Glosa Aloise Sassmanna: Sametová a zametená

Za jeden z největších zázraků ve svém životě považuji, že jsem se zúčastnil svatořečení Anežky Přemyslovny v Římě před 26 lety, byť jsem ještě 
v létě předtím nedostal povolení ani do Maďarska. Když jsme se po hektických dnech vraceli spolu s ostatními bohoslovci sovětským „túčkem“ do Prahy, na palubě kolovala fáma, že prý Anežka pracuje tak rychle, že 
v Praze už padla komunistická vláda. Když jsme však přistáli 
v šedi socialismu, nebylo tomu tak. Byla středa, 15. listopadu. 
V pátek 17. listopadu jsme se učili na fakultě jako vždy. Nic nenasvědčovalo tomu, že se 
o tom dni bude jednou psát 
v učebnicích dějepisu. Večer jsme poslouchali cizí rozhlas 
a dozvěděli se, že v Praze byla velmi brutálně potlačena manifestace mladých, a prý i někoho zabili. Tehdy jsem si pomyslel: tak to je konec režimu. Lidé u nás jsou poslušné stádo, ale sáhnout jim na děti…

A po víkendu vše začalo. 
V pondělí ráno se sešla celá teologická fakulta v litoměřické katedrále a 260 nás podepsalo protest. Nevěděli jsme, co z toho bude. Mohlo to znamenat 
i vyloučení ze studií. Z rozhlasu jsme se dozvídali o statisícové demonstraci v Praze, o stávkujících hercích, studentech. Rozhodli jsme se na 21. listopad zorganizovat před naší fakultou shromáždění. Byla velmi napjatá situace, říkalo se, že přijely červené barety. A tak jsem si dal raději foťák pod bundu, kdyby byla mela. I když tam kdosi stál, nic se nestalo. A další den přišli i zástupci jiných škol, organizací a dělníci. Jako studenti jsme pak jezdili po severních Čechách a diskutovali v továrnách. Všude se na nás dívali nedůvěřivě. Mnozí dělníci byli skeptičtí. Zažili už pražské jaro a věděli, jak to skončilo – ruskými tanky. Mnozí z nich chtěli socialismus dál.

Následovala událost za událostí, šok za šokem: s kamarády jsme na pokoji oslavovali jeden den obnovení skauta, druhý den změnu jména Gottwaldova na původní Zlín, poté zrušení estébé. Všechno to znělo jako pohádka, zdálo se, že vše bude jinak a s jinými lidmi. Prvního vystřízlivění jsem se dočkal při sledování prosincového vysílání zpráv v televizi. Jako odborník na historii tam vystoupil jistý profesor. Nevěřil jsem vlastním očím a uším! Je to možné? To je přece náš profesor marxismu – leninismu. 
A pak slyším, jak člověk, který nám ještě nedávno vyprávěl 
s odsudkem v hlasu o americkém imperialismu, teď s úsměvem a přesvědčivě hovoří o té socialistické totalitě a obdivuje americkou demokracii. To byl šok a uvědomění si reálu: mnozí velmi rychle pochopili dobu 
a s jinou startovací čárou běželi vstříc lepším zítřkům. A tak estébák, který mě několikrát vyslýchal kvůli chození do kostela, sice po revoluci krátce pracoval kdesi na nádraží, ale pak brzo chodil s aktovkou „diplomatkou“ a zřídil si advokátní kancelář. Příznačný obraz toho, co se tehdy u nás dělo.

Když píšu knihy o dějinách vsí tady na jihu, cítím, jak je mnohde sáhnutí do totalitního období stále citlivé téma. Skoro jako bychom se zase báli mluvit a opět měli autocenzuru. Přesto jsem optimista a věřím ve zdravý rozum svého národa, i když se zdá, že snaha tu „slavnou sametovou“ pěkně a důsledně zamést byla úspěšná.

ALOIS SASSMANN
Autor je farář starokatolické církve