Písničkářská dvojice Miroslav Paleček-Michael Janík (oba 1945) sympatickým způsobem obohatila svými vkusnými něžnými skladbičkami (Zdá se, že až sem ty louky voní, Plavovlásce, Hele, lidi a další) domácí populární hudbu na přelomu 60.a 70.let a později, zejména v 80.letech, vyvolávala svými dobovými písničkovými satirami salvy smíchu v publiku divadla Semafor (písničky Mexiko, Slušovická romance etc).

Legendární tandem Paleček–Janík vystoupí ve středu večer v rámci veřejné nahrávky ve studiovém sále Českého rozhlasu od sedmi hodin večer. Jeho polovině, Miroslavu Palečkovi, jsme při této příležitosti adresovali několik otázek.

S Michaelem Janíkem jste se potkal poprvé na nějaké amatérské soutěžní přehlídce. Jak jste oba tehdy dopadli?
Já to vlastně dodnes nevím, a Michal také ne. Přihlásili jsme se do soutěže Talent 67, která se konala v tehdejším Parku kultury a oddechu Julia Fučíka. Tenkrát jsme se ještě neznali, a hned mi tam Michal padl do oka, protože byl stejně oblečen jako já. Měl džíny a rolák, a na rozdíl ode mě měl v zadní kapse placatici a kytaru, kterou já jsem tehdy nevlastnil.
Slušně jsem ho požádal, jestli by mi ji nepůjčil. Já jsem zpíval Sbohem, lásko a Michal už měl připravenu vlastní věc. Nicméně do dnešního dne jsme nedostali vyrozumění, jak jsme dopadli. Zřejmě jsme asi totálně propadli.

A co bylo dál?
Pak jsme se potkali po čase ve městě, dali jsme si schůzku v restauraci U Pinkasů a tam jsme se dohodli, že bychom mohli začít spolu něco dělat. Začínali jsme tak, že Michal psal české texty na Beatles a tímto způsobem jsme přichystali asi čtyři písničky. Už tenkrát jsem cítil, že mám jiné než textařské ambice a z Michala padaly texty.
Tak jsme si řekli, že zkusím muziku, a udělali jsem pár skladbiček. Koupili jsme si na splátky magnetofon Sonet Duo a nahráli jsme je doma. S těmi nahrávkami jsme pak chodili a pouštěli je lidem, abychom zjistili, jestli za něco stojí. Byli jsme například v Rokoku za panem Vostřelem a taktéž za pány Suchým a Šlitrem v Semaforu. Ti nás přijali o přestávce představení Poslední štace. Pro nás to bylo velké vyznamenání, že jsme mohli s nimi sedět v šatně a pouštět jim naše nahrávky. Panu Šlitrovi se jedna nebo dvě písničky zalíbily, tak jsme se dohodli, že bychom po prázdninách mohli vystupovat v jejich novém pořadu, do něhož chtěli zařadit nové, neokoukané tváře.

Mluvil jste o vašich nejstarších původních písničkách. Jaká byla ta opravdu první?
Na první si nevzpomínám. Ale když jsme udělali prvních šest písniček, tak jsme si hned natočili desku a nechali si vylisovat čtyři kusy v pátém patře v Paláci Lucerna. Jednu mám do dneška doma i s vlastnoručně vyrobeným obalem. Z těch známějších tam byla píseň Hruška.
Tak to byl jeden z našich prvních pokusů. Jinak Hrušku chtějí lidé stále slyšet a já ji hraju pořád rád. V posledních letech cítím, že posluchači žádají staré osvědčené věci, které znají. To, co přišlo nového, je možná nějak zklamalo, a nemyslím jen muziku, takže tíhnou spíš k tomu, co znají ze starších časů.

Hele, lidi – to je bezesporu vaše nejpopulárnější písnička nejenom 60.let. Váže se k ní nějaká vaše zvláštní vzpomínka?
Při vzpomínce na Hele, lidi mám dobrý pocit a leckdy i husí kůží. Tenkrát v roce 1968, když byla tato písnička zařazena na Houpačku, tak jsme seděli s kamarády a kamarádkami a poslouchali, co hezkého o nás manželé Černí povídají.
Ta písnička se umístila dost vysoko a několikrát byla na druhém místě za Krylovým Bratříčku, zavírej vrátka. Byl jsem docela i pyšný, musím se přiznat, že hráli písničku, kterou jsme složili a kterou poslouchají tisíce lidí. Pak jsem měl ještě podobný pyšný stav, když nám vycházela první malá deska. Na straně A bylo Hele, lidi a na straně B Hruška. Vím, že jsem se nemohl dočkat, až se objeví na pultech.
Vytipoval jsem si tři malé obchůdky a neustále jsem se chodil ptát, jestli už ji mají. Po několika týdnech mi to bylo už hloupé a střízlivěl jsem. Tak už jsem tam jenom chodil a poslouchal, protože oni tenkrát nové písničky v prodejnách hráli, a tak byly slyšet na ulici. Poslouchal jsem, jestli nehrajou Hele, lidi. Až za tři měsíce jsem se dočkal a chodil jsem hrdý na to, že se prodává deska s naším výtvorem.
Teprve až po čase mi došlo, že to nikoho zase až tak příliš nezajímá a deska byla pouze důsledkem toho, že jsem dělal určitou práci, tedy muziku. Někomu prodávají housky, komusi boty, jinému zase knihy. Na mě to ale tenkrát zapůsobilo tak, že se něco hnulo, a ono ne!

V 80. letech jste se vrhli na společenskou satiru. Nebylo by lepší zůstat u lyrických, jemných písniček?
V Semaforu nás tenkrát bylo jako psů od Pavla Bobka, takže prostoru v celém představení příliš nebylo. A lidi chodili hlavně na Šimka, Sobotu, Nárožného a před tím na Grossmanna. Zazpívali jsme tam dvě písničky a dost. Tím jsme tak trošku zakrněli a najednou jsme neměli potřebu psát písničky, o jejichž typu jste mluvil. Michal začal psát satiry, lidé se tomu smáli, leckdy to bylo na hraně.
Při písničkách Eso je tu pro vás, Čínský restaurant, Slušovická romance nebo Mexiko davy bouřily a myslím, že to bylo v pořádku. Samozřejmě si myslím, že nebylo v pořádku, že jsme opustili lyričtější písničky. Současně jsme mohli pracovat i na nich. Byli jsme tenkrát vytížení vystupováním v Semaforu, také jsme zkoušeli psát písničky pro jiné v rámci skupiny Slávka Šimka.
Dodali jsme písně do několika her a Michal textoval i pro jiné zpěváky, třeba pro Pavla Bobka udělal Lásko, mě ubývá sil. To si myslím, že je povedený text. Byli jsme divadlem poněkud rozmělnění a je pravda, že jsme se písničkářské scéně vzdálili. Pak jsme se tam zase pokorně vrátili.

Jiří Kasal