Organizátora českého undergroundu a básníka usilujícího vždy o co největší míru nekonformity a originality Ivana Martina Jirouse pozvala k dnešnímu autorskému čtení a následné besedě od 19 hodin v Literární kavárně Měsíc ve dne její vedoucí Eliška Štěpánová.


„Byl a je mým oblíbeným autorem, ale vždycky jsem ho sledovala pouze z uctivé vzdálenosti. Setkali jsme se asi před šesti lety a před rokem a půl byl u nás, když otevíral výstavu obrazů svého přítele z Vysočiny Davida Bartoně,“ uvedla Štěpánová. Jakou konkrétní podobu bude mít večerní program, upřesnit nemůže, vždy totiž záleží na tom, jaké se sejde publikum.„Mně se nejvíce líbí jeho básnická sbírka s názvem Magorovy labutí písně, ale výběr ukázek zůstává zatím překvapením. Je o něm známo, že si s lidmi moc rád povídá, takže to určitě bude stát za to,“ dodala.


Možná se také dozvíme více o jeho přiznaném jihočešství: „Můj otec se narodil v Želči u Tábora, do Humpolce se přiženil. Jsem sice katolík, ale skrze tátu zřejmě jihočeský husita,“ říká I.M. Jirous.

 

I. M. Jirous: básník, výtvarník, kritik, od roku 1969 umělecký vedoucí hudební skupiny The Plastic People of the Universe. V šestadvaceti začal užívat jméno Magor. V letech 1963-1969 vystudoval dějiny umění na FF UK, pracoval ve čtrnáctideníku Výtvarná práce, jehož vydávání bylo v začínající normalizaci zastaveno. Na přelomu 60. a 70. let byl také kritikem sdružení umělců Křížovnická škola čistého humoru bez vtipu. V té době se živil jako noční hlídač a pomocný dělník. V roce 1973 byl spolu s E. Brikciusem, J. Daníčkem a J. Kořánem odsouzen na deset měsíců do vězení za hospodářské nedorozumění s majorem Stb ve výslužbě.


Po propuštění uspořádal mimo jiné I. a II. Festival druhé kultury v ČSSR. V únoru 1975 napsal klíčový text o kořenech a dosavadním vývoji domácí nezávislé kultury Zpráva o třetím českém hudebním obrození, a v témže roce vydal v samizdatu svou první básnickou sbírku Magorův ranní zpěv. O rok později byl spolu a Pavlem Zajíčkem, Svatoplukem Karáskem a Vratislavem Brabencem odsouzen za své kulturní aktivity na osmnáct měsíců do vězení II. nápravně výchovné skupině. Tento takzvaný proces s českým undergroundem měl přímý vliv na vznik dokumentu Charta 77, který Jirous hned po návratu z vězení podepsal. Po 37 dnech byl znovu zatčen a po obvinění z pobuřování na výstavě opět na osmnáct měsíců odsouzen. V roce 1979 se jako esejista a iniciátor ihned zapojil do nezávislého kulturního života; publikoval v novém samizdatovém časopise Vokno a v této době napsal také podstatnou část prózy Pravdivý příběh Plastic People. Na podzim byl s F. Stárkem, M. Hýbkem a M. Fričem v souvislosti s touto činností zatčen a odsouzen na tři a půl roku v II. nápravně výchovné skupině a k následnému dvouletému dohledu. Ve valtickém vězení vznikla sbírka Magorovy labutí písně, jejíž opis ještě před Jirousovým propuštěním propašoval z vězení J. Gruntorád.


Ještě v roce 1988 byl obviněn z útoku na státní orgán, když spoluručil za pravost podpisů pod peticí o zločinech 50. let a o smrti Pavla Wonky adresované státním orgánům. Trest šestnácti měsíců vězení mu prezident republiky 25. února 1989 prominul.


Ivan Martin Jirous žije střídavě v Praze a na Vysočině v Prostředním Vydří, kde v posledních letech organizuje rockové koncerty.