastřelují puky, aby se náhodou neudělala chyba. To je na škodu.

V reprezentaci jste nasbíral dvaadvacet startů. V době, kdy hráli všichni naši nejlepší hráči doma, asi bylo složité se do národního týmu prosadit.
Tenkrát se hrálo méně zápasů, takže jsem to nasbíral na Poháru Rudého práva nebo na Izvestijích. V roce 1972 vyhrál národní tým titul mistra světa a v dalších letech hrál s minimálními změnami. Generační výměna nastala až po výbuchu na olympiádě v Lake Placid v roce 1980. V té době už jsem měl trochu hendikep se zraněnou nohou, i když jsem se pořád držel v nějakém širším kádru. Jednu dobu nás bylo v nároďáku sedm z Budějovic, což také hrálo roli. Slováci se ozývali, že jsou tam třeba jenom tři. Bylo těžké se do nároďáku dostat, protože byl stabilní a uvolnilo se vždycky jenom jedno nebo dvě místa.

Závěr kariéry jste dohrával v zahraničí. V kolika letech jste odešel z Budějovic?
Ve dvaatřiceti. O moc dříve se nemohlo, ale po osmdesátém roce se to přece jen začalo trochu uvolňovat. Jarda Pouzar, Míra Dvořák, Ivan Hlinka, Milan Nový odcházeli v té době do NHL. Já jsem šel do Finska. Zranění jsem si přivodil v národním týmu a také trochu na to konto mi udělili výjimku. Nějak to zohlednili a pustili mě.

Do kterého finského týmu jste zamířil?
Do Kouvoly. První rok jsme hráli druhou finskou ligu a podařilo se nám postoupit. Byla to dobrá sezona. Už nějakých sedm kol před koncem jsme měli jistý postup. Odehrál jsem tam pak ještě jednu sezonu v nejvyšší soutěži. Nakoupily se nějaké posily, i když z hlediska výkonnosti se to moc nepovedlo. Nehráli jsme tak kolektivně jako rok předtím.

Na pobyt ve Finsku vzpomínáte v dobrém?
Bylo tam hezky, ale bylo to hrozně daleko od domova. V té době nebyl internet a psaly se jenom dopisy. Těžko si to teď někdo umí představit. My jsme v té době ještě neměli doma ani telefon. Člověk mohl psát jenom dopisy a moc nevěděl, co se děje doma.

Po Finsku přišel rok v německém Norimberku. To byla povedené štace?
Byla smůla, že jsem si tam utrhl kolenní vazy. V Norimberku byli skvělí fanoušci. Úplně neskuteční. Hráli jsme třeba v neděli večer v Essenu a jelo s námi šest autobusů příznivců. Zápas začínal v sedm hodin a domů to měli šest set kilometrů, takže se vrátili někdy ve tři ráno. Byl jsem rád, že se nám později něco podobného povedlo i tady v Budějovicích, kdy na play off třeba do Prahy jely také autobusy příznivců.

Úplný závěr kariéry jste dohrál v Rakousku?
Ano. Už jsem po problémech s kolenem přemýšlel, že to úplně zabalím. Jezdili jsme do Steyeru s Jardou Korbelou. Hráli jsme druhou ligu a dostali jsme se až do finále. Dělal jsem hrajícího trenéra, což není optimální. Člověk udělá chybu, někdo na to začne poukazovat, tak jsem musel vždycky vyhlásit: teď jsem to pos…Na další rok mi v klubu řekli, že buď budu trénovat, nebo budu hrát, ale musím sehnat trenéra. Už mi bylo šestatřicet a cítil jsem se unavený. Na ledě jsem za zápas trávil klidně čtyřicet minut. Když jsem si chtěl odpočinout, tak jsem udělal faul.

Proto jste si vybral pozici trenéra?
Ano. Začal jsem v Rakousku trénovat. Od mužstva jsem odešel, když bylo na třetím místě. Důvodem bylo, že nás majitel klubu po utkáních tahal do hospod, což by  špatně dopadlo. Měl už jsem nabídku z Budějovic, tak jsem se pohádal s majitelem, protože jsem měl kam jít.

Vaší další trenérskou štací už tedy byly Budějovice?
Do Budějovic jsem přišel k týmu v sezoně 1990 – 91 někdy v prosinci, ale to už to bylo hodně špatné. Bylo to po revoluci, končily dotace, byly problémy s financemi. Všichni si mysleli, že půjdou hrát do zahraničí. Byla to složitá situace a spadlo se. Už s tím nešlo moc dělat.

Hned za rok jste ale slavili návrat do extraligy.
Nebylo to však jednoduché, i když jsme měli silný tým mladých kluků. Rob, Bělohlav, Horák, Modrý, v brance Turek. Hráli jsme hodně útočný hokej. Sice jsme suverénně vyhráli základní část první ligy, ale poté následovala finálová skupina, do které dostaly týmy bonifikaci podle pořadí. Vybaví se mi zápas v Hradci Králové, který jsme hloupě prohráli 3:4, přestože jsme měli stálou převahu a jejich gólman měl šedesát dva zásahy. K týmu poté přišel ještě Jarda Jágr. Byly to tenkrát velké věci. Pamatuji si zhasnutá světla ze zápasu s Třincem. Oni nás osočili, že to bylo schválně. Potom nám je u nich zhasli taky. Ale první ligu jsme vyhráli a zvládli jsme i kvalifikaci s Nitrou. Prohrávali jsme u nich 0:3, ale povedlo se nám to otočit na 5:4, což nás hrozně povzbudilo. Nakonec jsme vyhráli 3:1 na zápasy.

