VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Luděk Volek: Začátky filharmonie byly kočovné, v sále i hořelo

České Budějovice - Houslista a koncertní mistr opouští po více než třiceti letech českobudějovický orchestr. Hrát ale nepřestane, bude se věnovat pedagogické činnosti a vychovávat mladé talenty na konzervatoři a základní umělecké škole

28.2.2013 1
SDÍLEJ:

Luděk Volek.Foto: Deník/Jaroslav Sýbek

Původně si myslel, že hra na housle pro něj bude jen koníčkem, ale nakonec s nástrojem neodmyslitelně spojil svou kariéru.  Po více než třiceti letech nyní koncertní mistr Luděk Volek opouští Jihočeskou komorní filharmonii. Chce se naplno věnovat výuce talentů. „Já jsem měl obrovské štěstí na prvního pedagoga, pana profesora Ladislava Havla. Byla jeho velká zásluha, že nám housle neotrávil," říká.

Odehrál jste své poslední koncerty ve filharmonii. Byly jiné?
Minulý týden jsem hrál poslední abonentní program, ale člověk nesmí propadat sentimentu nebo nostalgii. Na každý koncert se připravuji tak, abych ho odehrál co nejlépe 
a kdybych si začal uvědomovat takové věci, tak to asi dopadne špatně. Snažil jsem se, aby to byl koncert jako každý jiný.

Rozlišuje hudebník po tolika letech jednotlivá vystoupení?
Je fakt, že dříve jsem si konkrétně uvědomoval každý koncert, každého sólistu, každého dirigenta, ale s postupem času, jak hlava přestává pracovat, mi to začalo trochu splývat. Nicméně to nejzásadnější bych si vybavil.

Vraťme se úplně na začátek. Co vás přivedlo k houslím?
Hlavně dědeček, který hrál na kontrabas, housle a flétnu. Věnoval se tomu amatérsky, ale myslím, že na velmi dobré úrovni. Ten mě přivedl do Lidové školy umění v Českých Budějovicích a tam jsem měl obrovské štěstí, že jsem se dostal k panu profesoru Ladislavu Havlovi, významnému budějovickému pedagogovi.

Spousta dětí, které rodiče vodí na housle, se vzpouzí a nechtějí cvičit. Bylo to tak i u vás?
Možná, že tyhle záporné vzpomínky ve mně už vymizely, ale myslím, že ne. Rodiče mě do toho netlačili tak, že by denně kontrolovali, jestli cvičím. Navíc jsem původně chtěl housle jen jako koníčka, takže nebylo nutné cvičit tolik. Zlomilo se to až později 
a obrovskou roli hrál právě profesor Havel. Vedl nás 
i k orchestrální hře, což byla větší legrace, protože člověk nechodil na hodiny sám. Byla jeho velká zásluha, že nám to neotrávil a drtivá většina mých spolužáků se hudbě do budoucna opravdu věnovala.

Vy jste ale zvolil netypickou cestu, nešel jste na konzervatoř.
Studoval jsem gymnázium, protože jsem právě myslel, že budu mít housle jen jako koníčka. Změnilo se to asi 
v sedmnácti, kdy jsem se rozhodl, že budu hrát profesionálně. Vzal jsem to oklikou, šel jsem na pedagogickou fakultu a studoval Učitelství pro lidovou školu umění. Trvalo to čtyři roky, učili tam nejlepší kantoři z konzervatoří a akademie, ale po absolvování jsem cítil, že by to ještě chtělo posunout. Tak jsem šel na akademii v Praze. Tam jsem měl zase obrovské štěstí na profesora, studoval jsem u Josefa Vlacha, což byl významný houslista, jehož kvarteto mělo ve své době světový věhlas.  Já jsem vděčný každému svému pedagogovi, ale ti dva jmenovaní mě poznamenali nejvíc.

Luděk Volek.Jste zakládající člen jihočeské filharmonie. Jak k tomu došlo?
V roce 1981 mě oslovil zakládající šéfdirigent Jaroslav Vodňanský přes mého pedagoga Františka Jaroše, který se tu přede mnou stal prvním koncertním mistrem. Nabídli mi, jestli bych nechtěl hrát 
v novém profesionálním souboru v Českých Budějovicích. Já jsem byl mladý, ještě nedostudovaný, takže se mi to zdálo jako velká příležitost.

První koncert byl 10. září 1981. Vzpomínáte si na něj?
Ano, hrála se předehra 
k opeře Semiramis od budějovického rodáka Jírovce, Dvořák a Bachův dvojkoncert. 
Tam jsem měl sólo s Františkem Jarošem. Na první skutečně oficiální koncert se ale počkalo do října. Byl v Metropolu a měl podobný program.

