Ve Wortnerově domě v pátek otevřela expozici Osudová dobrodružství Jana a Mikoláše Alše. Představuje mj. asi 
30 kreseb Jana Alše, zhruba dvě třetiny jeho dochovaného díla. V takovém rozsahu se tak činí poprvé.
Výstava, jež potrvá do 
2. února, jednak připomíná 100. výročí od úmrtí Mikoláše Alše a jednak s ní vrcholí oslavy šedesáti let AJG. Připravil ji kurátor Ondřej Chrobák z Moravské galerie v Brně. Ten je autorem i velké alšovské výstavy v Jízdárně Pražského hradu v roce 2007. Již tenkrát ho zaujal vztah Mikoláše Alše k Indiánům 
a ještě více vztah s Janem Alšem, jeho o čtyři roky starším bratrem, považovaným za obrovsky nadaného kreslíře.

„Hledali jsme vztah Mikoláše Alše k jižním Čechám 
a paradoxně nám z toho vyšli Indiáni. Fascinovalo nás, že 
v 60. letech 19. století si jihočeští kluci hráli na Indiány… Český překlad Posledního mohykána vyšel v roce 1851 – prožili podobné dětství a imaginaci jako my," řekl Ondřej Chrobák.

Jan a Mikoláš Alšovi spolu jako kluci podnikali lovecké výpravy do lesů, starší Jan mladšího Mikoláše zasvěcoval do umění.

Indiáni jako Slované

Mikoláš Aleš (1852 – 1913) se narodil v Miroticích na Písecku, odkud pocházelo několik generací jeho předků. Zde prožil roky dětství a dospívání před odchodem na pražskou Akademii. Do těchto let se vrací také výstava. Jan aka Trapper provázel věrného druha Mikoláše aka Boa nejen na dobrodružné lovecké výpravy do okolních lesů, ale rovněž světem múz. Bratrské spojenectví však přervala tragédie: o Velikonocích, na Velký pátek roku 1867 odešel Jan s nabitou pistolí na lov čápa. Trappera, kterému bylo jen 19 let, pak našli s prostřeleným srdcem. Spáchal sebevraždu…

„Velmi se mě ten příběh dotýkal. Smrt bratra, kterého obdivoval, musela být pro Mikoláše Alše velkou psychickou zátěží, se kterou se celý život vyrovnával," řekl kurátor.

Sebevražda z nešťastné lásky podle něho bolestně přetrhla bratrské pouto. Mikoláš Aleš po celý život pietně schraňoval bratrovy kresby. Trauma ho pronásledovalo, až s posedlostí používal detaily 
i celé kompozice bratrových prací ve své tvorbě. Patrné je to například na kresbě Jana Alše Zápas s medvědem, kterou stále přepracovával.

Bratrova smrt nejvíce ovlivnila cyklus Živly. „Je nejen elegií tragického osudu amerických Indiánů, ale rovněž návratem do imaginárního světa společných dětských her. Mikoláše Alše přitahoval tragický osud Indiánů jako paralela s osudem slovanských národů. Naši předkové se tím velmi účinně dojímali 
a pro Slovanstvo to bylo i určité memento," míní Ondřej Chrobák.

V kolekci juvenilního díla Jana Alše figurují drobné perokresby, práce tužkou 
i akvarely. Názvy jsou obsahu věrné: Lovec v krajině, Souboj jelenů, Lov na jaguára, Lov ledních medvědů…

Jan a Mikoláš Alšovi spolu jako kluci podnikali lovecké výpravy do lesů, starší Jan mladšího Mikoláše zasvěcoval do umění.

Expozice jde ovšem skrze Alše až do 21. století. V časech, kdy v obřích nákladech vycházely publikace, na jejichž hřbetu stálo ALEŠ, se ve spojení s ním často objevovalo klišé Živý odkaz pro současnost. Pohrál si s ním i Ondřej Chrobák v AJG: přidal obrazy jihočeského malíře Víta Soukupa, který jako šestatřicetiletý spáchal v prosinci 2007 sebevraždu.

