VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Můžeme být rádi, že nás nezabili

České Budějovice -Se saxofonistou Vratislavem Brabencem o Mejlovi a Plasticích, výsleších a Chartě 77, o zkušenosti z kanadského exilu i o současnosti.

22.3.2011
SDÍLEJ:

Vratislav Brabenec před hospodou Na Americe v Rudolfově.Foto: Deník/Radek Gális

Nepřehlédnutelný charismatický saxofonista Vratislav Brabenec (67) hrál s kapelou The Plastic People of the Universe před několika dny v Českých Budějovicích na koncertě, věnovaném nedožitým šedesátinám šéfa kapely Mejly Hlavsy. Před i po koncertu se vracel k etapám svého pestrého života, ovlivněného zkušenostmi z undergroundu i exilu.

Vedli vás rodiče jako malého kluka zkrátka?
Nevím, myslím si, že jsem v dětství ani moc buzerovaný nebyl. Byl jsem třetí kluk a rodiče si hlavně dávali záležet na těch prvních dvou. Spíš mysleli, že se sám něčemu vyučím a bude ode mě pokoj. Což bylo docela příjemný, že mě nechávali být.

Když jste se pak revoltoval proti komunistickému režimu a skončil ve vězení, jak to rodiče nesli?
To už otec nebyl, takže nezažil, že mě zavřeli. Ale zažila to matka. Byla vychovaná za Rakouska-Uherska a nesla strašně špatně, že jsem byl odsouzený a že jsem seděl. Vůbec si nechtěla se mnou povídat. Říkala mi, že jsem kriminálník, že se kamarádím se špatnými lidmi a že nemám do ničeho co mluvit. Říkala: Kamarádíš s tím milionářem Havlem. Chodily dopisy do schránky, jestli ví, s kým se stýkám. Matka mi říkala: Naše rodina, my jsme byli vlastenci, ale vy nejste žádní vlastenci. Já na to: My si děláme svoje věci. A to už jsem byl úplně ztracený.

K Plastikům jste přišel v roce 1972. Jak jste poznal jejich šéfa Mejlu Hlavsu?
Na jejich koncerty jsem nechodil, ale Mejlu jsem znal už předtím, než jsem s Plastiky na podzim 1972 začal hrát. Chodil do stejné hospody jako já – ke Svitákům, kde se tehdy scházeli Svitáci a Křížovnická škola čistého humoru. Mejla se tam občas vyskytl, takže jsme si o všem možném povídali, hlavně to byly blbosti. Pak byl silvestr, někdo tam měl zobcovou flétnu, kterou jsem si půjčil a něco zahrál. Přišel Magor a jestli bych si zahrál s Plastiky.
Byli tenkrát docela naštvaní, že jsem spíš jazzman než rocker, takže mě moc nechtěli. Jenže Mejla s Magorem mě chtěli. Janíček s Kabešem pak říkali, že mě nevzali do kapely kvůli muzice, ale kvůli mýmu blbýmu ksichtu.

Váš koncert je k nedožitým kulatinám Milana Mejly Hlavsy, který se narodil v březnu 1951. Jak se vám tyhle koncerty na jeho počest hrají?
Je to někdy příjemný, někdy nepříjemný. Před deseti lety, když umřel, to bylo dost bolestný. Nevěděli jsme, jak dál, a tak jsme trochu i na jeho počest pokračovali. Mysleli jsme si, že i kdyby se stalo cokoliv, tak by si Mejla přál, abychom spíš pokračovali, než skončili. Spousta lidí, našich kamarádů, ale říkalo: Mejla umřel, tak to zabalte. Byl jsem pro to pokračovat.

Hrajete v kapele, která ovlivňuje většinu vašeho života. Kvůli ní jste byl i zavřený.
Byl to vykonstruovaný proces, od kterého si hodně slibovali. Původně nás na jaře 1976 sebrali 16 kousků a nakonec jsme byli odsouzeni jen čtyři. Ostatní postupně propustili a z muzikantů kapely jsem tam zůstal sám. Dva nebo tři měsíei před procesem propustili zbytek Plastiků. Z těch, co zůstali, byl nejblíž Plastikům Magor Jirous, bývalý umělecký manažer kapely a náš kamarád. Pak tam byl Pavel Zajíček z kapely DG 307. Trochu jsem s ním spolupracoval, ale nikdy jsme spolu nehráli. Další byl Sváťa Karásek, s tím jsem studoval evangelickou fakultu. Spolu jsme hráli na Mělníku někdy v 60. letech.
Žádný proces s Plastiky nikdy nebyl, před soudem jsem z nich stál jen já a Jirous. Myslím, že se režimu proces nepovedl, měli špatnou režii. Člověk by měl přemýšlet o druhé straně. Jsem na téhle straně, a co bych udělal já, být na té druhé? Být ve vládě a chtít zlikvidovat underground, jak bych to udělal? Oni to udělali špatně. Nepovedlo se jim to, uškodili si.