Další sezonu už jste ale nedotrénoval. Proč?
V další sezoně v extralize jsme byli jako nováček ještě o Vánocích první. Udělali jsme tehdy s Jardou Jágrem prémiový řád. Hráči dostávali peníze podle toho, na jakém místě v tabulce na konci měsíce byli. Aby měli motivaci. Jenže jsme nepředpokládali, že povedeme tabulku. Takže došly peníze a byly obrovské finanční problémy. V té době jsme měli rozpočet šest a půl milionů korun. O nějakých pár let později se vyšplhal také dokonce až na sto třicet pět milionů.

Váš druhý domov jste poté našel v Jindřichově Hradci, kde jste dlouhé roky působil?
U Vajgaru jsem strávil asi šest let. Zažil jsem tam historicky jediný rok v extralize, kdy jsme trénovali s Milanem Kašpárkem. Ale byly tam finanční problémy a nešlo to utáhnout. Zažil jsem tam však kolem hokeje výborné lidi a velké nadšení. Rád na to vzpomínám. I potom v první a druhé lize. Je to samozřejmě malé město, ale byl jsem tam rád. Skoro každý rok jsme hráli play off a bojovali o postup. Ve druhé lize už to pak bylo těžké. Pro hráče je to nejnáročnější soutěž, protože se hraje dvakrát v týdnu a přitom chodí do práce. Na cestování je to strašně náročné. Klobouk dolů, že to ti kluci vůbec hrají.

V roce 2004 jste se stal generálním manažerem HC České Budějovice. To byl start vaší funkcionářské dráhy?
Nějaké funkcionářské věci jsem řešil už v době, kdy jsem v Budějovicích trénoval. V tom roce 2004 jsem ale šel dělat do výběrového řízení na generálního manažera pouze křoví. To už teď mohu klidně říct. Mělo to nějak dopadnout, ale nakonec se to úplně otočilo a stal jsem se manažerem.

Byla to mimořádná sezona. Měli jste šest hráčů z NHL, přesto byl boj o postup hodně tvrdý.
Povedlo se nám postoupit, ale zase jsme měli finanční problém. Právě hráči z NHL byli důvodem, že jsme s rozpočtem vylétli hodně nahoru.  Ekonomická ztráta se přenesla i do další sezony. Proto  se také hledal nějaký strategický partner, kterým se později stal Mountfield.

Jak vy hodnotíte období, kdy stál právě Mountfield v čele českobudějovického hokeje?
Klub navršil ve svém hospodaření za dva roky značnou kumulovanou ztrátu. Vznikla akciová společnost, Mountfield se stal hlavním akcionářem a dluh zlikvidoval. Samozřejmě nebylo dobré, že potom akciovka s hokejem odešla do Hradce Králové. Nikde ale není psáno, že by se něco podobného nemohlo stát, kdyby společnost vedl někdo budějovický. Doba taková je. Pokud není podpora od města, tak je to pak složité. Bylo to těžká doba. Mountfield chtěl všechno vyhrávat. Že se pak rozhodl odejít, to byla jeho vůle. Spočítal si, jaká je podpora od města jinde. Těžko tomu šlo asi zabránit. Bohužel jsem přesvědčen o tom, že to byl odraz politické situace v Budějovicích. Ale je to strašná škoda.

Oslovili vás zakladatelé nově vzniklého ČEZ Motoru ke spolupráci?
Ne. Už dopředu jsem avizoval, že už dál pokračovat nechci. Již jsem se cítil unavený. Každý rok končil ve ztrátě a tlak na finance byl obrovský. Museli jsme snižovat rozpočet, což mělo samozřejmě dopad na platy zaměstnanců i hráčů. Tím pádem panovala všeobecná nespokojenost. Taková situace však byla ve většině klubů. Majitelé si zmapovali, jaká je podpora extraligového hokeje v jiných městech a tlačili na pilu. Na radnici si tady asi mysleli, že se odchod ve skutečnosti nemůže uskutečnit. Zpětně musím říct, že byla chyba, že se tady rozpočet nafoukl až na 135 milionů korun. Když jsem do klubu přišel, tak byl jenom 56 milionů i s mládeží. Dát takové peníze dohromady nebyla žádná legrace.

Chodíte se dívat na prvoligové zápasy Motoru?
Chodím se dívat a mohu se koukat jenom na hokej. Dřív jsem počítal zlomené hokejky, protože jedna stála pět tisíc plus DPH.

Angažovaný v hokeji momentálně nejste nikde?
Nejsem. Něco mám v Rakousku rozjednáno, ale tam by se jednalo o vyloženě hobby záležitost.