VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Pro řadu lidí je nejvyšší hodnotou vepřo-knedlo

České Budějovice – S Miroslavem Oborníkem, v Listopadu členem stávkového výboru studentů v Budějovicích, o revoluci, prvocích, bigbítu i lysohlávkách

21.11.2010 1
SDÍLEJ:

Stávkový výbor budějovických vysokoškoláků sídlil před 21 lety v televizní místnosti koleje K1. Místo se za tu dobu příliš nezměnilo, většina vybavení ještě pamatuje revoluci. Miroslav Oborník (na snímku) tehdy studoval zemědělskou fakultuFoto: Petr Zikmund

Jan Mlíčko, Tomáš Kala, Zbyněk Srb… Jména, která k celebritám nepatří. Ale jména důležitá. Jména lidí, kteří studentským vůdcům Listopadu 1989 na jihu vytvářeli zázemí. Jeden dnes prodává hudebniny, další půjčuje kánoe. Miroslav Oborník, který byl také ve stávkovém výboru, se za oněch 21 let stal uznávaným vědcem a objevil nového prvoka. „Vadí mi dnes jediná věc, snižující se míra svobody,“ říká třiačtyřicetiletý parazitolog, rodák ze Sušice.

Jak jste strávil 17. listopad 2010?
My teď máme doma trochu hoňky, protože čekáme první dítě, tak se teď všechno víceméně točí kolem toho. Ve středu jsme přivezli kolíbku, takže moc revoluční to nebylo. Ale pro mě zjevně bude.

A jak jste prožil pátek 17. listopadu 1989?
To si docela pamatuju, protože jsem byl u rodičů v Sušici. Převažující vzpomínka je, že mi oba rodiče říkali: hlavně se do ničeho nenamoč. Načež jsem odjel v pondělí okamžitě do Prahy na tu první velkou demonstraci. A tím to začalo.

A namočil jste se pořádně, zvolili vás do stávkového výboru. Co všechno to pro vás obnášelo?
Dělali jsme všechno: jezdili jsme po JZD a přesvědčovali lidi, což bylo ze zpětného pohledu dost šílené: představte si, že před bandou jezedáků jim v plamenném projevu něco vykládá jedenadvacetiletý klouček. Jezdili jsme s plakáty i po republice, nějakou dobu i do Prahy na studentský výbor. To mě přestalo bavit v okamžiku, kdy tam začaly dohady se slovenskou částí studentstva, jestli má být společný svaz anebo český a slovenský, což byla předzvěst pomlčkových válek v parlamentu.

Máte na projevy před jezedáky nějakou konkrétní vzpomínku?
Spíš mě překvapilo, že se nebránili a neprotestovali. Přijeli jsme tam, oni nám schválili nějaký finanční příspěvek a odjeli jsme s desetitisíci, což byly na tehdejší dobu ukrutné peníze. Pamatuju si, že jsme měli peníze v krabici od bot; tam bylo asi 150 000 korun. Dnes je to nepředstavitelné.

Jaká tehdy panovala atmosféra?
Přišla třeba babička s bábovkou… Nikdo nevěděl, o co běží. A když se začala budovat kapitalistická společnost, nikdo nevěděl, co má dělat. Kolik z těch lidí bylo aspoň rok v Kanadě či USA? Byla to obdoba kargo kultu: jako když domorodci na tichomořských ostrovech napodobovali letiště, stavěli makety letadel a krabici s anténou jako vysílačku, aby přilákali Američany s coca-colou, tak něco podobného se tady dělo s demokracií. Vzali jsme si její vnější atributy jako parlament a volby a dodnes si na to trošku hrajeme. Ale skutečná demokracie je otázka dlouhodobého vývoje.

Měl jste strach, když se před jednou z prvních demonstrací rozšířila fáma, že na vás jedou tanky z Lišova?
Každý měl strach. My jsme to měli dokonce udělané tak, že každý měl za sebe vybraného zástupce. Kdykoli se mohlo stát, že Vackovi ruplo v kouli a najely sem tanky. Byla víceméně náhoda, že se to nestalo.

Vy jste dělal zemědělskou fakultu. Kudy jste dospěl k parazitům?
Já jsem svůj obor hledal poměrně složitě. Začal jsem jako agronom. Pak jsem přešel na specializaci genové inženýrství – šlechtění rostlin. Pak jsem na fakultě dělal doktorát z ochrany rostlin, takže zase něco úplně jiného. A pak jsem se dostal shodou okolností sem, na parazitologický ústav, a začal jsem dělat na skupině prvoků, česky se jmenuje výtrusovci.

Jaká shoda okolností to byla?

Šel jsem po chodníku a potkal Julu Lukeše (světoznámý český parazitolog - pozn.red.) a on mi povídá: hele, nechceš jít ke mně do laborky? Já teď musím na dva roky do Spojených států, tak jen potřebuji, aby tam někdo byl. Tak jsme se dohodli a šel jsem tam.

To zní opravdu velmi jednoduše. Zajímali vás paraziti?
Kdybyste potkal třeba profesora Vávru, řekl by vám, že není důležité, co člověk dělá, ale jak dobře to dělá. Je to většinou otázka školitele, jestli vás dokáže nadchnout.

A vy jste se nadchl rychle. Jak dlouho trvala cesta od setkání s Julou Lukešem k zásadnímu objevu nového prvoka?

Asi osm let. Ale to, že jsem se dostal k australským prvokům, byla víceméně náhoda. Člověk, který je izoloval, se obracel na víc lidí a nikdo mu nebyl schopen říct, co to je. Když nám poslal někdy v roce 2004 izolované kmeny a kousek sekvence psbA genu, byl úplně nešťastný, že ten gen nejde přeložit. A já nadskočil nadšením, protože jsem věděl, že by mohlo jít o znak typický pro výtrusovce. Pro mě to má i teoretický význam, především v tom, že to ukazuje na pravdivost evoluční teorie a její predičkní schopnost. Také se to různí kreacionisté snažili popřít.

Vy jste se ale nezabýval jenom parazity. V roce 1997 vyšla kniha Tajemné houby. Popisujete v ní ty halucinogenní, budu citovat: „Neužívejte houby příliš často, a vždy raději po tepelné úpravě. Vaše játra vám za to poděkují.“ Co vás přimělo napsat takovou knížku?
Radan Běhoun, který to po mně chtěl asi pět let. V té době zde na toto téma nic nebylo, a když jsem občas viděl, co lidé přinesou z louky a co jedí, vstávaly mi vlasy hrůzou na hlavě, protože to určitě většinou nebyly lysohlávky. Opravdu mě potěšilo, že jsme teď s jedním kolegou z Prahy udělali molekulární analýzu českých lysohlávek a změnu druhového určení.

Jakou?
Na našem území jsou dva typy lysohlávek. Jedny rostou na loukách, to je lysohlávka kopinatá. Druhé rostou na zbytcích dřeva třeba v olšových lesích při řece a mělo se za to, že těch je pět druhů. A my jsme ukázali, že je to všechno jeden druh, lysohlávka srbská.

Než jste tu knihu napsal, předcházel tomu průzkum na vlastní játra?
Každý, kdo se nějakou dobu věnuje mykologii, tak ty halucinogenní houby určitě zkusí. Zvědavost je základní vlastností vědce… Kniha měla, překvapivě, poměrně velký ohlas, po dotisku se prodalo 3000 výtisků, což mi přijde na Čechy docela dost. A krátce po tom, co vyšla, jsem byl nemocný a v kanceláři mě prý hledali nějací dva pánové v kvádru…

Kromě vědy se věnujete i hudbě. Vaše první skupina byla Starý Brůna. Bylo na konci 80. let jednoduché mít bigbítovou kapelu?
Taky jsme měli nějaké problémy. Pozval si nás třeba proděkan pro politicko-výchovnou činnost. Měl tam naše texty a nejdřív řekl, že jsou slabomyslné, s čímž tedy nelze úplně nesouhlasit. Ale byl tam třeba text písničky Ve veselém vězení a první sloka byla: Máme se dobře a je nám fajn, druhá: Máme se ještě líp. To řekl: chlapci, tohle ne. Takže zase tak slabomyslné ty texty asi nebyly.

Deset let hrajete ve skupině Smutný Karel. Jaké to je, strávit takovou dobu s kapelou, která má pověst velkých pařičů?
Parádní. Jako druhá rodina. Pomáhá mi to i v práci, odreaguju se a nemusím aspoň chvilku myslet na ty „potvory“. Vidíme se téměř denně, dvakrát týdně zkoušíme. Jediné mě překvapuje, že si ještě nelezeme na nervy. Ale je to asi tím, že nemáme ambice, které jsou smrtí mnoha kapel.

Ve středu to bylo 21 let od začátku sametové revoluce. Máte hodně ztracených iluzí?
Já jsem o žádné iluze nepřišel, protože jsem neměl žádná očekávání. Uvědomuji si, že pro spoustu lidí u nás je nejvyšší hodnotou vepřové, knedlík a zelí a svoboda je až nadstavba. Ale to, že můžeme volně cestovat, je pro mě natolik velký benefit, že vůbec nejsem zklamaný.

Vůbec z ničeho?
To, z čeho jsou lidé zklamaní, se dalo čekat. Pořád si říkáme, jak se tady krade, ale to je všude. Jediný rozdíl proti Západu je v tom, že když tady člověka chytnou, z politiky neodejde. A když odejde, trvá to moc dlouho.

A vadí vám něco v politice?
Mně osobně vadí jedna věc, a to plíživě se snižující míra svobody. Lidé si to podle mě ani neuvědomují, ale kamkoli se dnes hnete, všude jsou kamery. A v okamžiku, kdy vás budou potřebovat dostat, tak vás dostanou. Jasně, budou vám říkat: když nic neprovedeš, tak se nemusíš bát, ale to říkali komunisti taky. Utahujou se šrouby.

„V DEZILUZI NEJSEM“

Monika Němcová
V deziluzi nejsem. Jediné zklamání, které cítím po 20 letech od roku 1990, je, že jako Češi nejsme příliš ochotni měnit mentalitu a nejsme schopni přijmout zodpovědnost za vlastní život. Je velká škoda, že se Češi neodnaučili závidět. Těší mě ale, že už i dnes se najdou v Česku jednotlivci, kteří nesledují jen svůj osobní prospěch, ale dokáží uvažovat v širším měřítku a snaží se vidět svět v delším horizontu, než je několik dalších let.

„KLÍČOVÝ OKAMŽIK“

Jan Zahradník
Pořád zažívám obrovskou radost z toho, že se to vůbec stalo. Před těmi lety jsem příliš nevěřil, že by se naše situace mohla změnit, a proto považuji 17. listopad za klíčový okamžik mého života. Nejdůležitější hodnotou je, že máme svobodu a demokracii. Jen mi někdy trochu vadí, že povědomí, co byl ten komunismus, se pomalu přesouvá do úrovně literatury, jako by lidé zapomínali, jak jsme žili, a jsou schopni tvrdit, že to bylo něco dobrého.

„LIDÉ NEJSOU SLUŠNÍ“

Šárka Kavanová
Moje děti můžou poměrně volně dýchat, studovat, co chtějí, jezdit po celém světě. Že jsme je nerodili do úplně blbého světa, z toho mám největší radost. A nejvíc zklamaná jsem z lidí, kteří neustále ubližují třeba starším lidem tím, že je podvádějí. Že naše soudnictví je strašně pomalé. A pak z toho, že etiketa v našem parlamentu je na bodě mrazu. To mě mrzí, že k sobě nejsou lidé slušní.

„ZKLAMÁNÍ NECÍTÍM“

Ladislav Faktor
Největší radost mám z toho, že to pořád trvá, že je tady normální demokratický režim. To je něco, co jsem si předtím nedovedl vůbec představit a asi nikdo z nás, kdo jsme žili před revolucí. O zklamání bych ani moc nemluvil. Samozřejmě, že se zdaleka všechno nepovedlo tak, jak jsme o tom snili v prvních dnech revolouce a hlavně to zdaleka nešlo tak rychle, jak jsme si mysleli. Ale stejně si myslím, že je důvod ke spokojenosti.

„KONEC SOUDRUŽEK“

Pavlína Šandová
Mám samozřejmě největší radost z toho, že režim padl a že jsme ve svobodné zemi. Konkrétně mi udělalo radost třeba to, že moje dcera nemusí ve škole oslovovat soudružko učitelko. A nejvíc zklamaná jsem z toho, jakým směrem se dnes ubírá politika a prorůstá s ekonomickou sférou.

„SVOBODA JE NEJVÍC“

Martin Ehrlich
Největší radost mám pořád z toho samého, a to je svoboda, kterou máme. Ať už je to svoboda slova, akademická, náboženská atd. Je to natolik základní hodnota, že všechno ostatní z toho vychází. A zklamaný jsem taky pořád z toho samého, že to bude trvat ještě dalších dvacet let, než se zbavíme všech těch negativních důsledků, které v nás totalita jako v národě zanechala.

Autor: Václav Koblenc

21.11.2010 VSTUP DO DISKUSE 1
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Ilustrační foto

Nehoda na objízdné trase na Netolice

Vybíráme ojeté SUV do 300 tisíc.
AUTOMIX.CZ
20

Vybíráme ojeté SUV do 300 tisíc. Jaké koupit? A jakým se radši vyhnout?

Dobrá zpráva pro řidiče: Sobotní ráno už se Švehlovým mostem

Tábor - Táborský deník dostal pozitivní zprávu. V noci z pátku na sobotu začne provoz přes Švehlův most.

Testovaní hokejisté Jáchym a Prokeš na zkoušce v ČEZ Motoru neuspěli

České Budějovice – Poprvé se v přípravě hokejisté ČEZ Motoru střetli s jedním ze svých soupeřů z první WSM ligy a ukázali svou sílu. Kladenské Rytíře, kteří by rovněž měli patřit k aspirantům na postup, porazili po velice solidním výkonu 3:1. Další zápas odehrají v úterý netradičně ve Strakonicích proti Plzni (17.30).

Země živitelka bude letos jiná

České Budějovice - Organizátoři považují letošní 44. roční Země živitelky za přelomový. Tradiční událost se koná 24. až 29. srpna na Výstavišti v Českých Budějovicích. Na největší výstavní a veletržní akci v České republice přijede 747 vystavovatelů. To je o 50 více než loni. Zúčastní se 22 zemí.

Lidé kolem Vltavy na Českokrumlovsku zachraňují i psy

Rožmberk nad Vltavou – Nejenom věci, ale také své psy ztrácejí vodáci plující po Vltavě. Své o tom ví Martin Pavljuk, který se ujal nejednoho bezradného psa běhajícího kolem Vltavy.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení