Loni málem zanikla. Nakonec ji ale nadšenci v čele s Pavlem Jarčevským vzkřísili, některé kapely hrály zadarmo, a letos může slavit 20 let. Folková růže začne 11. července v Jindřichově Hradci a nabídne Roberta Křesťana, Tonyho Trischku, Nezmary či Jablkoň. „Pamatuju 20. Portu, 30. Portu a věřím, že Růže je tak životná a radostná, že potrvá mnoho dalších let. Ale zažil jsem, že když se počet ročníků blíží třicítce nebo čtyřicítce, vytrácí se jiskra a je to jenom sériová výroba a nostalgie. 
O jubileu Růže mě tedy nebaví přemýšlet, spíš mám dobrý pocit, že se ji podařilo zachránit," říká Michal Jupp Konečný, dramaturg festivalu, v krátkém průletu pamětí.

O Folkové růži se říká, že je nejkrásnější festival na světě. Jak tenhle slogan vznikl?
My ho jenom opakujeme. Po druhém ročníku nám to napsali návštěvníci, nás to potěšilo a nebyl důvod z toho neudělat oficiální slogan.

Proč je pro vás Růže nejkrásnější?
Prostředím. Zažil jsem krumlovské festivaly, které jsme pořádali na začátku 
70. let, po zákazu ještě na začátku 90. let. Nabídka dělat festival na zámku v Jindřichově Hradci byla úžasná, zvláště proto, že jsme měli nedaleko chalupu a v 80. letech jsme sledovali, jak se ta zřícenina rodí do krásy.

V roce 1994 jste již pořádali Zahradu i Svojšický slunovrat. Proč jste se pustili do dalšího festivalu? To je skoro šílenství.
Když jsme měli volný víkend, tak nám z toho bylo podivně (úsměv). Celých 40 let, co dělám do téhle muziky, jsme otevírali cesty. Všechno začalo Malostranskou besedou, brzy poté jsme dělali seriály v Lucerně, pak 20 let Portu. Kde se našla díra, tam jsme vlezli. Takhle jsme přišli ke Svojšicím, řadu let dělali bluegrassový festival v Kopidlně, festival ve Strakonicích. Každý měl zvláštnost a u Folkové růže bylo jednoznačné, že to bude tichá, křehká muzika, spíš o myšlenkách než o tancování. Tiché prožívání.

Na Folkové růži se vždy dařilo vokálním skupinám. Na snímku z roku 2002 skupina Exfanta z Kaplice.Nabídka přišla z Hradce od koho?
Jednoho dne se objevil v redakci časopisu Folk & country Pavel Jarčevský z kapely Jen tak tak. Půlroku předtím jsme dostali nabídku na spolupráci na festivalu Okolo Třeboně. Tenkrát nebylo dost sil, tak jsme odmítli, ale u Folkové růže jsem cítil, že je to ta krása, na kterou jsme léta od Českého Krumlova čekali. Rychle jsme se dohodli, Pavel nás seznámil se svými parťáky, tenkrát ještě Mildou Vokáčem 
a dalšími, prošli jsme město 
a já si uvědomil, že v Jindřichově Hradci někam hodíte kamenem a kam dopadne, tam může být folková scéna.

Čím je město pro festival klíčové?
Je krásné, v nejlepším slova smyslu maloměstské, lidé 
k sobě mají blízko, je kulturní. Dnes je těžké udělat zajímavý festival v Českém Krumlově…

Tam je přefestivalováno.
Jednak by nás pan doktor Boháč opět vyhnal jako tenkrát a jednak je tam víc Japonců než lidí. A navíc: zámek nám vždy vycházel vstříc, město má pro festival pochopení a významně nás podpořil i kraj. Loni se zdálo, že proběhne možná poslední ročník a dnes už máme jistotu, že pokračovat bude, a vrátili jsme se i do třídenního režimu.

Když to zmiňujete: loni se zdálo, že festival zanikne. Jak velkou roli hrálo, že vaše agentura FM Production je v insolvenci?
Naše agentura se propadla do hluboce červených čísel. Mělo to řadu důvodů: hlavní sponzoři odřekli těsně před festivalem, potom Zahrada 2011 propršela. Z výtěžku Zahrady jsme dotovali časopis, Folkovou růži a další aktivity. Jak skončila v těžkém mínusu, věděli jsme, že je konec. Ale opět přišel Pavel Jarčevský, že by to zkusil, tak jsme mu poskytli know how a pomáháme mu. Starám se o dramaturgii, propagaci, radím s granty…

V roce 2006 nadchla publikum skupina Rosa mexicano.Za 20 let zpívalo na festivalu mnoho hvězd. Vyberte jednu, která vás překvapila kladně, 
a jednu, která záporně.
Rozhodně mě vždy pozitivně překvapil Karel Plíhal. Na festivalech nehraje a mně se ho tam podařilo dotlačit. Měl obrovský úspěch, Růži pak prožil až do konce a vracel se i v dalších ročnících. Ale obrovská pohoda na jevišti i v zákulisí byla s drtivou většinou kapel. Jediný, kdo mě jednou naštval, protože zapomněl a nepřijel, byl Samson.

Letos je hvězdou americký banjista Tony Trischka. Proč právě on?
Protože jsme letos mohli pozvat někoho ze zahraničí, což se na Růži dělo velmi zřídka, protože důraz klademe na domácí špičky a objevy. Když tady byl Tony Trischka v roce 1988 poprvé, na Lochotíně před 30 000 lidmi, byl to nezapomenutelný zážitek. Po Johnny Cashovi to byla největší osobnost, která přijela ze Západu. Je špičkový muzikant. Jinak bude festival pod heslem Láskám našim.

Který z 20 ročníků je pro vás nezapomenutelný? První?
Všechno poprvé utkví a Růže utkvěla velmi, protože dramaturgicky zasáhla příroda. Před koncertem jsme seděli na večeři, chmuřilo se, přišla bouřka a strašlivá průtrž mračen, která vyplavila nádvoří, vytrhala všechnu dlažbu a narovnala ji na dolním nádvoří. Chrliče na střechách chrlily až do poloviny nádvoří. Takže jsme začínali s tím, že diváci i muzikanti přelézali barikádu.

Setkání generací. V roce 2010 se na Folkové růži potkali Karel Plíhal a Jan Žamboch.

Jedna ze specialit Folkové růže jsou koncerty Nočníčky. Které jsou pro vás nezapomenutelné?
Koncert Jury Pavlici s Emilem Viklickým a Zuzanou Lapčíkovou, v době povodní na Moravě. Tenkrát byla ve společnosti trošku jiná atmosféra: okamžitě jsme na Růži začali vybírat a podpořili jsme školku ve Veselí na Moravě… Krásné byly i cesty vláčkem. Zažili jsme všechno a spočítali, že Růže proběhla na 54 místech v Jindřichově Hradci 
a okolí: Červená Lhota, Žirovnice, Kamenice, Landštejn…

Typické pro Růži je hraní na ulici a také sejšny v hospůdkách.
Vyhlášený byl Dada klub, který byl sice malinký, ale o to lepší tam byla atmosféra. 
V posledních letech se sejšny ustálily na břehu Nežárky, protože se tam asi může víc zpívat do pozdních nočních hodin než v centru města.

Jednou ze specialit festivalu Folková růže v Jindřichově Hradci je hraní na ulici. Na snímku skupina Jumping Drums.Na Růži dáváte prostor jihočeským kapelám. Letos přijedou Nezmaři, Jiří Smrž nebo Devítka. Jak se zdejší folková scéna za těch 20 let proměnila?
Já ji sleduji teprve 40 let, tak nevím, jestli to mohu posoudit objektivně, ale vím, že šla ve velkých vlnách. Začátek byl famózní: Minnesengři, Létavice, Bobři, úžasná sestava. Pak přišlo období útlumu, kdy Minnesengři dělali spíš komerční atrakce, až do doby, než dorostli Nezmaři a než jsem dokopal Žalmana, aby přijel s triem na Portu. To je také éra Sem Tamu. V 90. letech to byl třeba Folkšok 
a dnes jsou zase nové tváře.

Třeba Epydemye. Líbí se vám?
Jeden extrém vývoje kapely je Epydemye, druhý Marien. 
V druhém případě jde o to, zachovat linii. Marien je skvělá kapela, ale nevybočuje ze svého trendu. Kdežto Epydemye našla naprosto plynule současné výrazové prostředky, aby oslovila i rockové publikum, které je z ní na větvi.

Teď jeli na Rock for People se dvěma kytarami a kontrabasem.
To už je skoro provokace, ale tím tam jsou zajímavější.

V roce 2002 si u rondelu zazkoušeli sourozenci Ulrychovi.S Růží toho máte spojeno hodně, ale jedna věc byla výjimečná: rok, kdy jste kvůli vymknutému kotníku řídil festival z postele.
Byl to strašný pocit, když nemůžete dojít ani na záchod 
a máte potřebu být s těmi lidmi. Já sice říkal, že když zazní první tón Zahrady, můžu jít do hospody – každý perfektně věděl, co má dělat – ale na tuhle situaci nevzpomínám v dobrém. Festival hučel a mě vozili do nemocnice na převazy.

Váš spolupracovník Jiří M. Brabec básníval o skvělé hradecké kuchyni. Jaký kulinářský zážitek byl výjimečný pro vás?
Neměl bych to prozrazovat, aby se tam nenahrnuly davy, ale nejúžasnější – a nejenom gastronomicky – je čínská restaurace v galerii Skrýchov. Pod širým nebem máte sochy, uvnitř obrazy, kresby a k tomu dostáváte tu nejlepší čínu, protože sochař Pepík Andrle se ji na svých cestách po světě naučil vařit tak, jak jsem to nezažil ani u pravých Číňanů.