Stalo se tradicí, že Mezinárodní hudební festival Český Krumlov otevírají špičkoví světoví operní zpěváci. V posledních letech to byli Cura, Vargas nebo  Chvorostovskij. Je jasné, že každý z diváků má svého oblíbence, jenž potěší specificky nastavené estetické receptory více než ti druzí. Přesto ale platí, že žádný z koncertů nebyl špatný, ba co víc, všechny byly dobré, neřkuli výborné.

Všechny byly ale do značné míry stejné, a to jak po stránce pěvecko-technické dokonalosti (ale i zvukově-technické nedokonalosti), typu repertoáru, reakcí publika i otravných oficialit. S obavou z poněkud standardizovaného umění mohl návštěvník přicházet i na úvodní koncert aktuálního ročníku s hlavní hvězdou Elīnou Garančou. Navzdory mnoha společným jmenovatelům s minulými ročníky bylo páteční vystoupení přece trochu jiné a snad 
i lepší. A to nejenom díky ženskému mezzosopránu, na této akci dlouho neslýchanému, navíc náležejícímu výjimečně kvalitní zpěvačce, ale také díky z větší části tematické, a tedy více kompaktní dramaturgii postavené na opeře Carmen.

Koncert rozdělený poněkud dlouhou přestávkou začal před 21. hodinou, po obligátních proslovech pořadatelů. Hudba ruských a francouzských klasiků hudby a opery 19. století pak nadobro utichla kolem jedenácté. Ačkoliv lotyšská zpěvačka přivezla na jih Čech téměř stejný repertoár, jaký představila na podzim minulého roku v Obecním domě v Praze, na zájmu 
o krumlovské představení se to nijak nepodepsalo. Hlediště zahrady bylo až na několik málo míst zcela zaplněné.

Vystoupení zahájil valčík ze Suity z baletu Labutí jezero. Poprvé se v něm publiku představil solidně hrající Symfonický orchestr Českého rozhlasu pod vedením Karla Marka Chichona. Garančiným prvním výstupem byla Čajkovského árie Da čas nastal z opery Panna Orleánská. Pěvecká interpretace byla perfektní: silný a pevný tón příjemného a snadno rozpoznatelného témbru, v němž se působivě snoubí tmavší odstíny se zlatým jasem, ladný, nenásilný a přirozený pohyb ve výškách i hloubkách.

To vše korunováno uzavřeným a spíše prostým výrazem, postrádajícím jakékoliv náznaky rozeřvaného a směšně patetického heroismu, s jakým se lze v tomto typu árie setkat u nejedné oceňované hvězdy. Garančin pěvecký projev, který na diváka neútočí rozmáchlým gestem, ale spíše intenzitou a hloubkou vnitřního prožitku, souzněl 
s jejím fyzickým vzhledem 
v naprosté dokonalosti. Pěkné byly i árie Mon coeur s'ouvre 
à ta voix z opery Samson a Dalila skladatele Camilla Saint-Saënse a Plus grand, dans son obscurité z opery Královna ze Sáby Charlese Gounoda, jež za bouřlivého potlesku uzavřela první část.

Přes všechny klady působila zpěvačka v první polovině koncertu přece jen trochu chladně. To bylo dáno zřejmě několika faktory. Zdálo se, že Garančino často neokázalé 
a introvertní uchopení dramatických rolí nešlo dohromady s venkovním prostorem zahrady: co by v divadelním sále v akustickém pojetí publikum elektrizovalo, mizelo při krumlovském koncertu kdesi v rozsáhlém zprostředkovatelském technickém aparátu s hradbami reproduktorů a mamutí obrazovkou.

Svoji roli sehrál také charakter repertoáru a operních rolí. Jestliže vážný hlas Panny Orleánské nedoléhal 
k uším a srdcím publika s takovou intenzitou, jak by měl, ohnivá Carmen v druhé polovině koncertu komunikovala dokonale. Volně řazený výběr částí opery Georgese Bizeta 
s instrumentálními mezihrami a áriemi, včetně populární Habanery, ukázal úplně jinou tvář lotyšské zpěvačky. Rudé šaty, rudá rtěnka, svůdné úsměvy i zpěv, decentní, ale maximálně působivý pohyb 
a gesta, to vše pozvedlo kvalitu koncertu o významný stupeň výše. Závěrečný Chanson bohème byl grandiózním finále, po němž publikum vyskočilo na nohy a mohutně tleskalo. Povedený letní hudební večer zakončily dva přídavky, mezi nimiž zazněla i slavná Granada.

HODNOCENÍ: 80%

JAN BLÜML
Autor je muzikolog