Větší radost Gřegořek u hokeje nezažil

Hokejový obránce Petr Gřegořek (32 let) dosáhl na světovém šampionátu v Německu svého životního úspěchu.

Když vám v březnu zavolal reprezentační asistent trenéra Josef Jandač, abyste nastoupil do přípravného kempu, napadlo vás, že byste se za dva měsíce mohl vrátit se zlatou medailí?

Vůbec. Když mi volal, tak mě zastihl zrovna u holiče. Přemýšlel jsem, že to vůbec nezvednu. Později jsem to i Pepovi říkal. Říkal jsem si, že je to tak na dva týdny, a jestli není lepší zajet si někam na lyže, které už jsem měl naplánované. Nakonec jsem. Nakonec jsem telefon zvedl a udělal jsem dobře.

Kdy jste začal věřit, že byste mohl v týmu pro mistrovství světa zůstat?

Nevěřil jsem ani, že se dostanu na Švédské hry. Potom začaly chodit omluvenky a člověk si začal říkat, že by bylo pěkné, kdyby to vyšlo. Vůbec jsem s tím ale nepočítal. Bylo to příjemné překvapení.

Do Německa vás odjelo deset obránců, ale na soupisku se nejdříve dopisovalo jen sedm. Byl jste hodně napnutý, jestli se dostanete mezi vyvolené?

To jsem vůbec neřešil. Byl jsem rád, že jsem se dostal tak daleko a vážil jsem si toho. Když jsem byl ale napsán na soupisku, tak mě to neskutečně potěšilo. Byla to velká pocta. Měl jsem obrovskou radost.

Dolehla na vás atmosféra velkého turnaje?

Zájem médií a organizace byly na vysoké úrovni. Ze začátku jsem si to ale ani neuvědomoval. Ze začátku nechodilo až tolik lidí a první zápas jsme hráli s Francií, což byl relativně slabší soupeř. Mistrovství pro nás opravdu začalo až zápasem se Švédskem. To bylo vyprodáno a zájem médií byl skutečně velký.

V úvodním duelu s Francií jste dal svůj premiérový gól na mistrovství světa. Sice to byla, jak jste se sám vyjádřil, haluz, ale určitě potěšil.

Haluz to byla, ale ty se také počítají. Byla to náhoda a velký kus štěstí, ale radost jsem měl velkou. I když jsem tam nechtěl moc vyskakovat. Navíc mi pak řekli, že to bylo v čase 23:23 a já nosím na dresu právě tohle číslo.

Po výhře s Francií přišla průšvihová porážka s Norskem a po ní mnohokrát opakované prohlášení Jaromíra Jágra. Jak jste ho vnímal vy?

My jsme o tom jeho proslovu v kabině ani moc nemluvili. Bylo to prohlášení do médií a ne všichni je sledují. Třeba já osobně noviny nečtu. Jarda měl ale proslov i k nám v trošku jiném duchu a docela to zabralo. Ukázal se jako velký hráč.

Také jste potom odehráli proti Švédsku snad nejlepší první třetinu na šampionátu.

To je pravda. Pro diváky to byl určitě super zážitek. Takovýmhle stylem bychom však titul určitě neudělali. I trenér Růžička nám po té třetině v kabině říkal, že jsme sice mohli šest gólů dát, ale také tři dostat. K takovému hokeji nahoru – dolů už pak také ani jednou nedošlo. Ale bylo příjemné zjištění, že i takové mužstvo, jakým Švédsko je, jsme schopni totálně přehrát.

Čím si vysvětlíte, že po výborném výkonu se Švédskem přišel další propadák se Švýcarskem?

Švýcaři měli neskutečný nástup. Hráli výborný hokej a před námi rozbili Kanadu. Mají kvalitní tým, který hrál se všemi silnými soupeři vyrovnané zápasy i na olympiádě. Na nás v první třetině vlítli a my jsme si asi po Švédech mysleli, že už nás nikdo nepřehraje. Švýcarům vyšla první třetina, ale to bylo také poslední, co jim na mistrovství vyšlo.

Do dalších dvou zápasů s Lotyšskem a Kanadou jste šli doslova s nožem na krku. Bylo to znát na atmosféře v kabině?

Dobrá nebyla. Počítali jsme s tím, že Švýcaři neprohrají s Norskem a bude nám stačit porazit Lotyšsko. Ale dopadlo to opačně a měli jsme smíšené pocity. Já osobně jsem si říkal, že dostanu poprvé a asi naposledy šanci na mistrovství světa a hned budu u takového propadáku.

Nakonec jste to zvládli. Zápas s Lotyšskem jste ubojovali a Kanadu poté přehráli po kvalitním výkonu.

Po výhře nad Lotyšskem ještě nálada nebyla taková, protože jsme potřeboval i s Kanadou uhrát alespoň bod, anebo lépe vyhrát, abychom se ve čtvrtfinále vyhnuli silnému Rusku. Po vítězství se nálada zvedla o sto procent.

Ve čtvrtfinále s Finskem ani v semifinále se Švédskem jste toho moc neodehrál. Jak jste prožíval oba dramatické penaltové rozstřely?

