RECENZE: V muzikálu Casanova se mísí vtip s banalitami

Milan Svoboda, významný jazzman a skladatel populární hudby, si nedávno při otázce, zda se hodlá vrátit ke komponování muzikálů, posteskl: „Dnes jsou muzikály strašně komerčně zaměřené, švihá se to na playbacky, přijít s něčím pořádným je v tomhle prostředí složité". Při jeho slovech člověka napadne, že tak trochu mluví i o muzikálu Zdeňka Bartáka a Petra Markova Casanova, který se nyní hraje na zámku Hluboká. Ano. Ve srovnání s náročnými produkcemi broadwayského typu Casanova neobstojí. Český komerční playbackový muzikál musíme ale chápat spíše jako samostatnou žánrovou kategorii, vyžadující zvláštní hodnotící kritéria. V tomto smyslu lze na zhudebněném příběhu slavného milovníka žen najít i mnohá pozitiva.

Premiéra začala s drobným zpožděním po půl desáté večerní. Pozdější zahájení bylo nakonec ku prospěchu věci, neboť z nebe mezitím odplula poslední torza odpoledních bouřkových mraků a nad prvním zámeckým nádvořím se rozzářila hvězdná obloha.     Scéna byla poměrně jednoduchá, ovšem působivá. Její součástí byla zámecká stěna s balkonem, která občas sloužila i jako projekční plátno.

Základem dějové osy Bartákova a Markovova divadla, které mluvilo, zpívalo a tančilo, bylo 14 dní na zámku Duchcov na konci 18. století. Během nich místní knihovník Casanova v přítomnosti hostů vzpomíná na svůj bohatý život. Publikem mu je i mladá, vzpurná a moderně smýšlející komtesa Adéla, jejíž původně odmítavý vztah k hlavnímu hrdinovi se v průběhu představení mění v náklonnost.

V roli Casanovy se představí hned tři herci, z nichž každý reprezentuje jinou časovou rovinu příběhu. Vzpomínajícím knihovníkem byl Zdeněk Pikl s pěkným, melodramatickým hlasem. V obrazech milovníkova mládí ho nahradil Jan Kopečný, scény z dětství pak dávají zúročit talent Filipu Antoniovi. Ten také vstupuje do děje jako nezávislý komentátor, jenž vtipně koriguje vypravěčské přehánění svého šedesátiletého já. Víceúrovňové pojetí se osvědčilo: přinášelo dynamiku, dějovou pestrost, rozšiřovalo možnosti dialogů.

Hudba: koláž všemožných stylů

Tak, jak tomu v posledních letech u muzikálů bývá zvykem, hudbu tvoří koláž všemožných stylů. Velká část písní měla swingový charakter. Například správcův Pan Důležitý v podání Luďka Šindeláře. Ten patřil společně s Ditou Hořínkovou coby naivní, zvědavou a věčně umdlévající hraběnkou Karolínou z Bubna k nejúspěšnějším bavičům – a že se publikum smálo, ba někdy přímo chechtalo!

Rockové inspirace přinesla Amerika má Elišky Ochmanové jako Adély. Historický námět místy podporovaly imitace dobové hudby: příkladem byla pěkně zazpívaná, trochu barokní, trochu klasicistní, ale v celkovém úhrnu popová píseň Čaj o páté v podání Věry Paškové, Pauly. Zařazením několika citátů z vážné hudby včetně Mozartovy Figarovy svatby si ale Barták trochu naběhl. Ačkoliv klasika byla oděna do všeobjímajícího, zvukově poněkud levného popového hávu, vždy nastavila zrcadlo ne vždy zcela výrazným Bartákovým nápadům.

Mimo jiné i hlavnímu tématu, tedy předpokládanému hitu Vždycky je dost důvodů, který dobře, ovšem nikoliv nad rámec superstarovských standardů, interpretovali Kopečný a Ochmanová. Co k písni říci? Typické popové narkotikum. Melodie se táhne jako žvýkačka, aranžmá jako by vypadlo ze školního sešitu konzervatoristy – sólové piánko, tu průtah, tu glissando, přidáme bicí… V kombinaci s tak banálními verši typu „Vždycky je dost důvodů, proč mít život rád, život plný trápení, úspěchůi ztrát" vytváří superúdernou směs, která zaručeně rozpláče. Anebo rozesměje.

Muzikálový večer se každopádně vydařil! Počasí se udobřilo, produkce krásně ladila s načančaným zámkem, lidé bouřili nadšením.
A pokud by si někdo stěžoval na kritický tón: 'světovou' premiéru je třeba měřit podle 'světových' měřítek, nebo ne?

Hodnocení Deníku: 50%

JAN BLÜML
Autor je muzikolog