V červnových nocích se Krumlov proměňuje ve slunnou Itálii. A to v jakémkoliv počasí. Stačí několik otočení a zámecký park se stává rozmarnou a hříšnou Florencií.

Renesance byla zlatý věk – vedle učenosti přála i veselí, prostopášnostem, požitkářství a lehkomyslnosti. Právě takhle tuto dobu mnozí vnímají, i když realita tak růžová nebyla. Může za to i Florenťan Giovanni Boccaccio a jeho Dekameron. Když bylo totiž jeho dílo v 19. století znovuobjeveno, najednou se na stránkách knih i na bulvárních scénách vyrojilo množství košilatých příběhů z období renesance. Úroveň měly nevalnou, ale základ byl boccacciovský – krevnatý, bohatý na klamání, převleky, záměny, intriky, lstivost, hloupost, pokrytectví i neřest.

Všechny tyto atributy zachovali při tvorbě nové hry Jihočeského divadla pro otáčivé jeviště i dramaturgyně Olga Šubrtová a režisér Martin Glaser, posunuli je však do polohy mírné nadsázky a travestie. Jasným důkazem tohoto pojetí je i velkolepě pojatý karneval, který prostupuje druhou polovinou hry. Na rozdíl od novelisty Boccaccia spojili příběhy v jeden celek. Ten zaplnili dvaceti postavami, na jejichž bedra naložili víc zápletek než samotný Florenťan. A co víc – krumlovskou točnu tím roztočili do nevídaných otáček.

Dva světy, aristokratický a plebejský (a nesmíme opomenout ještě ten klášterní), v nichž se příběhy odehrávají, totiž stojí v parku na protikladných stranách. Diváci jsou tak především v počátku představení, kdy se rozplétají jednotlivá dějová vlákna, unášeni tam a zpět ve zběsilém rytmu pouťové atrakce. Tempo se naštěstí v průběhu hry zklidní a točna dokonce i několik minut postojí. Obzvláště zdařilé jsou její zastávky před příbytkem prosté a prostopášné ženy Pasquy (Věra Hlaváčková) a jejího chotě Petruccia (Roman Nevěčný). Jejich groteskní výstupy, které chvílemi hraničí až s bulvárním kýčem, budou jistě patřit v celé hře k divácky nejvděčnějším. Neboť strasti a slasti obyčejných lidí svou živostí a živočišností i v Krumlově jednoznačně vítězí nad milostnými eskapádami mocných, kterým i přes několik slibných záblesků (včetně těch ohňostrojových) chybí ta správná jiskra a žár.

Kněz Bartolomeo je králem představení

Olga Šubrtová a Martin Glaser totiž 'svůj' Dekameron volně propojili motivem prchajících sicilských milenců – aristokratů, kteří se po mnoha dobrodružstvích nakonec opět setkají ve Florencii. A že je to finále opravdu velkolepé – sejdou se při něm všichni účinkující a společnými silami rozpletou klubko všech zapeklitostí k všeobecné spokojenosti. Chybí už jen symbolický zvonec, aby byl pohádky konec.

Ale teď zpět k realitě – ve skutečnosti 'uprchlická story' zase tak nosná není, některé její zápletky naopak působí spíš nadbytečně. Roli pomyslných oslích můstků proto mnohem lépe zastupují postavy smilného kněze Bartolomea (Zdeněk Kupka) a podvodnice Petronely (Daniela Bambasová). Právě Kupkův Bartolomeo se navíc stal pro mnohé nekorunovaným králem představení – jeho 'kreativní' nadhánění ženštin či archandělský výstup připomínající v lecčems filmové Hrátky s čertem si vysloužily i potlesk na otevřené scéně.

Nejen zápletkami, ale i výpravnou scénou a dobovými kostýmy připomíná Dekameron iluzivní barokní divadlo a arény 19. století. Pestrobarevné svršky, výrazné líčení i velké množství kulis, které postupně zaplňují původně prázdný prostor a budí zdání křivolakých florentských uliček, krumlovskému parku svědčí. Občas ale nesvědčí divákovi, který usedl na okraji hlediště – kvapné budování překližkového města je totiž v těchto místech často nepříjemně slyšet.

Krumlovský Dekameron určitě diváky nezklame, tím jsem si jistá. Je bezstarostný, barevný, zábavný, příjemně nadsazený a řemeslně dobře udělaný. Občas v něm sice zaskřípe jako v točně, občas není něco slyšet – zejména mladší herci s akustikou občas bojují – ale pořád drží při sobě. Stejně jako diváci, sužovaní rozmary počasí; Medard, zdá se, letos nezaspal. Ale i pro tenhle půvab nevypočitatelné meteorologie se vyplatí do Krumlova zajet.

Hodnocení Deníku: 70%

JITKA RAUCHOVÁ
Autorka je kulturní historička