Anebo lépe řečeno – o hudbě, kterou reprodukují různé přístroje.


Věc je prostá: hudba neodmyslitelně doprovází náš život. A právě v těchto měsících propojujeme svůj životní prostor s veřejným prostranstvím. Otevíráme okna svých bytů, kanceláří, či dílen, vyhledáváme stinné zahradní restaurace. Procházka po městě tak nabízí poměrně pestrou hudební všehochuť. Asi nejčastěji lze zaslechnout průřez vysíláním komerčních rozhlasových stanic (zpravidla v blízkosti pohostinství a různých typů pracovišť). Asi nejagresivněji se v pevném rytmu techna ozývají pojízdné reprosoustavy, převlečené za auta. A nejpůvabněji působí zednické tranzistoráčky, naladěné na polední dechovkové vlny budějovického rozhlasu. Bohužel, asi nejohroženějším druhem této zvukové džungle jsou budoucí nebo současní muzikanti, cvičící na zvolený nástroj.


Technický pokrok dovoluje takřka každému z nás naslouchat svému preferovanému druhu hudby v libovolnou chvíli, v libovolné intenzitě a na libovolném místě. Navíc i po mnohem delší dobu, než tomu bývalo dřív (málo platné, technika toho ve srovnání s živým interpretem vydrží podstatně víc).
Velmi snadno se tedy překračuje hranice mezi příjemným zvukovým oživením blízkého okolí a bezohledným zamořováním životního prostředí. Je to zřejmě tatáž hranice, která odděluje oblast naší osobní svobody od svobody ostatních lidí. Dalo by se to povědět i o něco lapidárněji: řekni mi, co posloucháš a jak nahlas to máš puštěné; já ti řeknu něco o tvé toleranci vůči okolí.