I dobrý design potřebuje vtipného ducha, říká Petr Johanus

Patří 
k předním českým restaurátorům historického nábytku. Na rozsáhlé bilanční výstavě v Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích, jež potrvá do 8. listopadu, představuje mj. své dřevěné objekty a asambláže. Z dějinných období je mu nejbližší baroko. „Je mi sympatická jeho tvarová bohatost,“ říká českobudějovický rodák, 58letý Petr Johanus.

Jaké to je vystavovat v rodném městě po bezmála třiceti letech? Svazuje člověka odpovědnost, aby vše klaplo?
Určitě jsem se snažil prezentovat svoji práci před publikem rodného města tak, aby všichni, nejenom mí vrstevníci, ale i jejich děti, si přišli na své. Je to vlastně moje druhá větší výstava po loňské v Prácheňském muzeu v Písku. Rád bych v ní ukázal, co jsem se na své cestě o dřevě dozvěděl. Spolu s architektem Janem Tobolou jsme udělali vše, co prostor muzea nabízel, aby výstava ve výsledku působila přitažlivě a ukázala průřez mé dosavadní práce.

Věděl jste dopředu, co na výstavě nesmí chybět, a naopak, co se tam z různých důvodů nevejde? Co vás limitovalo?
Uvědomoval jsem si, že se budu pohybovat na půdě muzea, se kterým spolupracuji 
25 let. Zrestauroval jsem zde řadu sbírkových předmětů, mimo jiné soubor padesáti cechovních truhlic z jižních Čech, francouzský psací stůl 
z první poloviny 18. století 
s výzdobou marqueterie (vystavený na této výstavě – pozn. red.), který je považován za památku první kategorie. Je tu také ukázka mých restaurátorských prací na zámku Hluboká. Limitoval mě pouze prostor vyhrazený pro mou výstavu. Hosty mé výstavy jsou žáci základní školy z Písku, kde jsem před rokem 
v Prácheňském muzeu při své výstavě uspořádal s lektorkou muzea Marcelou Drhovskou výtvarnou dílnu Hravá asambláž. Toto setkání bylo pro obě strany silným zážitkem a dopředu jsem věděl, že ukázky 
z něj nesmí na mé současné výstavě chybět.

Na výstavě zaujme dětský koutek s vaším dávným žákovským dresem hokejového Motoru. Platil jste tehdy za dobrého hokejistu ve své věkové kategorii?
Ano, byl jsem v mladších žácích pod vedením trenéra pana Bílka nejlepším útočníkem a střelcem. Ve starších žácích jsem též patřil k těm lepším z družstva. To už za pana Vodičky. Rád na tuto dobu s hokejkou na Malši nebo na zimním stadionu vzpomínám. Hokejovou kariéru jsem ukončil v prvoligovém dorostu Slavie Praha v roce 1977.

V rodině Johanusů, kde jste vyrůstali tři bratři, musela působit jakási tvořivost. Jak jinak si vysvětlit, že všichni máte blízko ke kumštu, ke krásnu?
Byla to nejen tvořivost, ale 
i citlivý přístup ke každému 
z nás z máminy strany, která měla pro naše záliby větší pochopení než táta. Ale tátovy ruky bylo též někdy zapotřebí (smích). Kromě zájmu o umění jsme také sportovali, chytali ryby a vyráželi do přírody 
k Velešínu.

Nedávno jste mi vyprávěl, že vás v dětství uhranul polský pohádkový film Sylwestera Chęcińskiho Černý Rafael a žlutý střevíc. Čím to? Zaujala vás ponurost, kterou u nás uměl třeba Karel Zeman, nebo nostalgie polských legend?
Ani jedno, ani druhé. Mě tehdy zaujalo, že film vyprávěl o klukovi sirotkovi, který rád vyřezával ze dřeva. Když jednou přijeli do vesnice kejklíři, byl tento hrdina okouzlen atmosférou svobodných a hodných lidí, kteří se ho ujali. 
V Krakově pak chlapec zažívá různá dobrodružství a nakonec se dostane do řezbářské dílny, kde vznikají oltáře 
a sochy. Fascinovala mě jeho cesta za vysněným cílem. Tento film jsem zhlédnul ve svých třiceti letech znovu 
a byl jsem překvapen, že můj dojem z dětství zůstal stejný. Ještě bych měl dodat, že literární předloha k filmu je zařazena v polských čítankách.

V čase puberty měl každý své hudební, literární, výtvarné, sportovní vzory či oblíbence. 
Ke komu jste vzhlížel vy?
Jako mladší jsem logicky vzhlížel ke starším bratrům Václavovi a Vlastimilovi. Později patřili mezi mé oblíbence například Minnesengři 
v oblasti hudby, Ota Pavel 
v literatuře, alternativní výtvarná scéna, zejména ta ze 
60. let, a ze sportovních hvězd hokejista Motoru Julius Šembera, který opakovaně přiváděl vyprodaný českobudějovický stadion do varu.

Kdy se zrodil váš zájem o restaurování – k oživování dřevěných předmětů?
Můj zájem o restaurování se zrodil už na Střední umělecko-průmyslové v Praze, kde jsme v dílnách vykonávali různé drobné restaurátorské práce. Po vojně jsem nastoupil do restaurátorských dílen Výtvarných řemesel Praha, kde se sešli výborní mistři uměleckého řemesla. Měl jsem možnost se toho od nich za deset let hodně naučit. Za všechny bych jmenoval Jiřího Čecha, rodáka z Prahy. Asamblážemi, kde znovu ožívají různé předměty a fragmenty, se zabývám posledních patnáct let.

Máte za sebou desítky zrestaurovaných sbírkových předmětů ze zámeckých a muzejních sbírek. Na který rád vzpomínáte?
Každá restaurátorská práce je zdrojem poučení a zkušeností. Samozřejmě byly 
v mém profesním životě velmi náročné úkoly, například záchrana bohatě intarzovaného stolu z 18. století na zámku Hluboká po vážném poškození vodou, zmíněný stůl v Jihočeském muzeu nebo intarzovaný kabinet ze 17. století pro Muzeum v Chebu.

Existuje historické období, které máte v souvislosti s restaurátorstvím obzvláště rád?
Nedělám rozdíl mezi tím nebo oním obdobím, vždy se snažím splnit úkol co nejzodpovědněji. Vzhledem k tomu, že mám za sebou hodně realizací barokního mobiliáře, je mi toto období nejbližší. Je mi sympatická jeho tvarová bohatost, kterou rád uplatňuji 
v detailech vlastních dřevěných objektů a asambláží.

Celoživotně se zabýváte uměleckým zpracováním dřeva. Který druh dřeva nebo lépe řečeno dřevo z jakého stromu držíte v rukou nejraději?
Pokud pracuji v oblasti užitého umění (mj. šperkovnice, dózy), tak sahám po ušlechtilém dřevě, například mahagonu nebo ořechu. Na tvarování mám rád měkkou, poddajnou lípu. Nebojím se ale popřít charakter dřeva barvou, pokud to vyžaduje můj výtvarný záměr. Rád uplatňuji barvu na přírodním dřevě objektů (Brouci – objekty pro děti).

Ze starých dřevěných předmětů, které mají svůj příběh, vytváříte nové objekty. Zdá se mi, že příběh původního předmětu trvá, vy ho jen vyprávíte dál, další a jinou kapitolu?
Máte pravdu, je to jakési převrácení původní funkce předmětů v novou. Věc tím získává novou identitu.

Řada vašich dřevěných objektů vykouzlí na tváři diváka úsměv, protože v sobě mají energii humoru, nadhledu a nadsázky. Jak moc je přítomen vtip ve vaší umělecké tvorbě?
Zkrátka, dělat humor v jakékoli podobě není žádná legrace, jak praví klasik (smích). I dobrý design potřebuje vtipného ducha.

Blíží se vám šedesátka. Máte sklony umělecky bilancovat, nebo naopak vůbec ne?
Výstava v Jihočeském muzeu je určitou bilancí mého dosavadního snažení.