RECENZE: Roman Dragoun se na nové desce zpovídá. A běsy stále drtí

Písecký rodák Roman Dragoun letos oslavuje vstup do šesté dekády. To ale neznamená, že by zvolnil se svými hudebními aktivitami, možná spíše naopak. Vydat nový materiál plánuje se skupinami Progres 2 nebo T4 a pravidelně vystupuje i se svou doprovodnou kapelou His Angels, formací Supergroup CZ, s brněnskými Futurum nebo swingovým B-Side Bandem. Ke zmiňovanému výročí si nadělil také čtvrtou sólovou desku Samota.

Ohlasy na čtyři roky starou nahrávku Piano, kde Roman Dragoun upravil skladby ze svých předchozích alb do jednoduchých klavírních aranží, byly pozitivní a hudebník se netajil, že by na tento projekt rád navázal. Děje se tak právě prostřednictvím Samoty, která Romana Dragouna představuje v deseti písních opět jako šansoniéra.

Na rozdíl od Piana se ale nejedná o čistě sólovou nahrávku, klávesy a zpěv hlavního protagonisty doplňují další hudebníci. Roman Dragoun si své kolegy uměl vždy vybrat a ani teď nesáhl vedle. Přestože o nich booklet Samoty mlčí, podíleli se na albu saxofonista Michal Žáček a hráč na vibrafon Radek Krampl. Oba jsou virtuozové, jejich úkolem na desce je ale „jen“ dokreslovat atmosféru písní a podporovat tak jejich sdělení, na které je kladen největší důraz.

Oba hudebníci dostanou největší prostor v instrumentální skladbě Smíření. Její pomalý vývoj, gradace a důraz na barvu zvuku má stejně blízko k smooth jazzu jako k post rocku a své důležité místo má i v příběhu desky.

Samota by se totiž dala označit za konceptuální album, které jako celek tvoří zápisník stárnoucího muže. Milan Princ, Dragounův dlouholetý přítel a textař, psal zpěvákovi opět přímo na tělo. Většina z deseti skladeb desky se tedy věnuje stárnutí, osamění a hledání Boha. Motivy víry se sice objevovaly i na předchozích nahrávkách, zde jsou ale zatím nejsilnější. Výsledkem je deska, která působí jako Dragounova osobní zpověď.

Už při prvním poslechu zaujme skladba Prosím. Ta sice vyšla už před třemi roky na desce Tabula Rasa, kompilací písní různých interpretů s texty Milana Prince, kvůli událostem posledních měsíců ale nabyla na nepříjemné aktuálnosti. Slova „Mohamed prý lidsky trpí, cítí se jak na kříži. Krví víru neutopí v Praze ani v Paříži“ zní z dnešního pohledu skoro až prorocky.

Samota ale nemá ambice řešit politické problémy. Například skladba Sedím u kamen zachycuje rockera, který vysedává před ohněm a bezmocně sleduje, jak mu utíká čas. Workoholického Romana Dragouna ale mnohem víc vystihuje skladba Šedesát, kde tvrdí „Šedesát zavání lehce smrtí, však jsem to já, kdo běsy stále drtí.“ Co věk zpěvákovu hlasu ubral na dravosti a rozsahu, to mu přidal na uvěřitelnosti a prožitku, což potvrzuje v této i ostatních skladbách desky.

Trochu nepatřičně působí jen poslední skladba Achilles. Od ostatních se výrazně liší jak textově, tak aranží, která je na poměry alba nezvykle bohata. Autorem textu je zpěvákův otec, malíř František Roman Dragoun, a její zařazení na album je pochopitelné. Píseň ale funguje spíše jako bonus než jako logická součást nahrávky.

Zatímco loňské album Andělé ve studiu SONO představovalo Romana Dragouna jako frontmana živelné rockové skupiny, na Samotě si hudebník vystačí s akordickými rozklady na klavíru, svým charismatickým hlasem a nenápadným přispěním dalších muzikantů. Právě tato intimní šansoniérská poloha ale sluší novým skladbám asi nejvíce.

PETR ŠRAJER
Autor studuje muzikologii

Roman Dragoun: Samota. 37:03, FT Records, Brno, 2016.