Tehdy ještě orchestr neměl svou budovu. Jaké byly začátky?
Trochu kočovné. Začínali jsme v Besedě v takové boční místnosti, která se velikostí hodila přesně pro orchestr se zhruba 35 členy. V sále byly hadrové opony a jednou nám tam hořelo, když závěs chytl od nějaké lampy. Pak jsme hráli většinou v Metropolu, což se nám moc nelíbilo, protože akustika v tehdy ještě nedozvučeném sále byla mizerná. Společně se sálem v Bechyni to bylo asi nejhorší místo co se týče akustiky. V prvních letech jsme také hráli ve společenském sále u kapličky na Husově třídě a dokonce jsme zkoušeli i v místnosti Juvelu vedle restaurace.

Napadlo vás tehdy, že zůstanete s filharmonií přes třicet let?
Určitě ne, málokdy řešíte dopředu, jak dlouho budete 
v zaměstnání. Nikdy nevíte, co se může stát. Já jsem se vlastně ještě během školy rozhodoval, že bych šel do Prahy, když mě lákal profesor Vlach do Sukova komorního orchestru. To byl velmi dobrý světový soubor, jenže by to znamenalo definitivně se odstěhovat 
z Českých Budějovic, protože se zkoušelo denně a dojíždění bylo nemyslitelné. Takže jsem nabídce odolával s tím, že chci žít tady a profesor mě přestal přemlouvat. Myslím, že nakonec mou volbu schvaloval.

Stal jste se koncertním mistrem. Co to znamená, čím se liší od běžného člena souboru?
Základ je stejný musíte hrát v nějaké skupině nástrojů, 
u mě to byly první housle, 
a zvládnout svůj part. Rozdíl je v tom, že pokud jsou ve skladbě sóla, máte povinnost je zahrát. Také se od vás očekává, že budete skupinu vést při zkoušení a ve spolupráci se šéfdirigentem určovat, jak se má hrát, frázovat. Zároveň je koncertní mistr takový oficiální zástupce orchestru, takže když se vyskytnou nějaké problémy, měl by je řešit.

Co je vám nejmilejší z repertoáru, který jste tu během let hrál?
Orchestr má určité obsazení a to ho limituje, nemůže hrát úplně všechno. Velkou symfonickou hudbu druhé poloviny 19. století tu bez mnoha a mnoha výpomocí nezvládneme, takže repertoár je posazen hlavně do období klasicismu. Tehdy tvořili velikáni Mozart, Haydn, Beethoven a ranní romantici Mendelssohn či Schubert. Já osobně rád poslouchám právě věci, které jsem nikdy nehrál, třeba velké symfonie Mahlerovy. Kdybych měl říct, kdo je můj oblíbenec, tak to se dost mění. Jsou období, kdy vede jednoznačně Dvořák a pak najednou strašně miluji Martinů a Prokofjeva. Je to rozmanité a zaplaťpánbů za to. Právě to, že je hudba rozmanitá, vás u ní udržuje.

Říká, že lidé už nemají o vážnou hudbu zájem a nechodí na koncerty. Všiml jste si toho?
Myslím, že posluchači neubývají, ale není to žádná sláva. To nemůžeme zastírat. Řekl bych, že to asi trochu souvisí 
s dějinným vývojem u nás. Pokud člověk srovnává se zeměmi jako Německo nebo Rakousko, tak jsme na tom hůř. U nás je prostě život jakoby zpožděn o jednu dvě generace.  Věřím ale, že do budoucna se ostatním vyrovnáme. I Čechy mají úžasnou hudební tradici a lidé přijdou na to, že nestačí jenom někde zmáčknout knoflík nebo stáhnout mp3.

Musí houslista po tolika letech hraní ještě zkoušet?
Zkoušet se musí pořád 
a nejhorší je, že po tolika letech ještě víc. Sice dokáži některé skladby zahrát zpaměti, ale studování nových mi jde s přibývajícím věkem pomaleji.

Míváte ještě trému?
Ano. Snažím se jí ovládat, ale zároveň to muzikanta vybudí, aby podal lepší výkon. Myslím, že pokud jdete na jeviště úplně bez trémy, tak se většinou něco stane.

A vám se něco stalo?
Samozřejmě. Neberu to fatálně, ale některé momenty si pamatuji. Občas se vystoupení nepovede tak, jak bych si představoval. Nejhorší jsou krátká sóla, kdy zahrajete čtyři tóny a z toho dva vám selžou. To je nepříjemná věc, protože pak už nemáte šanci dokázat, že ještě něco umíte.

Luděk Volek.Sledujete reakce posluchačů?
Určitou reakci vnímám, ale daleko víc se soustředím na muziku. Během hraní ani není čas sledovat, kdo sedí v publiku nebo jak to na ně působí. To vycítíte z atmosféry, poznáte, kdy lidé naslouchají 
a kdy odezva není tak dobrá.

Měl jste čas hrát také v menších souborech?
Komorní hru jsem dělal celý život. Snažili jsme se například nastartovat činnost  městského kvarteta, ale zjistili jsme, že je to moc časově náročné. Jiná komorní vystoupení třeba s klavírem nebo dechovými nástroji jsou snazší, protože není třeba tak velká doba na sehrání. Nejvíc koncertů jsem odehrál s klavíristou Danem Víznerem 
a hornistou Petrem Dudou 
a nikdy jsem se nevyhýbal příležitostným vystoupením ve smyčcovém triu nebo duu. Myslím, že je to vhodný doplněk k orchestrálnímu hraní.

