Trochu připomíná Jiřího Suchého. Že má u klavíru noty na píseň Život je jen náhoda, proto nepřekvapí. 
A logické je, že na počátku táborské kapely Pouličníci, v níž hraje na zednické varhany již 20 let, byly právě písničky Semaforu.

Jakýsi prakořen lze najít již v táborském aeroklubu, kde Karel Daňhel, ředitel Divadla Oskara Nedbala založil pěvecký spolek Aerodobrodruh. „Zpívali všichni piloti, dělali jsme různé kočičárny," vzpomíná.

Impulzem pro vznik Pouličníků byla prostá touha jen tak si zpívat. Po roce 1990, kdy se stal Daňhel ředitelem, nabídl místo dramaturga Marcelu Křížovi. Oba měli společnou zálibu, Semafor, Suchého a Šlitra. „Marcel je můj výtečný kamarád, skvělý člověk. Občas jsme si zanotovali u piana a já zjistil, že výborně zpívá, dokonce zvítězil v nějaké pražské soutěži a zpíval v kavárně Vltava, kde začínal 
i Karel Gott," vypráví Daňhel a přidává, že teď navíc hraje Kříž na valchu, jako trsátko mu slouží dvacetikoruna.

Rozhodli se, že připraví večer, při němž by si s lidmi zazpívali písně S+Š. Vznikl Jonáš klub a několik let plnil každý měsíc sál. Návštěvníci dostali zpěvníky, někteří je mají schované dodnes.

Trocha Španělska

„Já hrál na klavír, Marcel zpíval a konferoval. Posbírali jsme šikovná děvčata ve svém okruhu, protože jsme chtěli, aby se také lidé dívali na něco pěkného," směje se Daňhel. Například z divadla Kolovadlo angažovali Mášu Valtrovou, dceru malíře Karla Valtra. V mžiku přišla popularita, leckdy se zájemci dovnitř ani nevešli.

Při jednom z prvních pořadů chtěli zahrát staropražskou píseň Takovýho frajera. To chtělo akordeon a Daňhel si vzpomněl na svá mladá léta. „Brácha chodil na harmoniku, já ne, záviděl jsem mu 
a tajně na ni vrzal, když nebyl doma," popisuje.

Jen co měl za sebou první vystoupení, oslovil ho tehdejší šéf KD Bechyně Karel Vontroba, aby mu zahrál pár staropražských písní na jedné akci. Protože Daňhelovi je každá pošetilá myšlenka blízká, kývl. Narychlo sehnal pár lidí, nacvičili tři písničky, zazpívali je… a Pouličníci byli na světě.

Z šestičlenné sestavy dnes zbyla trojice, kde pány zdobí Alena Němcová. „Má i kastaněty, takže staropražské obohacuje o trochu španělství," usmívá se Daňhel. Koncerty se jen hrnuly, kapela za 20 let projela kus světa: Belgii, Francii, Litvu, Polsko i Rakousko. Zvláštní vztah mají 
k Maďarsku, kam je zvali na plesy české společnosti.

Ztracený výfuk

„Sjíždějí u nás vodu, jejich idolem je Hrabal, jezdí po pivnicích, některé děti se jmenují Bohumil. Přijal je i Václav Havel," vysvětluje Daňhel.
Řadu oblíbených míst mají i po celém Česku. Srdeční štací je skanzen Veselý kopec na rozhraní Žďárských vrchů 
a Železných hor, rádi hrají na borovanském Borůvkobraní,  budějovických trzích, v Holašovicích nebo Pelhřimově. Že na všech těch štrekách jednou ztratili výfuk a 'ohráli' sedm harmonik, je ztráta únosná 
a spíše zábavná.

Repertoár stále rozšiřují. Kromě upravených skladeb Šlapeto či písní ze seriálu Hříšní lidé města pražského se stává, že jim lidé přinesou písničku, Daňhel ji zapíše do not a mají další přírůstek.

Ty nejlepší shromáždili na desce, jíž dala název první staropražská píseň, kterou hrávali: Takovýho frajera. „Jedna paní psala, že se jí při albu dobře žehlí, a jedno CD máme až v Austrálii, kde 
s ním náš fanoušek jezdí po buši," zmiňuje Karel Daňhel.

Potulní hudci

Kde hledat příčiny pouličnického úspěchu? Melodické písně a chytlavé texty, jež si lidé rádi zazpívají. Hraní na ulici považuje Daňhel za nejdemokratičtější umění 
a nejlepší zpětnou vazbu. Lidé jim strkají pětikoruny do kapes a každý zvolí odměnu, kterou uzná za vhodnou.
„Když si někdo koupí lístek do divadla, tak si sedne a čeká, co mu za peníze zahrají. Ale koho zaujme naše hraní, zastaví se. A když se sejde dav, je jasné, že je to baví. V tom je půvab Pouličníků, plus v písničkách, které mají příběh, hrajeme i dlouhé balady, jako Golema," doplňuje.

Nejsou žádní akademici. Spíše mají blízko k potulným hudcům. A malý zázrak, že spolu vydrželi 20 let, jež nyní slaví? Pořád se na sebe těší. Když je ráno zaváto a náledí, radši by sice Daňhel nikam nejel, ale jakmile sedí v autě, povídá se o hudbě a někdy 
i cvičí, rád cestuje kamkoli.

„A když začneme hrát, slyším krásný tenor Marcela, můžu mu přizvukovat a přidá se Alena, jsem šťastný, protože je to něco nádherného. Nemluvě o tom, když s námi zpívá celé náměstí – neznám větší štěstí pro muzikanta."