I po roce si velmi dobře pamatuje, jak  mimořádná je opera Komedianti před otáčivým hledištěm. Nyní se proto argentinský tenorista José Cura vrátil do Českého Krumlova. Ode dneška bude po tři večery pod širým nebem zpívat hlavní roli Cania. „Pro umělce je to velice speciální úloha. Když se totiž zabýváte libretem do hloubky, tak v jeho osudu najdete lidský osud obecně," říká.

Po roce jste se vrátil do Českého Krumlova. Kam tentokrát vedly vaše první kroky?
Nebylo to nic zvláštního. Mám rutinu – ubytuji se, vybalím a projdu staré město obvyklou trasou. A fotografuji totéž, co loni, abych viděl případné rozdíly.

Fotografování je vás koníček. Najdete si tu na něj letos čas?
Neplánuji to, protože program je celkem nabitý, mám generálku a pak tři představení. Fotoaparát ale nosím pořád s sebou, protože člověk nikdy neví.

Máte i po roce stále v paměti krumlovskou verzi Komediantů?
Pamatuji si jí velmi dobře, protože se odehrává v tak jedinečném prostředí jako je otáčivé hlediště. Nepodobá se žádné jiné inscenaci Komediantů, ve které jsem dosud hrál. Točna je výjimečný prostor, ale je třeba si dávat pozor na načasování. Já musím v jednu chvíli uběhnout skoro dvě stě metrů, abych se dostal na nové stanoviště a běda, kdybych se spletl s objevil se za jiným stromem.

A trénoval jste běh?
Běhám docela slušně, ale je těžké běhat a zároveň zpívat.

Jak popisujete svým přátelům otáčivé hlediště?
Věřte mi, že to, co teď řeknu, není jen reklamní výmysl. Už asi dva nebo tři roky píšu knihu, zatím o tom nikdo neví, protože nebylo nic publikováno, ale mě to baví. Psaní se věnuji většinou v letadle a zrovna když jsem byl na cestě do České republiky, dostal jsem nápad na předmluvu. Vy se ptáte, co říkám přátelům o otáčivém hledišti, ale ono to bude v knize, takže se to dozví všichni. Kniha bude začínat tím, že právě sedím v letadle a mířím do Prahy, odkud mě převezou do Krumlova. A tam budu zpívat ve velice zvláštním prostředí před otáčivým hledištěm.

Roli Cania v Komediantech znáte velmi dobře. Zpíval jste ji už mnohokrát. Neomrzela se vám?
Canio je pro umělce velice speciální role. Když se totiž zabýváte libretem do hloubky a přemýšlíte o něm, tak v osudu Cania najdete lidský osud obecně. Samozřejmě můžete říci, že Komedianti vypráví příběh umělce, ale ve skutečnosti je to příběh každého, kdo nese za něco odpovědnost, například šéfa festivalu, primáře, ředitele banky nebo třeba prezidenta republiky. Nejdřív začne od nuly, vypracuje se, stane se jedničkou, dává rozkazy, řídí lidi. Jenže pak začne stárnout, oslabovat a nastává drama odcházení, který ne každý zvládne bez pití nebo drog. A Komedianti jsou právě o tom, jestli dokážete zvládnout ten životní oblouk, kdy začnete dole a zase tam skončíte.

Ten příběh je nadčasový…
Ano, v jistém smyslu až masochistický, protože se pořád opakuje. Každý z nás, a nemusí to být koneckonců jenom šéfové, prožívá v životě nějaký oblouk. A když roli Cania takhle uchopíte, tak je opravdu aplikovatelná na kohokoli v publiku. On byl v malé společnosti hvězda, jenže jednoho dne to s ním začalo jít z kopce v profesi i v soukromí. Byl proto najednou hrubší na svojí partnerku, ta začala věnovat lásku a něhu někomu jinému a on se propadal stále níž. Až to jednoho dne nezvládl a vybuchl. Takových příběhů najdeme přece každý den v novinách několik. Komedianti jsou tedy opera, která se nemůže nikdy omrzet. Samozřejmě, že když k tomu přistoupíte tak, že si tam jen jdete zazpívat pár krásných árií, tak to může být nuda, ale když se do ní ponoříte, je pořád aktuální. A já pokaždé hledám nějakou paralelu a nechávám se něčím novým inspirovat.

Loni jste říkal, že vás také zajímají skuteční artisté, kteří v představení vystupují. Ti vás nějak inspirují?
To mělo několik rovin. Jednak je ohromně zajímavé si s nimi povídat, jsou to úžasní lidé. Za druhé mě to vrátilo do doby před dvaceti lety a dvaceti kily, kdy jsem sám hodně sportoval. Teď najednou člověk ráno vstane a bolí ho kolena a záda, takže když vidí, co artisté dovedou, musí cítit obdiv a také jistou osobní nostalgii.