Když jste byl zavřený, jak jste se cítil?
Mně to strašně vadilo a nelíbilo se mi to. Byla to prostě potupa. Jsem asi divoké zvíře. Možná to znáš z historie. Indiáni, kteří byli schopní půl roku spát na poušti, v pralese nebo na skále, tak během měsíce v kriminále, kde měli žrádlo i deku, prostě umřeli. Mohli běžet za noc padesát kilometrů, nejíst a nepít, ale nemohli být zavření. Nějak jsem to nesl dost blbě.

Byl jste souzený s evangelickým knězem a písničkářem Sváťou Karáskem. Spolu jste studovali evangelickou fakultu v Praze, že?
Jsem pokřtěný katolík, ale studoval jsem protestantskou teologii. Na Mělníku jsem se potkal se Sváťou Karáskem, ten říkal: Jdu studovat teologii. Tak jsme začali spolu debatovat. Sváťa pak šel studovat, já jsem tam se zpožděním přišel taky. Byl to tenkrát Sváťův vliv, myslím, že dobrý. Teologie mě velice zajímala, byla to skvělá fakulta se skvělými profesory. Chvíli jsem tam vydržel. Nedostudoval jsem ji.

Pomáhá vám v životě víra v Boha?
Rád bych k tomu jednou došel. Myslím si, že člověk je na cestě. A měl by to tak brát, že na cestě je. Někdo říká na cestě k Bohu, někdo k sebepoznání nebo sebenalezení. Nelimituji to jen na křesťanskou víru, nechávám to otevřený.
Spíš bych to nechal volný. Nemám rád omezení. Jakýkoliv fundamentalismy, ať jsou jakýhokoliv zrna, se mi nelíbí. Člověk byl stvořený jako svobodný tvor. Samozřejmě je za tím nějaká míra zodpovědnosti, nějaká etika. A přes náboženství je to pro lidi možná snadnější.

Patřil jste mezi lidi, kteří podepsali Chartu 77. Bylo to těžké rozhodování? Podepisoval jste ortel vyděděnců společnosti.
Já nevím. Chartu jsem podepsal už o Vánocích v roce 1976, když jsem se vrátil z kriminálu. Požádal mě o to Václav Havel. Říkal, že je to trochu i na základě tzv. procesu proti Plastikům, měl bys to podepsat. Váhal jsem, protože nerad něco podepisuji. Hned jsem tušil, že z toho bude průser. A byl. Charta vyšla v lednu 1977 a hned potom mě odvezli na Ruzyň k výslechu. To jsem věděl, že je konec. Dělal jsem tehdy ještě u památkářů, a bylo jasné, že neodvratně končím.

Přišlo vám to jako hrdinské rozhodnutí?
Nebral jsem to, být hrdina, ale dokument se mi líbil. Myslel jsem, že jde o dobrou věc. Opakuji znovu, že jsem tušil, že půjde o velký průser. Ale dobře, že vznikl, a dobře, že se našli lidi, kteří byli schopní ho podepsat a riskovat ztrátu zaměstnání, průsery v rodině a další.

Vy jste nakonec musel z republiky. Mejla vás pak byl vyprovodit i na nádraží, když jste odjížděl do exilu.
Byl jsem vystěhovaný v roce 1982 a on přišel na vlakové nádraží. Bylo to dost smutný, protože bylo jasný, že jsem v podstatě odjížděl navždy. Bylo to blbý, ošklivý, nepříjemný. Věděl jsem, že budu moci jezdit po celém světě, ale už nikdy nebudu moci do Prahy.

