Kivá cadla, komedie o jednom dni ženy, která trpí amnézií, je dost nestandardní dílko. A nestandardní nejspíš budou i pocity, které vzbudí 
v divácích.

Prvotinu amerického dramatika Davida Lindsay-Abaira, dnes velmi ceněného a oblíbeného autora, prosadila do dramplánu Jihočeského divadla dramaturgyně Kristýna Čepková. Černočerná groteska, jejíž zápletky často postrádají logiku a uvěřitelnost, se stala ve Spojených státech velmi populární hlavně mezi studentskými soubory. Na londýnskou scénu se ji snažil v roce 2004 protlačit Sam Mendes, ale po dvou týdnech a zdrcujících kritikách musel titul stáhnout.

Od rozmotávání zapeklitého a vcelku tragického příběhu Claire (Věra Hlaváčková), která každé ráno začíná život nanovo podle instrukcí prapodivných existencí, které ji obklopují, by totiž neměl nikdo očekávat nějaký vznešený cíl, jinak hrozí silné rozčarování. Kivá cadla mají jiné přednosti, které ale nejspíš neocení každý.

Zábavné třeba je, že zápletky zběsilého děje můžou u diváka vyvolávat náhlé pocity déjà vu. Skoro všechny už totiž byly zfilmované, jenom jejich vyznění je jiné, pokřivené a postavené na hlavu. Tahle fáze přemýšlení, odkud který motiv pochází, se může osvědčit třeba i při kolektivním vstřebávání divadelního kusu.

Impozantní nástup Nevěčného

Ve hře je krom toho několik opravdu vydařených gagů, které dokáží rozesmát až k slzám. Jiné jsou sice trochu přes čáru nebo je český divák, neznalý amerického koloritu, který je v kousku všudypřítomný, nemusí přesně pochopit. Do prázdna tak vyjde třeba loutka jednoho z hrdinů, která v originále paroduje legendární seriál The Muppets, předchůdce našeho Jů a Hele.

Hra není založena na dialogu, ostatně s postavami, které jsou po mrtvici nebo šišlají kvůli deformaci obličeje, se nejspíš rozšafné hovory ani vést nedají. Nejvíc řečí – dokonce často z filozofickými ambicemi – tak nadělá Claiřin manžel Richard Fiffle v podání Jana Dvořáka. Důležitější než slova je fyzická akce, práce s tělem, kterou herci zvládají se střídavým úspěchem. Nejvíc si samozřejmě takto pojatou roli užil Roman Nevěčný, jehož nástup na scénu je mimochodem velmi impozantní.

Ani kreace ostatních ovšem nejsou k zahození – třeba Dvořákovo ranní rozhýbání těla nebo vis na skříňce, který předvedla na dámu po mrtvici nebývale čilá Daniela Bambasová, také spolehlivě pobaví. V některých chvílích, hlavně když je na scéně všech sedm postav, je ale najednou toho víření příliš a představení je spíš chaotické než zábavné. Totéž platí o situacích, kdy se herci takříkajíc utrhnou ze řetězu a pohybů, i když samo 
o sobě vtipných, je nadbytek.

Třeba etuda zhrzené policistky Heidi (Taťána Kupcová), která končí profesionálně pojatým gymnastickým provazem, je tak dynamická, až ji divák vůbec nestihne zpracovat. V těchto chvílích by se pevnější ruka režiséra hodila jako sůl. Velká škoda je i to, že Kivá cadla režisér Nikolaj Penev neuvedl na scéně Malého divadla – tam by se totiž tenhle styl hry hodil víc. Technické možnosti by sice byly menší, ale méně formální prostor by hře lépe sedl.

Kontroverzní kus

Kivá cadla není dílko, které by nutilo diváka k sebereflexi. Takové ambice nemá, chce jen pobavit trochu šíleným humorem. Pokud na to divák přistoupí, odejde z divadla spokojen a obveselen. Což se bude nejspíš dařit u návštěvníků zhruba do čtyřiceti let, kteří prošli školou filmů typu Big Lebovski nebo Pulp Fiction. Ne, že by groteska Davida Lindsay-Abaira byla stejná, ale pracuje s podobným typem drsného humoru.

Odhaduji, že u mladé generace by dokonce Kivá cadla mohla aspirovat na hit sezony – nejen zmínky o konopí jsou 
v těchto řadách pořád atraktivní. V ostatních hra vzbudí spíš rozpaky a možná je i vyděsí a rozladí. Prostě kontroverzní kousek.

Hodrnocení Deníku: 50%

JITKA RAUCHOVÁ
Autorka je kulturní historička