Pohádky o vodnících psal podle svých zážitků

„Se ženou jsme celý život psali pro děti. Pohádky a příběhy jsme stavěli na tom, aby si děti vytvářely cit ke svému okolí, rodině, přátelům a přírodě. Když jsem se procházel v okolí Vrbenských rybníků, viděl jsem tam vodníčky, které k nám na zem poslal jejich pán Bůh, aby tady ochraňovali přírodu,“ říká o vzniku své první samostatné pohádkové knihy její autor Jaromír Sypal, který pracoval s dětmi celý život.

Napsal přes čtyřicet dramatických her, jako pedagog vedl přes dvacet let v Kaplici úspěšný dramatický soubor a se stejným odhodláním vedl soubor loutkohry Jihočeského divadla.

„Dětem se dneska podávají velmi tvrdé příběhy a hry. Já jsem chtěl, aby děti díky vyprávění poznávaly, že nejdůležitější na světě jsou rodina a přátelé a že správné je druhému pomáhat, obětovat se a nenechat nikoho utopit. Proto taky moji vodníci černokukadláci nežijí ve vodě, ale na ostrůvku. Netopí lidi a žádné dušičky nestrkají do hrníčků, naopak jim pomáhají. Ale nechal jsem tam i zlo, které je ve všech pohádkách,“ dodává spisovatel, kterému učarovala nejen přírodní rezervace Vrbenské rybníky.

V jeho knize pohádek zavedou vodničtí poctivci, dobráci a ranhojiči dětského čtenáře na výroční trh na Hlubokou, k nedalekému rybníku Bezdrevu, na cyklistickou stezku nebo k českobudějovické Černí věži.

Podotýká, že pohádkovými příběhy se obrací také k dospělým. „Chtěl jsem promlouvat k dospělým. Když pak oni budou předčítat pohádky dětem, uvědomí si, že tady kolem Budějovic leží překrásný rybník Černiš nebo Domin.Víte, když jde člověk na jaře po hrázi toho rybníka, dojde k ostrůvku Břízov a devětkrát zakuká kukačka, může mít jedno velké přání. Ale ne pro sebe, ale pro toho, koho má nejradši. A věřte nebo ne – kdo to udělal, tomu se to splnilo,“ uzavírá Jaroslav Sypal. Jeho příběhy vodnické rodinky a jejich přátel i nepřátel doplňují vtipné a poetické kresby nadané výtvarnice Zdeňky Študlarové.