Lichožrouti nám vzkazují: Měj rád svou rodinu

Je to bestseller 
a kniha desetiletí. Lichožrouti, zloději ponožek, kvůli kterým zůstávají lidem licháče, jen jedna ponožka z páru. Na podzim přijde do kin jejich filmová podoba, rodinný animovaný dobrodružný snímek, ukázky vidělo jako první jihočeské publikum na festivalu Anifilm v Třeboni. „Film bude víc akční, kniha je daleko laskavější,“ říká ilustrátorka Lichožroutů Galina Miklínová (45), která 
s autorem třídílné knihy, spisovatelem Pavlem Šrutem, napsala scénář.

Zkuste stručně říct, o čem film bude?
Je zčásti autobiografický, vždycky si s Pavlem Šrutem děláme legraci, že je to moje autobiografie. Je o rodině. Hihlík potřebuje svou rodinu, chce ji mít, protože ve filmu mu záhy zemře dědeček. Hihlík je jediný, kdo dá rodinu dohromady. Poselství zní: měj rád svou rodinu, jinou mít nebudeš, tak dělej všechno pro to, abys ji měl a aby byla dobrá.

V čem Lichožrouty nejvíc promění filmová 3D verze?
Nejvíc v tom, že v knize jsou černobílí, ale ve filmu budou barevní. Já vůbec nejsem fanda 3D, dělám 2D a kreslené, ale svět lichožroutů a jejich příběhu si 
o to řekl. Pro děti je důležité vidět, že se lichožrouti pohybují v reálném prostředí.

Volila jste barvy podle charakterů postav?
Určitě, i vzory. Třeba Padre má klasickou skotskou pánskou kostku, co se používá na ponožkách, mně přišla správně mafiánská. Hihlík má pruhy, ten je jasný hrdina, a musel být jednoduchý. U Žiletky, což je jediná ženská postava, jsme šli do růžova, ale žádná barbie růžová. Kudla Dederon je šedo – černobílý, Vasil má hodně ruský vzor, který jsem našla na nějakém svetru a Kojoti jsou barevní, to je hezká parta.

Jaká bude animace?
Klasická. Šlo nám o to, aby si divák řekl: Oni fakt asi existují. Není to americká dynamická animace, kterou můžeme vidět třeba v Hotelu Transylvánie.

Je jednoduché přenést bestseller na plátno? A doplnili jste příběh o prvky z druhého a třetího dílu knížky?
To jsme neudělali, protože pokud bude mít film úspěch, počítáme s druhým dílem. Příběh je trošku jiný. Základní zápletka zůstává, ale je to spíš na motivy než adaptace. Docela jsme s tím bojovali. Ani jsme s Pavlem Šrutem nechtěli psát scénář, ale ti, se kterými jsme se spojili, šli mimo naše představy. Tak jsme si koupili knížku Jak napsat dobrý scénář, s ní jsme odjeli na Jadran a tam jsme si zkusili postavit kostru: lepili jsme si na zeď kartičky s jednotlivými scénámi a pak jsme další dva roky ještě psali. Jsme na 15. verzi námětu 
a desáté verzi scénáře.

Zůstal hlavním hrdinou Hihlík?
Hihlíkova linka je ve filmu ještě posílená. Kniha je velmi literární, má spoustu odboček, což ve filmu moc nejde, i producent a režisér Ondřej Trojan pořád kladl důraz – a velmi dobře – abychom šli s hlavním hrdinou, a tak Hihlík skoro nesleze z plátna.

Nové postavy jste nepřidali?
Některé postavy tam vůbec nejsou, za což nás asi ortodoxní milovníci Lichožroutů utlučou. Snažili jsme se nejdřív držet knihy, ale nakonec bude hodně zajímavé, že divák, který má knihu rád, prožije trošku jiný příběh, což je dobře.

Profesor Kadeřábek zůstal?
Ten zůstal, ale Egon Vavřinec tam není. Profesor Kadeřábek má poněkud jinou podobu než v knize 
a drobounce jiný charakter.

Získala jste díky práci na filmu jiný vztah k některé 
z postav?
Strašně jsme si oblíbili Padreho, který na konci prvního dílu odešel podél řeky za sluncem a už se do dalších dílů nevrátil, zatímco ve filmu je jednou z nejvýraznějších postav, zábavnou, a pokud bude druhý díl filmu, musí se vrátit, protože je opravdu výborný.

O kolik bude příběh jiný než kniha?
Jak pracuji na filmu a potom čtu na besedách, divím se, o čem knížka je (úsměv). To je asi nejlepší odpověď. Třeba když jsem četla kapitolu ze strašnického krematoria, říkala jsem si, jak je film jiný.

V čem?
Bude víc akční, kniha je daleko laskavější.

Testovala jste ukázky filmu na svých dětech?
Moje děti tím samozřejmě žijí, jsou velcí fanoušci. Ale já na dětech věci netestuji, nikdy jsem to nedělala, protože si myslím, že to není potřeba. Jejich zpětná vazba je bezvadná, když je ta věc hotová, ale aby mi 
v průběhu práce říkaly, že je to baví, do toho si mluvit nenechávám. Přijde mi, že když se bavím já, bude se bavit i divák, a pokud ne, je to moje smůla.

V čem se vaše děti projevují jako fanoušci?
Když jsme měli projekci na Anifilmu, tak můj dvouapůlletý syn se na konci jedné scény tak strašně rozesmál, až to vypadalo, že to máme nacvičené nebo že máme záložní zdroj smíchu někde v kapsičce. Dceři je devět, ta se těší do kina.

Dětský pokoj je u vás oblepen plakáty lichožroutů, předpokládám.
To vůbec ne. Máme tam jiné obrázky: Králíky v klobouku, Macha a Šebestovou… Svoje věci si vůbec nevěším. Dcera dlouho nevěděla, co dělám. A když to zjistila, řekla spolužákovi: moje máma kreslí do knížek. A on jí říkal: Ale ty víš, že se to nesmí, čmárat do knih (smích). Myslím, že děti potřebují rodiče. Chtějí mít mámu, co jim udělá svačinu, ne paní, která dělá filmy. Když je vezmete do kina, je to bonus. Teď to asi dceři poprvé došlo, když jsem měla besedu u nich ve škole, to se přihlásila a zeptala se mě na nějakou otázku, to bylo strašně komické. Jinak to ale má být tak, že jste hlavně rodič.

Když říkáte, že bude možná druhý díl filmu, nezvažujete také čtvrtý díl knihy?
Vůbec ne. Kdo četl třetí díl, poslední kapitolu Dovětek, v ní je to jasně dané. Ještě jsem chtěla s Pavlem Šrutem vydat „vědeckou" publikaci profesora Kadeřábka Život lichožroutů, ale už to asi necháme uzavřené.

Dřív než film vzniklo divadelní představení, které připravili českobudějovičtí herci v cyklu Listování, a je to jejich nejúspěšnější kus. Líbí se vám?
Byli jsme nadšení, moc se mi tahle parta líbí. Dokonce když jsem hledala filmovou podobu, inspirovala jsem se některými prožitky z jejich představení.

V čem tkví největší úspěch lichožroutů?
Tyhle věci jsou tajemství mezi nebem a zemí. Kniha vznikla jako soukromá legrace. Já po tom nepátrám. A je to zábavné, každý to má trošku doma. Když přijedeme na besedy, tak paní učitelky mají každou ponožku jinou…

A ztrácejí se vám doma pořád ponožky?
Jasně. Vidíte, dnes nemám ani jednu (úsměv).