Dobrá literatura zneklidňuje, ptá se 
a nedává odpovědi

Tábor – Vyslovit nevyslovované, vynést na povrch utajované, činit to jasně, ostře bez zbytečného patosu. Vnímat, pozorovat, naslouchat. O tom všem podat literární svědectví a čekat tiše na zázrak, který se možná objeví. Tak se dá postihnout poetika Krisztiny Tóth, maďarské básnířky, spisovatelky a překladatelky, která hýbe nejen maďarskou literární scénou. V českém překladu vyšly zatím její knihy Čárový kód a Akvárium. „Můžeme se stát empatickými dospělými, pokud budeme mít možnost poznat, jaký je svět,“ říká 47letá Krisztina Tóth, která se dnes představí na festivalu dobrých nakladatelů Tabook v Táboře, od 16 hodin začíná v kotnovské Sýpce beseda a dvojjazyčné čtení z románu Akvárium.

Festival dobrých nakladatelů Tabook si letos jako jedno z témat zvolil Neklidné okraje. Co pro vás jako básnířku a spisovatelku toto téma znamená?
Jestliže je řeč o okrajích, je velmi těžké neasociovat 
s uprchlickou vlnou, jež se 
v uplynulých týdnech valí nejen přes maďarské území. Je děsivé vidět masy lidí, 
z nichž se stali štvanci, vidětbezbřehou bezmocnost a také to, že maďarská vláda tento jev využívá k roznícení emocí. A pokud odhlédnu od aktualit, napadá mě, že se Maďarsko, jako už tolikrát během svých dějin, hrne znovu na okraj Evropy nejen geograficky, ale také v přeneseném smyslu slova. Tato země se vždycky zmítala mezi Východem a Západem a teď jako kdyby se opět velmi silně nechala unášet proudem směrem k Východu. Jako spisovatelka nemůžu než zaznamenat události a přes tyto záznamy ukázat něco z tohoto smutného pohybu.

V souvislosti s vašimi knihami se objevuje potenciál absurdního jako realistického literárního žánru. Do jaké míry považujete absurdno za slučitelné s realismem?
Považuji je za úplně slučitelné. S nehybnou, strnulou tváří, smrtelně vážně přednesené vtipy působí nejsilněji, že ano? Ale nepůjdu daleko, Kafka dost přesně popsal, jak se Gregor přeměnil. Nebo je tu náš István Örkény. Místo charakteristiky postav poskytuje vždy naprosto precizní obraz o sociokulturním prostředí. A z toho se okamžitě dozvíme vše o jeho postavách. Není třeba převyprávět celý jejich život.

V Maďarsku letos vyšla vaše kniha Mámu operovali, ilustrovaná pohádka pro děti. Měla velmi pozitivní ohlas, připravuje se také její české vydání. Příběh se věnuje tématu, o kterém dospělí často nedokážou mluvit: vážné nemoci, v tomto případě rakovině, respektive latentní smrti v pozadí. Co je třeba k tomu, abychom o těchto věcech 
s dětmi dovedli mluvit?
Podle mě je důležité, aby neexistovala témata apriori tabuizovaná. Děti se dozvídají o mnoha takových věcech, o nichž nic netuší, vždyť si povídají s dalšími dětmi, používají internet, chodí sem tam po světě. Setkávají se 
s příběhy jiných rodin, s jejich starostmi a kulí oči, jak různorodé jsou domovy a životní způsoby. Je tomu tak 
i v poměrně homogenním společenském prostředí, natožpak ve školách, kde se sejdou děti s výrazně odlišným sociokulturním pozadím. Pokud existují literární předlohy, které potvrzují, že něco takového existuje, vidí to i jiní lidé a i jiní lidé to považují za řešitelné, tak – podle mého názoru – dítě vycítí, že o těchto věcech je určitě dovoleno mluvit. Že není nevychovanost všimnout si toho, že se Žofiin táta tak divně potácí, že Jeníkova babička začala jezdit na vozíčku. Já jako dítě jsem snášela velmi těžce, když mě okřikli, že se nesluší o takových věcech zmiňovat. Můžeme se stát taktními a empatickými dospělými, pokud budeme mít možnost poznat, jaký je svět. Protože touto cestou můžeme prožít a procítit jiné pohledy, cizí životy, nesrozumitelné problémy i konflikty.

Pracujete na další dětské knize, která bude následovat logiku romských pohádek. Co je tou kvalitou, charakteristikou, respektive svérázností romských pohádek, kterou byste chtěla vyslovit, zprostředkovat?
Nekladu důraz na svéráznost, ta je spíše jen zajímavostí knihy. Důraz je na otázce, kterou si položí téměř každé dospívající dítě. Kdo jsem, kdo jsou moji rodiče, odkud pocházím? V období, kdy se rodí osobnost, má téměř každé dítě takový pocit, že jeho rodiče nejsou jeho pravými rodiči. V případě adoptovaného dítěte se tato otázka může vynořit ještě ostřeji. Folkloristické prvky mého příběhu navazují na svět romských pohádek, ale podstata je v hledání identity, v nalezení nás samých.

Jaká literatura vám přináší radost, co nebo koho čtete ráda?
Jsem schopná mít ráda knihy velmi různých stylů. Ale pokud se ptáte na to, co se mi líbilo v poslední době, tak bych se zmínila o knize Daši Drndić Duben v Berlíně a o próze Možná Ester, jejíž autorkou je Káťa Petrovskaja. Není v tom žádný záměr, že mluvím o dvou ženách, jednoduše jsem nedávno četla právě jejich díla. Ale dobře, ať tady máme i jednoho spisovatele: Eugen Ruge. Fascinuje mě také dobrá poezie. 
V souvislosti s tím, že učím, znovu a znovu musím sáhnout po dílech určitých maďarských básníků a ohromuje mě každé opětovné shledání s texty Györgye Petriho nebo Istvána Keménye. Dobrá literatura vždy zneklidňuje, dobrá literatura se ptá 
a neposkytuje odpovědi, právě proto mám nejraději zneklidňující díla.

ELEONÓRA HAMAR
Autorka působí na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně