Ivo Šmoldas: Objíždím republiku a žvaním, abych bavil národ

Ve škole ho radši nezkoušeli z básniček, protože si je nepamatoval. Buď pábí (to spíš), anebo se zlepšil, protože Ivo Šmoldas jezdí po republice kromě svých zábavných show i s divadelní komedií Liga proti nevěře. Básník, moderátor a překladatel, který píše glosy pro Deník, v ní nesleze z jeviště. Publikum bavil i 19. ledna 
v sále českobudějovické Besedy, kde se titul hrál jako benefiční představení pro Středisko rané péče.

Divadelnění pro něho znamená dobrodružství, protože by ho ani ve snu nenapadlo, že by se dostal na jeviště. Párkrát se jako herec sice objevil před kamerou, ale to je něco jiného. „Hlavně to byly všechno kuriózní role v komediích. Mě angažovali do cyklu ČT Trapasy. Když režisér David Sís našel roličku, která by se dala obsadit obludou mého typu, tak jsem byl povolán, a to mě bavilo,“ říká 60letý Ivo Šmoldas.

S Thálií poprvé lehce obcoval před devíti lety v Divadle Rokoko, kdy ho zlákali do politické symfonie Má vlast. Byla to satira na politické dění 
v dobách Grossovy aféry a Jiřího Paroubka, jak říká, v těch krásných veselých časech.

„Dostal jsem se do toho vlastně omylem, svým omylem. Dramaturgyně Valeria Schulczová, která dělala na Primě pořad Dementi, kam jsem docházel, se mě v televizi na chodbě na něco ptala, a jelikož jsem byl zrovna zachvácen trémou, neměl jsem moc čas se s ní vybavovat, tak jsem jako zbabělý říkal Jo, aniž jsem věděl, na co odpovídám. Teprve potom vysvitlo, že jsem přijal divadelní roli. Byla úžasná, já hrál strejdu Vika, to byl ten, který v igelitce přinesl milion Standovi na byt,“ líčí Ivo Šmoldas.

K nabídce role v Lize proti nevěře říká, že neví, co producent Michala Herzána pil, že ho to napadlo. Do hry Má vlast se dialog v rozsahu jedné strany, jenž obsahoval věty holé, učil asi dva měsíce a byl velmi hrdý, že mu uvízl v paměti. Nad textem z Ligy proti nevěře si nejdřív řekl, že nepřichází v úvahu.

„Ale nejsem zvyklý se předem vzdávat příležitostí, byť jsou evidentně marné a scestné od samého počátku. V mládí po mně ve škole nechtěli ani recitaci básniček, protože věděli, že si nic nezapamatuju. Ale zkusil jsem to, abych si později trpce nevyčítal, že jsem mohl mít na poličce Thálii a mám ho…,“ říká (ne)vážně Ivo Šmoldas.

Jestli se text naučil, neví. Naskakuje mu až na jevišti, prý možná pomáhá duch svatý. Budějovickou reprízu ale zvládl bravurně a bez přeřeků. „Trvalo dlouho, než se připojily dámy, dvě obsazení jaksi nevydržely mé herectví. Až přišly tolerantní a odolné profesionálky Míša Kuklová 
a Veronika Nová i režisér Biser Arichtev, který mi to dokázal narvat do hlavy. S rolí jsem se mohl sžít naprosto snadno,“ říká v nadsázce.

Své herectví komentuje 
s nadhledem. Zmiňuje historku z natáčení seriálu Ošklivka Katka na Primě. Když režisér rozdal všem připomínky, na závěr se zastavil u něho. 
„A učinil nádhernou poznámku, kterou nezapomenu: S vaším herectvím asi nic neuděláme, viďte?“ směje se.

V Besedě hráli Ligu proti nevěře jako benefici pro Společnost pro ranou péči a její budějovické středisko. To pomáhá rodinám, v nichž se narodilo dítě se zrakovým nebo 
s kombinovaným postižením. Ivo Šmoldas se k nim dostal shodou okolností, přes dceru sousedky z chalupy, jež pro společnost pracovala. Oslovila ho, jestli by pro ně něco nenapsal, pak moderoval jejich akce a zalíbilo se mu to.

„Jsou tam hodní lidé, dělají prospěšnou věc. Společnost pořádá tu a tam koncert, kam chodím načerpat energii od Káji Leskovce, který je úžasný a vypráví skvělé vtipy, pookřívám stykem s touto společností. Vidět jejich konání je povzbudivé a pro mě raná péče mně nahrazuje tu pozdní péči, kterou bych jaksi potřeboval já,“ vysvětluje.

Jak prožije letošní rok? Žádné velké plány nemá, protože kdykoli začal cokoli plánovat, skončilo to špatně. Nechává se vláčet. „A když se dostaví nabídka nebo pozvání, tak mohu-li, vyhovím. Teď objíždím republiku a žvaním, abych bavil národ, do toho zájezdy s divadlem. Národ sice kouká na televizi, ale občas přijde osobně do divadla zhlédnout nějakou kuriozitu,“ říká s humorem.

Hodně času tráví na chalupě u Týna nad Vltavou. Dřív se snažil stavení velebit, poněvadž si o to samo říká, chátrá a chce podpírat, ale teď už odolává. Stal se z něho spotřební, kochací chalupář. Sedí a zálibně pozoruje chátrání .

„Máme na zahradě horu dřeva ze starého krovu, kterou je třeba nařezat a uklidit, leží tam asi sedmý rok a pořád nevypadá, že by s ní někdo něco dělal. Narůstají tam tyto připomínky a mě to už neponouká k ničemu. Jsem ani ne tak chalupář jako pobytář. Buď sedím u počitadla a něco smolím, nebo pátrám po tématu na glosu pro váš list,“ říká Ivo Šmoldas.

Díky chalupě se z prostějovského rodáka stává Jihočech. První lekce zdejšího pojímání času mu dal tesař. Když jim dělal strop v pokoji, Šmoldas se ptal, kdy přijde příště. Řemeslník pravil, že ve středu.

„A já blbec, naprosto nepoučený jihočeským vnímáním času, jsem předpokládal, že to bude nejbližší středa. No to jsem se spletl. Přišel ve středu, ale za měsíc. Tak už jsem teď taky rozvolněný, a když řekl, že na jaře udělá střechu na stodole, už mě ani nenapadlo, že to bude hned první jaro. A je vidět, že to do mě vstoupilo – ta nezpracovaná hromada dřeva na zahradě pořád je…“