Ve čtvrtfinále jsem odehrál dvě třetiny, v semifinále jsem nehrál vůbec. Ty penalty, to byla hrůza. Hlavně se Švédskem, kdy jsem vůbec nebyl na ledě a nebyl kde vybít adrenalin, to byly hrozné nervy. Až jsem myslel, že z toho budu mít žaludeční vředy. Naštěstí Tomáš Vokoun zachytal úplně neskutečně.

Pevné nervy musely mít i oba úspěšní střelci Lukáš Kašpar a Jan Marek. Byli před svými pokusy alespoň navenek v klidu?

Ano. Nebyly to jejich první penalty v životě. Když to člověk vezme jako rutinu, tak je to lepší, než když přemýšlí o tom, že je na mistrovství světa. Nevím, co se jim honilo hlavou, nějaká nervozita tam asi byla, ale když dali oba gól Finům, tak jejich sebevědomí bylo zase už někde jinde.

A co vyrovnávací gól Karla Rachůnka v semifinále se Švédy sedm vteřin před koncem?

Pamatuji si, že jsem asi minutu před koncem stál na střídačce vedle maséra Pavla Vlašice a říkal mu, že jsme smolničky. Ale když bylo buly patnáct vteřin před sirénou, tak jsem věřil, že to tam musí spadnout a vyrovnáme. Byla to neskutečná radost. To se nedá popsat slovy.

Finále s Ruskem lépe začít nemohlo, když jste už po dvaceti vteřinách vedli. Byl to podle vás klíčový okamžik zápasu?

Tím gólem jsme je docela naštvali a pak začal hrozný kolotoč. První třetinu jsme ustáli bez gólu jen díky Tomáši Vokounovi v brance.

Nepřipomnělo vám to zápas Ligy mistrů s Mountfieldem v Ufě, kde to byl podobný kolotoč?

Dá se říct, že ano. Vzpomněl jsem si na to. Říkal jsem si, zase s Rusákama a zase takový kolotoč. Nebylo se co divit. Je to mužstvo složené prakticky z nejlepších hráčů na světě. Přehrávali nás, v první třetině měli skutečně hodně šancí. Ale stav 1:0 stále držel a od poloviny zápasu už se to bránilo mnohem lépe. Rusové se snažili probíjet jednotlivě a každý se to snažil brát na sebe. Každopádně nás uzamkli pořádně.

Vy jste naskočil do finále až v průběhu hry. Bylo složité přizpůsobit se rychlému tempu zápasu?

Naskakoval jsem v desáté minutě a hned do tří oslabení. Zrovna jsem říkal Pavlu Vlašicovi, že jestli mě do toho trenér vypustí, tak to bude něco. A za minutu přišel trenér, abych se rozhýbal, že do toho půjdu. Naskočit do těch oslabení nebyla legrace, protože Rusové byli rozjetí. Ale nějak jsme to zvládli a gól soupeře přišel až po čase. To byla také jedna z věcí, která rozhodla. Kdyby vyrovnali, tak by se asi zápas vyvíjel jinak.

Výživný byl i samotný závěr, kdy Rusové hráli dokonce v šesti proti třem. Byl jste v té době na ledě?

Nebyl. Polovina střídačky raději koukala do země. Přesilovku šest na tři jsem snad ještě nezažil. A hlavně šest jakých hráčů. Byla to muka.

O to větší asi byla radost z vítězství a titulu mistrů světa?

Podobnou radost z nějakého titulu sem ještě nikdy nezažil. Pouze postup do extraligy tady v Budějovicích. To bylo perfektní, ale tohle je zase o stupínek výš. Bylo to neskutečné a nemohl jsem tomu uvěřit.

Oslavy začaly hned v Německu?

Slavit se začalo hned po zápase a v podstatě bez spánku jsme letěli do Prahy. Bylo to docela náročné.

V Praze už na vás čekaly tisíce fanoušků. Zažil jste někdy něco podobného?

Už cesta z letiště na Staroměstské náměstí byla perfektní. Byla tam spousta lidí. Auta stála a troubila, byla zastavená doprava. tam si člověk uvědomil, jak lidi naše zápasy prožívali. Sice jsme o tom něco četli v novinách a na internetu, ale když to člověk vidí, tak to byla nádhera.

V příští sezoně budete hrát KHL v Kyjevě. Váš odchod je trochu překvapivý.

Počítal jsem s tím, že zůstanu v Budějovicích. Když jsem se dozvěděl, že tady zůstat nemohu, tak jsme s agentem začali shánět jiné varianty. Jednou z nich byl Kyjev.

Hrálo roli, že tam jako trenér bude působit Josef Jandač?

Svou roli to určitě sehrálo. Jsem rád, že tam bude český trenér. Naskočit k ruskému trenérovi není jednoduché. Tam člověk potřebuje i trochu štěstí, aby si ho oblíbil.

V Rusku už jste před lety působil. Vzpomínáte na své angažmá v Permu v dobrém?

Špatné to nebylo. Postupovali jsme tehdy z druhé ligy do první. Nějaká zkušenost to byla a srandu jsme tam také zažili. Většinou se na ty špatné vzpomínky zapomene a zůstanou mu jen ty dobré, což je zvláštní, protože těch špatných vzpomínek bylo strašně moc.

Kdy poprvé odlétáte do Kyjeva?

Sedmnáctého června letíme do Kyjeva, kde absolvujeme fyzické a zdravotní testy. Hned potom se vracíme zpátky do Čech, protože máme soustředění v Liberci.