Natáčel jsem film Lidice s Karlem Rodenem

Protože jsem tu nebyl před pětašedesáti lety, přijel jsem teď. Na smuteční tryznu do vypálených Lidic, kde se 10. června 1945 sešlo z celé republiky 160 000 lidí. Tu současnou svolali na jeden srpnový čtvrtek filmaři, kteří natáčejí snímek Lidice.

Tvůrci filmu prostřednictvím výzev v televizi i na internetu prosili lidi, aby přijeli v černém nebo bílém oblečení do areálu Památníku Lidice a zúčastnili se jako komparsisté natáčení hromadné scény. Tak jsem jel.

Množení komparsu

Je krátce před devátou ráno. Rozlehlým areálem, zalitým sluncem, se trousí postavičky v bílém a černém oblečení. Někteří se zastaví u památníků zabitých lidických dětí, kde leží desítky plyšáků a jiných hraček, jiní postojí u kamenných základů Horákova statku, kde postříleli muže.

Had lidí pomalu míří přes údolí na druhou stranu, kde vedle lidického hřbitova postavili filmaři tribunu, jaká zde stála před desítkami let.

Potkávám dívky i dámy v letech, mladíky v černých džínách a pamětníky války ve svátečních kalhotách, ve kterých se kdysi dávno ženili.

Již z dálky se nese hlas filmařů, kteří dirigují několikasethlavý dav dobrovolníků.

„Uvědomte si, kdo se tu tenkrát sešel,“ říká do amplionu jeden z filmařů. „Přijeli lidé z celých Čech. Bylo tu 160 000 lidí. Děkujeme vám, že jste přijeli zažít znovu ten den, kdy se tu sešla republika, aby vzdala úctu lidickým obětem a hrdinům. Užijte si procházky na tomto památném místě, pomáháte dobré věci,“ dodává a uklidňuje nedočkavce.

„Režisér Petr Nikolaev domluví živý vstup do rozhlasu a půjdeme hned na to. Foťte si, jak chcete, ale mimo záběr. Před natáčením si vypněte mobily a sundejte sluneční a dioptrické brýle, pokud tedy nemáte ty, které se nosily před pětašedesáti lety,“ radí.

Konečně se mikrofonu chopí sám režisér Petr Nikolaev.

„Omlouvám se, měl jsem pár otázek. Podívám se na monitor a hned budeme natáčet. Většinou koukejte vážně směrem na tribunu, to je směrem k sanitce, na které sedí kameramani. Tam stojí pan prezident Beneš a má proslov, koukejte se k němu nahoru a občas mezi sebou můžete něco říct. Oblékněte si, prosím, saka a nebojte, bude to minutka. Děkuji za trpělivost, ale je to v těchto záběrech nezbytné,“ dodává.

„A dívejte se na kameru,“ nabádá nás, amatérské herce, asistent. „Základní filmařské heslo zní, že když nevidíte kameru, kamera nevidí vás. Připraven, akce!“

Stojíme na stráni, koukáme vzhůru k sanitce. Kolem někdo tlumeně hovoří. „Stop, děkujeme,“ ozve se asi do minuty. Ani to nebolelo, filmařina není nic složitého. „V kině budete po všech kopečkách, ještě vás musíme namnožit,“ pokračuje režisér.

Opodál stojící hezká děvčata v bílých blůzkách, jejichž rodiče je přivedli ochutnat filmovou atmosféru, se chichotají při představách, že se budou množit.

„Záběr vezmeme, prosím, ještě jednou,“ slyšíme. „Tady vpředu má někdo červené vlasy,“ varuje filmař. „A igelitové tašky obchodního domu Máj dejte na zem. Jste většinou v bílém, vypadáte jako duchové, “ dodává postřeh.

Záběr je konečně hotov a my dostáváme povel sejít dolů na další místo, které opět zaplníme, a tváří k sanitce předstíráme zaujetí nad slovy prezidenta Beneše. „Uvědomte si, že se vrátil po šestiletém pobytu v exilu a mnozí ho vidíte poprvé v životě,“ dostáváme radu, jak na grimasu.

Přežila pochod smrti

Sestupuji po stráni vedle staršího muže. „Byl jsem tady tenkrát v roce 1945,“ říká Bohumil Drbohlav (88). „Přijel jsem z Mladé Boleslavi. Naše rodina za války bojovala proti nacistům. Můj strejda byl zavřený a dostal trest smrti. Zachránilo ho bombardování Drážďan, kdy vyrazili ve věznici dveře a utekli.“

Cestou dolů potkávám ženu v černém, kterou znám. Sedmaosmdesátiletá Miloslava Kalibová, jedna z přeživších lidických žen.

„Počátkem června 1945 jsme se vrátily po pochodu smrti a příbuzní a známí nám říkali: Do Lidice nechoďte, 10. června tam budete všechny, které už jste tady,“ vzpomíná. „Tak jsme se shromáždily v Buštěhradě v zámku, kde fungoval červený kříž. Přišly jsme sem společně. Seděly jsme tady pod tribunou v prvních řadách, bylo to těžké. Náš návrat byla největší rána ze všeho, co jsme po třech letech v koncentráku prožily.“

Na natáčení ji dovedla vnoučata. „Chtěla jsem se jenom dívat z růžového parku, kolik tady bude lidí a jak bude filmování probíhat, ale nakonec mě odvezli sem na místo, a tak jsem tady,“ usmívá se žena a přiznává, že se na film těší.