Dnes si mladí lidé bez zkušenosti života v totalitě neumí představit, jak mohli někoho vyštvat z vlasti?
Dokázali to hlavně tvrdým presem. Před vystěhováním jsem měl třeba tři výslechy týdně. To se nedalo vydržet. Bylo to hrozné. Navíc vyhazování z práce, výslechy, které byly úplně na nic. Většinou se mě ptali na blbosti. Pět šest hodin jsem strávil u výslechu na Barťáku a zbytek dne jsem byl pak celej přiblblej. Potom jsem šel v noci hlídat a to za mnou zase přijeli estébáci. I kapela mi tenkrát říkala: Hele, vole, to nevydržíš. Vodjeď, vodjeď!
Byl jsem vystěhován, zbavený občanství a veškerých práv, i dědických práv, což dodneška platí. Dnes bych se o to mohl soudit, ale mě nebaví zase chodit po soudech.

Jak je možné, že Česká republika vůči vám nesplatila dluhy, které z minulého režimu má?
Mělo se to vyřídit hned v roce 1990. Tehdy nám měli vrátit občanství se vším všudy a říct, že to byl omyl. To se ale stalo až léta potom. V roce 1990 jsem sem přijel na měsíc a byl tu jako Kanaďan bez československého občanství. To trvalo až do roku 1995, kdy jsem teprve dostal zpátky české občanství včetně občanky.
Pak nám dali odškodnění za kriminál. Byli jsme u Nejvyššího soudu. Za to, že jsem si odseděl osm měsíců, tak že mi prý dají 60 tisíc. Říkal jsem, že je to trochu málo, za osm měsíců jsem si vydělal víc. Vrátili mi to teprve asi před pěti lety.

Když člověk musí do exilu, přemýšlí, co s bytem a s věcmi, které si nemůže vzít s sebou?
Měli jsme státní byt, který jsme odevzdali. Nábytek a knížky jsme prodali nebo rozdali. Teď jsem dostal od Evy knihu poezie, kterou přeložil můj kamarád. Byl to samizdat psaný na průklepákách. Říkám, to je zajímavý, to přeložil Tomáš Liška, se kterým jsem dělal filmy. Vpředu bylo napsáno: Vráťovi k Vánocům 1980. Nevím, kde to Eva vyhrabala, někdo to možná prodal do antikvariátu. Tahle kniha se mi dostala do ruky po 31 letech. Bylo to dojemné.

Co se honí hlavou člověku, který se ocitne v exilu, protože ho vlastní země vyštvala?
Odjížděl jsem v roce 1982, přes rok jsem byl v Rakousku a pak jsem odjel do Kanady. Bylo mi čtyřicet a dá se říct, že jsem vlastně začínal znova. Blbě se o tom mluví. Ale nemůžu jen říkat samý výhrady a negace. Vždycky se dá najít nějaký klad, takže i zkušenost z let v Kanadě je zvláštní, neopakovatelná a vesměs dobrá. Každému doporučuji, ať se podívá někam, kde se peníze musejí občas vydělávat i dost tvrdě.
Když jsem tam žil na východě, tak jsem měl firmu na zakládání a udržování zahrad. Bylo to průměrné živobytí, docela dobrý. Potom jsme se v létě 1989 přestěhovali na západ, kde jsme měli malou farmu a koně. Do toho tady přišla revoluce, takže mě tam zase svědil zadek. Měl jsem hroznou chuť sem odjet, ale z praktických důvodů to hned nešlo.

Kanada je pro exulanty asi přátelská země, že? Na rozdíl od jiných.
V Kanadě je příjemná jedna věc, že jsou tam všichni přistěhovalci. Někteří tam přijeli před více než sto lety, někteří před patnácti. Měl jsem tam během tří let občanství a nikdo na mě nekoukal, že bych byl nějak podřadný. Můj soused vyprávěl, že jeho rodina se sem dostala, protože přijela jinou lodí než Titanikem. Jeho dědeček Titanik nestihl, tak jel další lodí. Kdyby tenkrát jel Titanikem, tak by asi nedojel.
V Kanadě se nerozlišuje, odkud kdo je. Samozřejmě jsou tam problémy, ale myslím si, že multikulturní život je tam asi nejdál. Ale kdo ví, kam to půjde dál. Přijde krize a začne se hledat viník. A viníci se začnou vybírat z lidí, kteří vypadají jinak. To je vždycky špatně, to už jsme tady v Evropě ve 20. století zažili.

