Jste v Českých Budějovicích poprvé?
Ne, jsem tu asi po 43 letech. Byli jsme tu se střední uměleckou školou na výletě v 73. roce. Když jsem chodil na pražskou UMPRUMku, měli jsme v Poněšicích takový vodácký kampus a jezdili jsme až do Českých Budějovic na lodičkách. Teď jsem vlastně objevil České Budějovice v plné kráse, protože v tom 73. mě zajímaly spíš spolužačky a pivo a ne krásy města.

Jak dlouho tady zůstanete?
Jsme tady od včera a budeme tu ještě zítra. Já sem ale přijedu ještě, až se bude ta výstava končit, udělám si výlet. Kromě toho mám teď takový bilancující rok. Je mi 60 roků, tak jsem se dohodl se svými spolužáky z Prahy, kteří se zvláštním způsobem usadili. Je to skoro celá ekipa spolužáků od České Kanady, Jindřichův Hradec, Bechyně, Český Krumlov, tak jsem se s nimi dohodl, že si udělám takový výlet, zavzpomínáme na staré časy a vlastně si udělám takovou výpravu za starými vzpomínkami.

Zeptám se na Vaše dílo. Odkud berete to dřevo, jak k němu přijdete?
Vybírám si dřeva. V různých dřevařských podnicích naplavené, pracně vylovené, vydolované z bahna až 10 tisíc roků staré. Jednak tyto stromy, anebo toto dřevo je krásnější, je poznamenané časem a už mi tak trochu napovídá, co bych z něj mohl vytvořit. To dřevo, které leží několik tisíc roků v bahně, vydává úžasnou energii. Je to už něco mezi minerálem, přírodninou a pomalu fosilizuje a je na půli cesty a vím, že určité kameny a určitá dřeva vyzařují pozitivní energii. Ale taky používám staré trámy. A potom v neposlední řadě jsou to stromy.
Ty mám též rád. Takové, které rostou někde na kameni, na nehostinném místě, protože se pokroutí. Ta jejich barva, struktura dřeva, kresba je krásnější. Musím se přiznat, že když dostanu z dřevařského podniku krásný hranol dřeva, který nemá ani prasklinku, ani suk, mám problém do něho něco vymyslet. Mám radši takové, které mi už předznamenávají nějakým způsobem. Potom, když potřebuju něco vypovědět, doplním to nějakým kovovým předmětem, ready-madem (pozn. red. instalace vytvářené z předmětů běžné denní spotřeby, kterým autor dává nové kontexty, významy, souvislosti), který vlastně doplní celkový obraz té sochy a chybějící článek dřeva.

Přijde mi, že ty kovové komponenty působí jako starožitné. Mluvil jste i o staré době. Fascinují Vás staré předměty?
Fascinuje mě všechno staré, jsem i milovník historie. Já vím, že ty staré časy nebyly ideální, ale možná právě proto, že už byly, jsou pro mě takové pochopitelnější. Ale já jsem už taková fosilie jako to dřevo. Zdá se mi, že se nehodím do tohoto světa, který se děje okolo mě. Staré dřevo, staré součástky, historie dohromady se starou dobrou hudbou, mám rád tu ze 70. let, kdy jsem vyrůstal, a nějakým způsobem mě to formuje.

Ty sochy jsou i takové pohádkové …
To je teatrálnost. Když jsem studoval UMPRUM v Praze, dostala se mi do ruky kniha od Josefa Kožíka Největší z pierotů. Je to biografie o největším pierotovi Jean Gaspad Deburau. V Paříži vlastně dělal komedii dell‘arte a hrál pieroty a harlekýny a byl velmi nespokojený se svým zjevem a se svým hlasem a povýšil svůj hlasový hendikep tak, že začal dělat pantomimu. Pro mě je hrozně důležitý takové to české komediantství. Jsem Čechofil. Je mi to hrozně blízké, přátelím se velmi blízce s Bolkem Polívkou a mám rád pana Svěráka a takový ten humor, který lépe řeší, alespoň podle mého názoru, ty nejzávažnější problémy trošku s nadsázkou a nadhledem, než nějaké nimrání se v těch depresivních nějakých stavech.

Máte velkou fantazii. Jak Vás to napadá?
Jak jsem říkal, historie je pro mě taková velká studnice, ale i lidi, kteří mě inspirovali v životě. Byl to například profesor Svoboda na UMPRUMce, který byl otcem Laterny magiky a černého divadla, učil na architektuře. Asi největším inspirátorem byl režisér Zeman se svými adaptacemi Verneových románů, protože on vlastně byl ten, kdo mi takovým způsobem našeptal ten nejjednodušší způsob, jak využít věci, které jsou kolem nás, zadarmo skoro, k tomu, abychom povýšili to výtvarné dílo. A potom chodím po světě po starožitnostech, muzeích a nejen po galeriích moderního umění, ale vždy, když přijedu do nějakého města, navštívím nejprve letecké muzeum anebo technické muzeum a až potom jdu do muzea umění a protože pro mě takový ten šicí stroj z 19. století je výtvarné dílo, bylo to krásně vytvarované. Ti lidé si hráli s každým předmětem, ať už to byl nějaký předmět lidové umělecké výroby, nějaký hudební nástroj nebo obyčejný džber a nebo něco podobného, vždycky to ozdobili nějakou kresbou a to je pro mě velká inspirace. Když mám nějakou myšlenku a najdu nějaký předmět nebo nějakou součástku, která mi dokreslí tu myšlenku a nebo se hrbu ve svém skladě dřeva nebo chodím po lese nebo v přímoří a hledám nějaká dřeva. Nemůžu říct, který z těchto momentů je nejdůležitější, ale vždy mě osloví buďto dřevo, jeho tvar, nějakým způsobem mi napoví, co by chtělo, v budoucnosti být j jako sochou a spolu s tím ready-madem.

Jak vás formovalo to pražské prostředí?
V té době, když jsem studoval 1977- 1983 se dělaly Železné neděle. To byly akce, kdy lidé v sobotu v neděli vynášeli z půdy, z pivnic, ze sklepa různé nepotřebné věci, vršili to na kopu před domem a v pondělí to odvážely nákladní auta na smetiště. A takoví činorodí mravenci, jako jsme byli my, umělci a mnoho jiných lidí, se nocí plížili Prahou a sbírali z těch kup a hrabali se tam a tam byly nejkrásnější věci.

Stýkáte se s takovými lidmi, kteří by holdovali starožitnostem a věcem z půdy nebo chodili na bleší trhy?
My se setkáváme na takových trhách v Trenčíně. Mám hodně kamarádů starožitníků, kteří už vědí, co mi mají shánět. A potom například v Paříži mám jednu starožitničku. Na severu Paříže je taková velká čtvrť, která je kompletně celá obsazená starožitníky a brokantéry. Brocante to nejsou takové ty pěkně starožitnosti, ale spíš staré ošuntělé věci, někdy i poškozené. A právě v Paříži mám jednoho až dva lidi, kteří mi volají, když objeví třeba staré mosazné okno z lodi. A taky v Římě. Řím je též Mekka starožitností a tam je též celá jedna čtvrť v neděli obložená vetešníky a lidmi na bleším trhu, kteří tam prodávají fantastické věci. Když se s takovými lidmi bavím, odkud mají tu věc a na co bych jí potřeboval a oni se s ní těžko loučí, ale když vidí, že jim ukážu nějakou fotku nebo nějaký katalog, tak se loučí s radostí, protože ví, že ta věc bude mít další život v mých sochách. Přes ty součástky se dostávám zpět k historii, protože mám například kolekci takových generálů, takové pseudoportréty. Mají medaile na hrudi. Ty medaile jsou z poloviny 19. století až po současnost a na těch medailích vidíte celou historii tohoto regionu. Jsou tam medaile z první světové války, z wehrmachtu, naše z První republiky, vyznamenání, socialistické. Je to takový protest protiválečný, že někteří ti vojnoví štváči by nejradši bojovali a je jim jedno za koho a ty medaile by si tam věšeli za zásluhy.