Režisér Petr Nikolaev si její účasti váží.

„Pakliže sem na natáčení přišla jedna z lidických žen, je to pro mě vyznamenání a také závazek, abych se jí mohl podívat do očí, až ten film uvidí,“ přiznává s úctou.

Se stovkami amatérských herců se přesunuji na další místa po louce. „Přijela jsem z Pardubic a jsem nadšená,“ prozrazuje černobílá studentka. „Válečná doba mě zajímá, před třemi lety jsem hlídala ve vagonu výstavu o holokaustu slovenských Židů.“

Je skoro hotovo. „Ještě pár záběrů a jde se na Rodena,“ burcuje sluncem znavené herce asistent režiséra.

Konečně konec. „Děkuji mnohokrát, že jste dorazili a že jste trpěliví. Scéna, kterou točíme, bude v závěru filmu, jehož premiéra je 9. června 2011 tady v Lidicích. Ještě jednou vám moc děkuji, jsem šťastný,“ loučí se režisér.

Většina komparsistů odchází, mnozí ale využili nabídku filmařů a přihlížejí natáčení scény s Karlem Rodenem. Ten sedí na židli, pokuřuje doutník a trpělivě opakuje scénu, ve které se tlačí k tribuně plné lidických žen.

„Točíme scény tryzny a scény nad ránem, kdy se Karel Roden znovu ocitá v prostoru, kde jako obyvatel bývalých Lidic žil,“ vysvětluje Petr Nikolaev.

O natáčecí přestávce jedna z hereček chodí po lidickém hřbitovu a čte jména na křížích. „Hraju Růženku, jednu lidickou ženu, a je to krásný,“ raduje se z role mlaďounká herečka Anna Kratochvílová v černých šatech, na hrudi s trikolorou a jménem Lidice.

Placený kompars využívá občerstvení, neplacený posedává kolem hrnce s hrachovou polévkou. Asistentka si čte formuláře vyplněné některými komparsisty. „Přijeli sem i ze Strakonic nebo z Velkého Meziříčí,“ prozrazuje asistentka nad štosem papírů.

„Během hodiny a půl se počasí nezmění, ale večer budou možná bouřky,“ ozývá se kdosi do tlampače v půl jedné.

Spása ve vězení

Režisér sleduje natočené záběry na monitoru, známý herec Karel Roden je ochotný k povídání o své hlavní roli.

„Přijel jste z Budějic?“ ptá se se zájmem na rodné město.

„Dnešní natáčení je zvláštní, takové autentické. Natáčíme na místě, kde se to tenkrát stalo. Představuji Františka Saidla, ve filmu se jmenuje Šíma, který jako jediný chlap tragédii přežil, protože byl ve vězení. Tedy přežili ještě další dva, ale ti nebyli tady. Byli to letci, kteří bojovali v Anglii. Saidl nešťastnou náhodou zabil syna, nebyla to vražda, ale zabití, dostal čtyři roky. Po válce se sem vrátí, jediný muž, který tragédii přežil v protektorátu,“ prozrazuje roli.

„Film Lidice má hodně silný scénář. Mám rád historické filmy, i proto se mi dobře hraje v tomhle příběhu, nebo jsem měl rád film Hlídač č. 47. Lidice nemám spojené s komunistickou propagandou, která možná dřív bývala při výuce ve škole. Ve škole jsem totiž moc nedával pozor. Lidice pro mě vždycky byly zničená vesnice, kde vyvraždili všechny muže a ženy odvezli do koncentračního tábora,“ říká Karel Roden a míří k filmařům, kteří na něj netrpělivě čekají.

„A pozdravujte Budějice,“ dodává na rozloučenou.

Kolem třetí hodiny se nad Lidicemi zatáhlo a začalo pršet. Filmaři se schovali před deštěm na tribunu, která naštěstí vydržela.

Když večer vystupuji na českobudějovickém nádraží, vyřizuji vzkaz od Karla Rodena alias Františka Šímy.

Na film Lidice se už do kina moc těším. I když se na plátně, na rozdíl od zkušenějšího kolegy Karla Rodena, asi nenajdu. Nebo tam budu naopak několikrát. Díky množení.

Režisér Petr Nikolaev: Jsem nadšený

Záběr, který jsme točili, bude trvat na plátně deset vteřin. V údolí lidického památníku jsme natáčeli scénu rekonstrukce první lidické tryzny v červnu 1945, které se zúčastnilo 160 tisíc lidí. Byl to monumentální výjev a považoval jsem za vzrušující a zajímavé využít moderních technologií k tomu, abychom údolí znovu naplnili tolika lidmi. Požádal jsem specialisty na vizuální efekty, kteří prostor rozpracovali do několika ploch, které jsme postupně vyplňovali a vytvořili iluzi obrovského davu. Dojímá mě a jsem nadšený, že sem dorazilo velké množství lidí, kteří přišli bez nároku na odměnu, protože to považovali za důležité. Velmi trpělivě ve vedru podle pokynů přecházeli a umožnili vytvoření iluze, která, doufám, bude na plátně věrohodná.