Stalo se ve Vídni, v čase morových ran. Psal se rok 1679 a dudák Augustin Marx se jednoho večera opil tak, že na cestě z hostince usnul. V přesvědčení, že je mrtev, ho hodili do morové jámy. Když se probral a šokovaně hleděl na stovky mrtvol kolem sebe, začal hrát. Morová nákaza ho nedostala, podle vědců ho spasil alkohol a dnes se o něm zpívá píseň Der liebe Augustin, v češtině známá jako Sedí muška na stěně.

Jde o příběh z objemné česko – rakouské knihy Bez hranic aneb Návrat dud. Rodila se osm let a nahlíží historii dud na obou stranách hranice,  dudácké legendy, připomíná návrat nástroje do Rakouska, obsahuje i písně a řadu poprvé zveřejněných fotek a kreseb.

Jejím hlavním autorem je Rudolf Lughofer, jeden z průkopníků, kteří obnovili v Rakousku tradici. Jeho příběh je fascinující. Na konci Pražského jara 1968 si na Starém Městě tehdy jako dvacetiletý všiml ve výloze dud. Chtěl je, stály 2000 korun, jenže bylo zavřeno. Nadšení ho ale drželo, a tak se 
v říjnu vrátil, koupil je a odvezl do Kremsmünsteru. Rok poté na ně hrál při lidové slavnosti.

Zápletka. V roce 1975 je půjčil divadlu v Linci pro operu Švanda dudák. Vrátili mu je se zlomenou píšťalou. Jelikož výrobce, František Havlíček, žil 
v Dráchově, za železnou oponou, pověsil Lughofer dudy doslova na hřebík. Po sedmi letech však pořídil nové. Sehnal mu je skladatel Ladislav Kubeš a nechal je přes syna Miloše Jakeše, generálního tajemníka ÚV KSČ, převézt do západního Berlína. Rudi začal cvičit a učil ho i Josef Krček, který ho pozval na posvícení do Domažlic. Tam se zrodilo přátelství se souborem Úsvit, potkal dudáky Antonína Konrádyho, Josefa Režného a rok poté založil vlastní dudácký soubor.

Obálka.Nyní, 25 let od sametové revoluce, vepsal s dalšími autory vše do dvojjazyčné knihy. Podílel se na ní i dudák Miroslav Stecher, šéf souboru Úsvit.

„Rudiho jsme poznali ve Strakonicích, kde jsme celou noc pili a zpívali. Sdružila se okolo něho hodně velká parta dudáků. Zájem o dudáctví je 
v Rakousku dosti velký, mají svůj styl, jinak stavěné dudy než my a hrají na ně dobře," říká Miroslav Stecher. Ten poprvé potkal dudy v roce 1953, jako školák, když na pouti na Dobré Vodě seděl na trojnožce dudák a hrál na přání.

Kniha čítající 276 stran se vrací až do antiky. Prvním doloženým dudákem byl římský císař Nero, který 'zásoboval při hře svou flétnu vzduchem jak ústy, tak i v podpaží zaklíněným vakem'; zvuk dud se přirovnával ke kvičení křepelky…

Hodně se píše o středověku, kdy se dudy objevují v rukou andělů, ďáblů, králů i žebráků, inkvizice v nich viděla nástroj zla. Hrálo se na ně i v nevěstincích pro obveselení hostů, ovšem potulní muzikanti měli postavení jako tuláci, slepci 
a prostitutky. Mimochodem: dívky z Hessenu hrající na niněru, které v 19. století prodávaly i svá těla, se jako Hurdy Gurdy Girls dostaly až ke zlatokopům na Aljašce a do lokálů na Divokém západě.

Od 17. až do začátku 19. století se dudy dostaly do módy, třeba car Petr Veliký si držel dudácký sbor, 300 dudáků zahrálo 
v Schönbrunnu dostaveníčko Marii Terezii. Zaujme, že během obležení Vídně roku 1683 povzbuzovala Turky z přední linie janičárská kapela, pobaví zkazka o vzniku polky, podle níž si ji na dvorku rozpustile tančila mladičká selka z Týnce nad Labem. Čtenář se doví, co byla měchawka nebo že v New Ulmu v Minnesotě žijí potomci emigrantů ze Šumavy a vlastní dva originální nástroje.

Z Rakouska se dudy nadlouho ztratily kolem roku 1800, 
v Čechách přežily na Chodsku a Blatech, znovuobjevit je pomohl i národopisec Čeněk Zíbrt. Zmizeli i potulní dudáci, posledním českým byl Jan Matásek, (*1903), rodák z Modlešovic u Strakonic.

Miroslav Stecher z Českých Budějovic vyrábí dudy.

Rudi Lughofer, který dudy vzkřísil pro Rakousko, spolupracuje s Čechy 22 let skrze spolek Sunnseitn. Zážitků má náruč: konflikt s pohraničníky či slavnost v Linci v roce 1987,  během níž měli po hodině 
v kapse 960 šilinků a na krku stížnost adresovanou zemské školní radě, jestli se sluší, aby dva učitelé hráli na ulici jako žebráci.

Ve stejném městě získal na tržišti i přes sto let staré české dudy. „Ačkoli se u nás hra na dudy neučí ve školách, zájem o ně je velký. Máme 
i dvanáctiletého dudáka," zmínil Rudi Lughofer.

Podobně jako on v Linci se dost možná cítil v 17. století německý spisovatel Hans Jakob von Grimmelshausen, skvělý dudák. V autobiografickém románu Simplicius Simplicissimus líčil, jak chtěl s dudami chránit stádo ovcí před vlky. „Inu jsem začal na svých gajdách tak neskutečný randál dělat, že i ropuchy v zahradě 
z toho ztumpachověly…"