Opera se zpívá v italštině. Jak vám to vyhovuje?
Italština je skvělá pro italské opery. Ty jsou psané tak, že potřebujete přímočaré samohlásky. Právě proto je velmi obtížné, až nepříjemné, zpívat italské opery v překladu do jiných jazyků. Mě to naštěstí nikdy nepotkalo, ale vím, že obzvláště v němčině je to velmi složité, protože ta má daleko víc souhlásek. Proto také například opery Richarda Wagnera mají úplně jinou texturu, průběh než opery italské. Je zkrátka nejvhodnější, když se opera zpívá v tom jazyce, v jakém byla napsána. Jen tak člověk získá ucelený obraz díla.

Pak se ale objevuje problém s tím, že lidé nerozumí.
Ano, přijdou, nechápou, co se na jevišti děje, a otráví je to. To je velký problém, který se ale může technicky jednoduše řešit promítáním titulků. To už je v mnoha divadlech běžné a pro moderní  dobu potřebné, protože lidé dnes nemají trpělivost něco studovat předtím, než jdou do na operu. Nikdo nemá čas si přečíst libreto nebo dokonce knižní předlohu. Na klasické umění ale nemůžete jít jen tak, musíte se připravit.

Říkal jste, že v tom je rozdíl mezi klasickou hudbou a popem.
Snobi tvrdí, že klasická hudba je něco a pop nic. To je  ale absolutní nesmysl, v obou oborech najdete skvělé věci a hrozné věci. Rozdíl je v tom, že populární hudba působí okamžitým dojmem. Poslechnete si písničku a z poloviny už jí znáte. Potřetí, počtvrté jí znáte celou. Když ale posloucháte operu, může trvat deset, patnáct let, než jí přijdete na chuť a sami k ní dozrajete. S tím souvisí i problém mezi klasickou hudbou a dnešní dobou. Moderní doba je dobou fastfoodů, a abyste vychutnali klasické umění, potřebujete ponor, klid a soustředění. Když si to nedopřejete, odcházíte z opery s pocitem, že klasické umění je nuda.

Znáte po třech pobytech v Krumlově nějaká česká slova?
(smích) No znám, ale ty tady nemohu říct.

Loni jste navštívil fotoateliér Seidel. Co vás láká letos?
Všechno záleží na počasí, které je tady opravdu nevyzpytatelné. Zatím to vypadá, že bude hrozné horko, a to se člověk před představením musí šetřit. V minulých letech jsem byl ale dvakrát v barokním divadle na zámku a možná tam budu chtít potřetí. Kastelán Pavel Slavko mě asi zabije, protože bude muset znovu vykládat to samé.

Uděláte si čas na vaše oblíbené rybaření nebo rafting?
Pokaždé, když jsem přijel, rafting jsme plánovali. Jenže pak jsme se probudili a pršelo. V bouřce sice může být raftování ještě větší vzrušení, ale když máte večer zpívat, musíte být opatrný. Tak tentokrát nevím, jak to bude. Doufám, že to vyjde.

Dáte si nějaké české jídlo?
Ne, že bych měl něco proti českému jídlu, ale je horko. Vaše jídlo je těžké, připadá mi dobré, když je dvacet stupňů pod nulou. Tohle je počasí spíš na saláty.

Kam pojedete z Krumlova?
Mám před sebou krásné vyhlídky. V září budu mít dovolenou. A od října mě čeká docela náročný úkol – Cavalleria rusticana a Komedianti v Belgii. Nejen, že tam zpívám dvě role, ale je to moje produkce a navrhl jsem i scénu. Nyní také vychází DVD opery Samson a Dalida, což je moje dílo se vším všudy, včetně kostýmů, takže mi na tom samozřejmě moc záleží.

Komedianti na točně 2012

24., 25. a 26. srpna od 20.30 h
Otáčivé hlediště Č. Krumlov

Režie - Josef Průdek
Nastudování - Mario de Rose

Hlavní role:
Canio - José Cura
Nedda - Jan Šrejma Kačírková
Tonio - Marco Danieli
Peppe - Josef Moravec, Aleš Voráček
Silvio - Jiří Brückler,  Svatopluk Sem

Vstupné - 1500-2900 korun

José Cura: Jak ho vidím já

Říká se prý, že kde je tenor, tam je problém. Smluvit si setkání 
s José Curou není sice úplně jednoduché, termín měnil ještě pozdě večer, protože plánoval výlet, ale svým vystupováním vše hravě napravil. Přišel usměvavý, oblečený v ležérním tričku 
a kraťasech a ochotně odpovídal i na otázky, které už mu nejspíš položilo nespočet novinářů přede mnou. Hlavně ale bylo vidět, že 
o odpovědích opravdu přemýšlí. Myslím, že jen málo pěvců by tak skvěle analyzovalo svou roli, jako to v tomto rozhovoru učinil on.