„Sběr pověstí je naprosto totální, protože v podstatě hledáme kdekoliv. V archivních materiálech, kronikách, tedy pokud jsou, ve starých časopisech, z rukopisů různých sběratelů. K tématu šumavských pověstí dělám besedy po školách a obecních knihovnách, kde se mnohdy dozvídám další podrobnosti,“ popisuje základní zdroje téměř dvacetiletého mapování šumavských příběhů strakonický antikvář Ondřej Fibich. Podle svých slov vychází autor z realistického základu a klade velký důraz na ověřování nasbíraných údajů. „Velkým problémem je fakt, že každá pověst pochází například z jiného století, je jinak napsaná. Musím proto znát kontinuitu, vědět, jak se lidé orientovali, v co věřili… Všechny tyto poznatky mi umožní, abych z toho pak mohl vyloupnout jádro. K pramenům se stavím s obrovskou úctou a nikdy bych se neodvážil nějak pověst nafukovat nebo přiotesávat, je to věc citu, zkušenosti a pokory. Pro mě je zásadní to, co se dá předat. To jsou tradice pokračující v obyčejných příbězích našich předků,“ dodává Ondřej Fibich.
Závěr knihy, která je součástí plánovaného čtyřdílného projektu, doprovázejí jedinečné snímky míst a nalezených artefaktů Ivany Řandové, jež hrály v jednotlivých pověstech svoji důležitou úlohu.


V posledních fázích příprav je také další publikace Ondřeje Fibicha Klostermannův šumavský betlém. Spolu s výtvarníkem Zdiradem Čechem se pokusili zobrazit tento fenomén Šumavy ve zkratce. „ V Klostermannových pamětech, které jsem vydal loni, mě zaujaly jeho vzpomínky na Vánoce a tatínka. Rozhodli jsme se udělat Šumavu jako symbol hor. Byla to doslova dřevěná civilizace, lidi doprovázelo dřevo od kolébky k rakvi. A česko–německou verzi jsem zvolil proto, že Šumava taková vždy byla,“ uzavřel autor.