Z Kanady jste přišel zpátky nastálo v druhé polovině 90. let.
Jakoby natrvalo jsem přijel v roce 1997. Vrátil jsem se navždy, ale rodina tady vydržela dva roky a chtěla jet zpátky. Manželku a dceru mám v Kanadě, já žiju tady.

Zatím jsme hovořili jenom o minulosti. Jak se svými životními zkušenostmi komentujete současnost?
To je strašně složitý. Co se tady děje dneska, je fakt mizérie. Je dost strašný, jaký lidi se dostali do politiky. To ale není otázka jen téhle země. Šmejdi vylejzají ze špíny a z polomafiánských nebo úplně mafiánských kruhů. Bude zřejmě trvat nějaký léta, než se společnost nějak očistí, aby člověk mohl důvěřovat třeba politikům. Nezodpovědnost, korupce, otevřená zlodějna, hloupost, navíc vědomí, že jde jen o prachy… Tak si ale asi spousta lidí život nepředstavuje.

Litujete něčeho, že jste se do toho pustil, nebo že jste nebyl poslušný občan jako většina?
Já si myslím, že toho bylo tak akorát. My jsme byli dost umínění. Vždycky se vyplatí, když člověk trochu ví, že nedělá nic špatného. Tenkrát proti nám použili veškeré páky, aby nás úplně pomluvili a poničili. Moc se jim to nepovedlo. Abych to zkrátil – můžeme být rádi, že nás nezabili.
Když jsem přijel do exilu, možná jsem měl jít studovat. Měl jsem malý dítě, tak jsem začal hned pracovat. Ti chytřejší šli na nějakou školu, kde jste se dobře naučil anglicky. Ale když člověk pracuje celý den jako blázen… V zahradách se toho moc nenakecá. To byla možná chyba, že jsem si měl sehnat stipendium nebo si to nějak zařídit. Neudělal jsem to, je to už zkrátka takové, jak to je.
Ale nejvíc líto je mi, člověče, těch lidí, kteří byli blízko nás, byli to třeba mí a naši přátelé, kteří kvůli tomu, že si chtěli polepšit, tak tvrdě kolaborovali. To je mi dodneška líto. Je mi jich líto.

Saxofonista Vratislav Brabenec:

Narodil se 28. 4. 1943 v Horních Počernicích. 1957 – 61 studoval Střední zemědělskou technickou školu v Mělníku. 1964 – 69 studoval teologii na evangelické fakultě. V roce 1972 se stal členem skupiny The Plastic People of the Universe. V dubnu 1976 byl zatčen a na základě vykonstruovaných obvinění odsouzen k osmi měsícům. Patřil k prvním signatářům Charty 77. V roce 1982 donucen emigrovat do Rakouska, pak žil v Kanadě. V roce 1997 se vrátil do vlasti i do kapely. Kromě mnoha hudebních projektů je autorem knihy Sebedudy a jiné texty a autobiografického knižního rozhovoru Evangelium podle Brabence s novinářkou Renatou Kalenskou.

Autor: Radek Gális

22.3.2011 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Dům v táborské Lužnické ulici je známý jako Fišlovka.

Ozbrojené komando vtrhlo do Fišlovky

Ilustrační foto.

Chřipky nebo virózy letos potrápily desetinu Jihočechů

AKTUALIZUJEME

Středeční nehody: Cyklista spadl z motokola, střet aut skončil zraněním

Jižní Čechy - Na jihu Čech policisté ve středu od dopoledních hodin šetří hned několik nehod.

Pavel Pýcha zvládl své premiérové play off v seniorské kategorii se ctí

České Budějovice – V jednadvaceti letech odehrál své premiérové play off v seniorské kategorii. Pavel Pýcha si vybojoval pevné místo v obraně hokejistů ČEZ Motoru a těší se na baráž o extraligu, do které jeho tým vstoupí v úterý v Pardubicích (18).

Kriminalisté odhalili další podvodné jednání lékaře z Táborska

Táborsko - Jihočeští kriminalisté sdělili další obvinění lékaři z táborského zdravotnického zařízení, případ z loňského roku tak má pokračování. Už je to dvacet milionů. 

Manželský pár seniorku připravil o téměř milion korun

Táborsko/FOTOGALERIE/ - Táborští kriminalisté dopadli manželský pár, který parazitoval na důvěřivosti a bezbrannosti jedenasedmdesátileté seniorky. Žena  přišla o bezmála jeden milion korun a málem i střechu nad hlavou.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies