RECENZE: Devítka bilancuje. Možná až moc

Devítka je mladá a nadějná folková kapela. Hraje jen na akustické kytary, ostatních nástrojů se málem štítí. A její kapelník a téměř stoprocentní autor Honza Brož je vlastně takový malý Žalman.

Tak by mohl vypadat seznam obecně oblíbených mýtů o kapele Devítka, dnes triu Honza Brož – Jindřiška Brožová – Petr Havrda. Jenže ač to může být k nevíře, Devítka letos vydává šestou řadovou desku Duše v peří, slaví 20 let existence a naději buď už proměnila, nebo tato umřela. Honza Brož se sice v začátcích Devítky vyjadřoval k českému folkrocku svrchu, ale od té doby se přece jen i při velmi pozvolném vývoji stala součástí instrumentáře elektrická kytara: Petr Havrda na ni hraje často, i když převážně velmi umírněně. Čtyřikrát zazní i kompletní bicí (hostující Daneš Marinica).

Třetí mýtus je nejhouževnatější. Možná působí už při čtení bookletu: Holka hřích, Mína, Doriana – no nezní to žalmanovsky? Po pozorném poslechu je spíše obdivuhodné, že po 14 letech spolupráce není propojení melodiky a poetiky dvojice Lohonka – Brož mnohem větší. Třeba Doriana s Žalmanem opravdu nesouvisí: tematicky vychází z Bitvy o Karlův most a hudebně i jinak je ovlivněna Křesťanem. Brožův přístup je racionálnější, písně promyšlenější a méně emotivní. Výhodou je to při klenutí oblouku celého alba, nevýhodou tam, kde – z jinak docela hezkých písniček – trčí, že byly stvořeny trochu a la these: třeba o tom, co komu přejeme (Sudička) nebo co a kdo mi schází (Bára).

Žil a hrál až na krev

Pomineme-li tedy mýty, album je především hodně bilanční, což není novinka: takové bylo už album Třetí vydání. Duše v peří sice názvem k nedávným Honzovým čtyřem křížkům neodkazuje, ale bilancuje snad ještě víc. „Byl jeden nárožní dům v malém městě pod horami“; následují vzpomínky, jak „chodil jsem po hospodách a všechna skripta cestou ztratil“ a „žil jsem a hrál až na krev“ (vše Duše v peří) i odvážné „je to už dobrých 20 let/kdy jsem se rozhod dobýt svět“ (Dlouhej den).

Nechybí vzpomínky na legendární kolejní večírky („cítil jsem v žilách burčák, v dechu krev/zpívání ve tři ráno na schodech“ – Burčák nebo „třikrát třetí mejdan na schodech, v devátým patře…“ – Devítka). Jsou tu úvahy nad smyslem toho všeho („chtěl jsi sloužit, no tak služ“ – Dlouhej den), vzpomínky na to, co život vzal („schází mi, schází jablečný víno, bez filtru kouř… večírky hvězd, co spojila bída“ – Bára) i dal („dal jsem ti mnohem víc, než zasloužíš/a ty to, nevděčníku, dobře víš“ – Burčák).

Citované písničky patří k těm výraznějším i lepším; jenom se vkrádá pocit, jestli není těch bilancí až příliš. Úplně nejvýraznější je asi Dlouhej den se zajímavým textem a jedinou převzatou melodií. Za zmínku stojí určitě i hymnická Mína nebo výborně udělaná countryovka Živou mě nedostanou. Pozoruhodná je Milenka balancující na hraně mezi sladkým kýčem a erotizujícími perlami typu Plíhalovy Padaly hvězdy nebo Nohavicovy Planu. Za touto hranou už je Taťána – cukrkandlová love story marně se maskující oněginovskými odkazy. Úplně mimo je pak pseudovalašský Betlém s obligátní folklorrockovou elektrikou: prostě ho severočesko-pražsko-jihočeskému písničkáři nevěřím.

Akustické kytary dominují

Zmiňované akustické kytary ovšem dominantu zvuku Devítky tvoří: Brož a Havrda vyhrávají jak z dobré učebnice folkové kytary. Z dalších nástrojů je důležitá baskytara; poté, co opustila při velkém třesku v roce 2005 základní sestavu Devítky, se do ní rozumně zadními vrátky vrátila: hraje na ni stálý host, kolega od Žalmana a basista par excellence, Petr Novotný. Méně často a výrazně než dříve hraje Jindřiška na flétny, častěji pak na perkuse. Honza občas dobarvuje mandolínou, dost nesouvisející předehru na dijeridoo k Milence vykouzlil Petr.

Hostem je kromě již zmiňovaného Marinici pouze jedenkrát Marek Ottl (Jarret) na piano. Sólově zpívají všichni členové kapely; Havrda ale jen v krátkých pasážích. Nejvíc sól odzpíval vzhledem k povaze repertoáru Honza Brož, standardně dobře. Jeho žena Jindřiška je o dva fousy lepší: moc pěkně a uvěřitelně jí zní Živou mě nedostanou, stylově přesně Milenka, dobrá je i nenápadná Pod nebem plným hvězd.

Zdá-li se vám, že je v nesouladu počet námitek s ohodnocením Duše v peří, věřte, že Devítka je z těch interpretů, u nichž nejde o chybičky, ale o celkový pozitivní dojem z díla, u nichž album není jen prostý součet všech písniček, ale ještě něco navíc. Někdejší nadějná kapela dorostla v oporu mainstreamového folku, na jejíž nové písničky i desky se oprávněně těšíme.

TOMÁŠ HRUBÝ
Autor je hudební publicista