Beruška, jak mu známí říkali, se narodil 17. října 1971 herci a operní zpěvačce v Českých Budějovicích. Absolvoval malířský ateliér Pavla Nešlehy na VŠUP, který sám krátce vedl. Získal hlavní cenu zlínského salonu mladých, svými malbami a linoryty je zastoupen v Národní galerii. 
Z jeho díla vybral kurátor cyklus Dobrodružné prázdniny, ve kterém se z jihočeských lesů stávaly indiánské prérie.


„Jednou nohou notorický malíř, druhou tragikomický filmař, příslušník 'věčně nastupující střední generace', trochu post-sklepácké, trochu post-tvrdohlavé. (…) Byl to jeden z mála lidí na naší výtvarné scéně, u něhož by bylo naivní a hloupé nebrat ho vážně, přestože mluvil a vyjadřoval se zhusta s nadsázkou," napsal o něm historik umění Radek Wohlmuth.

19. století je sexy

Druhou linií, která odkaz zpřítomňuje, je indiánské zákoutí a doprovodný program, včetně exotiky: vystoupí i český Indián Cyril Marounek. Tento pandán k výstavě zpracovala Monika Sybolová z NG. Připomněla, že po Osvobozování sentimentu je to další podobná expozice ze stejné epochy. „Přemýšlení Ondřeje Chrobáka o 19. století je sexy. Snažím se v doprovodných programech ukázat, že tato doba stále žije," poznamenala.
K osobnosti Mikoláše Alše se AJG vrací ve větší míře potřetí. První retrospektiva byla v roce 1962, druhá v polovině 70. let.

Zahynul Unkas krahujec pro svůj neduh šípem a mou rukou

Vycpané ptactvo, to v Alšově jihočeské galerii překvapí. Zde však nepatří do kategorie extrémní bizar – má velmi pádné opodstatnění. V roce 1881 dokončil Mikoláš Aleš jedno ze svých vrcholných děl, cyklus kreseb Živly, inspirovaný osudy severoamerických Indiánů. Přípravy provázelo množství studií a kompozičních skic, jež dokládají vážnost, s níž k tématu přistupoval. A právě 
v těchto letech se vystupňovala malířova sebeidentifikace s indiánskými příběhy, reáliemi a mytologií. Choval doma živého krahujce, jehož pojmenoval Unkas podle Cooperova Posledního mohykána. Jenže ptákovi začala přerůstat horní část zobáku, což pro dravce znamenalo, že nemohl přijímat potravu a čekala by ho nevyhnutelná a bolestivá smrt. „Mikoláš Aleš jeho trápení zkrátil střelou z pravého indiánského luku a poslal ho do věčných lovišť," vysvětlil kurátor Ondřej Chrobák.

Luk od Arbese

Do kalendáře si poté Mikoláš Aleš nakreslil dekorativní rámec a napsal epitaf: Dne 
27. listopadu 1881 zahynul Unkas (krahujec) pro svůj neduh šípem a mou rukou. Nashledanou v lovčích okresech. Proto na jedné ze stěn v expozici visí vycpaný krahujec 
a vedle něho dva indiánské luky, dětský a dospělý, jeden 
z nich mu daroval Jakub Arbes. V pozůstalosti se dochovalo také minitýpí, které kurátor umístil doprostřed místnosti v prvním patře Wortnerova domu.

Indiánští bohatýři

V 80. letech 19. století byla na evropském turné kočovná indiánská společnost z Ameriky. Když přijela do Prahy, kde předváděla show jako přepadení osady, Mikoláš Aleš si je na Štvanici skicoval.„Alšovi ho přivezl Vojta Náprstek. V rezervacích dělali Indiáni takové modely, 
s kresbami bojovníků na válečné stezce. Mikoláš Aleš měl velmi intenzivní cítění pro osud Indiánů, viděl v něm paralelu s možným osudem Slovanstva," řekl Ondřej Chrobák.

„Již tehdy naši předkové zažívali kulturu spektáklů, cirkusů a umělci je reflektovali. Když pak Mikoláš Aleš začal z náčrtů překreslovat slovanské bohatýry, přimalovával jim indiánské znaky," doplnil kurátor.