Je v tom velký rozdíl?
Já tvrdím, že čím menší soubor, tím je to těžší. Když na jevišti hraje velká spousta lidí, tak je jedinec zrníčko v hromadě písku, ale jak se soubory zmenšují, každý nabývá na významu. V malém souboru je větší odpovědnost a těžší hraní, ale je to nádherné.

Máte posluchače doma?
V posledních letech jsem cvičil zásadně v práci. Doma by to asi těžko snášeli, protože cvičení není jen líbivé přehrávání skladeb. Navíc nemáme rodinný dům, takže by to otravovalo i sousedy Snažil jsem se tedy své okolí šetřit, naštěstí ve filharmonii jsem měl úžasné podmínky. Jinak co se týče těch posluchačů doma, tak občas zahraji vnučkám.

Ve filharmonii končíte, abyste se naplno věnoval učení. Kdy jste s tím vůbec začal?
V roce 1992 jsem začal učit na konzervatoři, později přibral základní uměleckou školu, ale vždy to byl malý úvazek, takže hlavní činnost zůstávala v orchestru. Teď jsem se rozhodl, že bych chtěl své zaměření nasměrovat trochu jinak.

To musí být ale náročné hlavně na trpělivost…
K trpělivosti je každý muzikant veden od malička, protože nic nejde rychle, zvlášť na housle. Náročné jsou začátky, aby u toho člověk vytrval, než vyloudí nějaký tón. Já myslím, že nemám problém pomoci žákovi, který se s tím potýká. Učení ale hlavně musí bavit, jinak bych to za hraní 
v orchestru nevyměnil.

Máme tady talenty, kteří se mohou prosadit?
Určitě, studenti konzervatoře pravidelně vozí ceny 
a pokračují na vysoké škole. Aby se člověk prosadil, je ale nutné od mládí tvrdě pracovat. V jiných oborech si můžete dát pauzu, ale v muzice je to každodenní dřina. Důležitý je samozřejmě určitý díl talentu, ale za rozhodující považuji právě tu práci.

Šikovní houslisté se navíc většinou nedočkají moc velké slávy. Co říkáte tomu, jak obor zpopularizoval Jihočech Pavel Šporcl?
Je to dobře, přitáhl nové posluchače do koncertní síně a to já naprosto uznávám. On má na čem stavět, je to vynikající houslista, také žák Ladislava Havla, a k tomu přidal něco navíc. Samozřejmě ho to stojí spoustu času a úsilí, ale 
v jeho případě je pořád vynikající ten houslový základ.

Kolik máte doma nástrojů?
Víc, ale mistrovské nástroje v podstatě tři. Pak mám ještě takové housle, které si třeba můžete pověsit na zeď nebo s nimi jet na vodu.

S odchodem z filharmonie na ně asi nepřestáváte hrát…
To rozhodně ne. Ve školství se ani nemůže přestat, pořád musíte mít kontakt s nástrojem. A rád bych si občas zahrát i nějakou komorní hru či jiné vystoupení. Kdykoli třeba budou chtít vypomoci v orchestru, jsem připraven.

Autor: Andrea Zahradníková

28.2.2013 VSTUP DO DISKUSE 1
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Takto to vypadá  v některých lesních lokalitách Vojenských lesů a statků.
5

Lesníci varují před vstupem do lesů

Páteční bouřka za sebou nechala obrovské škody na území Národního parku Šumava. Turisté se tak na některá místa nepodívají.
8

Polomy na Šumavě zastaví turisty

Nevím, kde jsou Strakonice, usmívá se před duelem s Plzní Peter Galamboš

České Budějovice – V přípravných zápasech ukazuje, že by mohl být posilou. Urostlý slovenský centr Peter Galamboš (28 let) přišel do ČEZ Motoru před sezonou z Martina. Třikrát už se dokázal trefit do černého a další gól by rád přidal v úterním přátelském utkání s extraligovou Plzní, které českobudějovičtí hokejisté odehrají netradičně ve Strakonicích (17.30).

Dobrovolný hasič při zásahu zkolaboval

Deštná - Dobrovolní hasiči z Deštné na Jindřichohradecku se od písknutí prvního poplachu kvůli bouřce nezastavili až do sobotního odpoledne.

Řídil opilý, odnesla to lavička

České Budějovice – Hodně toho vypil 35letý muž z krajského města před tím, než v noci počátkem srpna havaroval. V Peugeotu 407 se proháněl městem opilý, až spadla klec.

Nebezpečné řidiče mají zklidnit v Jírovcovce semafory

České Budějovice – Budějovická radnice ale musí opakovat výběrové řízení na úpravy křižovatky.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení