Někteří o něm říkají, že byl poslední romantik. Odkaz nese dál syn Roman, který zhudebnil řadu jeho textů. Neznámé kresby a pastely malíře Františka Romana Dragouna vystavuje nyní písecká Sladovna. „Já sice nemaluju, ale jezdím po celé republice, hraju a je úžasné, jak za mnou chodí lidé a váží si tatínkových textů," říká jeho syn, 56letý rocker Roman Dragoun, jenž na sebe naposledy upozornil loni akustickým albem Piano.
Obrazy od tatínka máte pověšené i doma v Brně. Na který z nich se díváte nejčastěji?
Mám krásný autoportrét, pak madonu s ježíškem, koně, bráchu, mě, když jsem byl malý. A maminku s tátou v životní velikosti.
Jak vznikal portrét malého Romana se štětcem v ruce?
Byly mi asi tři roky. Když jsem se narodil, tak jsem měl každý den několik kreseb, jsou jich stovky. Pak mě táta maloval s hodinkama, s kytarou nebo s fousama, když jsem hrál v Jesus Christ Superstar. Několik kreseb se bohužel zničilo při povodních.
Jakým jste byl tátovi objektem?
Hlavně jsem byl po ruce. Bylo to pro mě normální. Když jsem pak bydlel v Brně a přijel do Písku, tak mě taky hned nakreslil, jak hraju na klavír, u jídla nebo u televize, jak se díváme s mámou. Maloval zkrátka pořád, aby měl cvik. Ve vlaku, v restauraci, hodně na koncertech, to udělal třeba pět kreseb interpreta, jednu mu dal podepsanou a lidé z nich měli velkou radost.
Váš otec maloval prý opravdu všude. Jak lidé reagovali?
Pozitivně. On si s nimi vždy popovídal, někdy chtěli kresbu koupit, někomu ji dal. Rozdával radost celý život a někteří lidé mají kresby zarámované a pověšené. V Písku ho všichni znali. Nosil klobouk, a když šel po městě, měl ho stále ve vzduchu, pořád někoho zdravil. Znali ho všichni od dětí přes studenty. Měl spoustu žáků, chodil k němu Radek Pilař nebo architekt Josef Pleskot. Žil jsem v tom odmalička, měli jsme obrazy všude, kde to šlo. Jezdili jsme taky s tátou k tetě na Břevnov, tak jsem poznal celou starou Prahu, chodil jsem do galerií a muzeí.
Měl jste období, kdy jste chtěl malovat?
Kreslil jsem karikatury, občas dětem legrační fantasy kresby. Jinak mě ale od mládí provází muzika. Chodil jsem dva roky na klavír, pak mě vyrazili, protože jsem byl nezvladatelné dítě, nechtěl jsem cvičit. V šesté třídě mě paní učitelka dávala do hodin deváťákům, kterým jsem improvizoval na klavír. Kolikrát byli překvapeni. Muzika mi otevřela dveře, v 15 letech už jsme měli kapelu a hrávali Rolling Stones, Zeppeliny, Creedence. Znali mě i starší a chránili, protože jsem hodně provokoval.
Táta vám pro skupinu Monsters alias Dinosaurus maloval i plakáty.
Byl na nich takový dinosaurus, z tlamy mu kapala krev a měl drápy. Někde je ještě mám, jenže se asi pětkrát stěhovaly. Táta jezdil ven, byl v Rakousku, v Holandsku a vozil desky, měl jsem Machine Head od Deep Purple, Wish You Were Here od Pink Floyd, Jethro Tull… V Písku jsme byli asi tři, kteří to ocenili. Ty desky mám doteď. Moje děti pak tátovi říkaly rakouský dědeček: když přijel z Vídně, přespal u nás v Brně a vždy přivezl spoustu dárků.
Řada rodičů chválí své děti i za škrábanice. Co vy, byl táta přísným kritikem, když jste kreslil?
Vím, že se mi snažil předat to, co svým žákům. Měl jsem stojan, dělal jsem zátiší, džbány, kytky a on se mi snažil ukázat proporce. Ale učit vlastní dítě, to je skoro nemožné. Moje děti, přestože chodily všechny na klavír a syn má jazzovou kapelu, si taky nedaly říct.
Která z kreseb na výstavě ve Sladovně k vám mluví nejvíc?
Nejvíc asi kresba maminky z roku 1956, to jsem se narodil. Vypadá to, že vznikla pár dní potom, maminka tam leží, to bylo asi nejsilnější. Spoustu kreseb jsem ani nikdy neviděl.
Neplánujete knihu?
Václav Kinský udělal knihu z olejomaleb, město mu slíbilo, že polovinu nákladu odkoupí a vykašlalo se na něho. Milému Václavovi zůstalo asi tisíc knížek. Je to nádherná publikace, původní plán byl, že když někdo přijede na návštěvu Písku, dostane ji jako dar od píseckého malíře s píseckými motivy…
Která z linií jeho tvorby je vám nejbližší? Portréty, krajina, koně?
Určitě portréty. Když dnes přijdu do galerií, málokdy se stane, že by mě něco zaujalo. A říkám si, že kdyby tam měl táta jednu věc, byla by zdaleka nejlepší ze všech. Je nedoceněný. Zaprvé nebyl komunista, zadruhé byl věřící, nikam se necpal. A ještě toho udělal tolik, že tím své dílo vlastně trochu devalvoval.
Devalvoval?
On udělal několik tisíc portrétů. Byl šikovný, protože pořád cvičil. Zatímco jiní chlastali a chodili na ryby, on dělal od rána do večera. Díky tomu měl takovou rutinu, že úžasnou kresbu udělal za čtvrthodiny a portéty třeba na dvě posezení. S lidmi se vždy bavil, a i uzavřený člověk, který seděl portrétem, se mu otevřel. Dětem vyprávěl při malování pohádky, psal básně, ale také myšlenky a jsou úžasné. Díky tomu, že byl věřící, je v nich hodně bůh, dokonalost a podobné věci.
Byl jedním z posledních žáků Maxe Švabinského. Vyprávěl vám o něm?
Jestliže člověk vidí obrazy Švabinského a tátovy, je jasné, že ho ovlivnil. Měl ale také rád Rubense, Rembrandta, Velásqueze, Dürera. Z Vídně si vozil sešity, v nichž bylo 20 stěžejních obrazů od mistrů. Mám je doma, a když jsem byl v Londýně, šli jsme do portrétní galerie a tekly mi slzy, protože obrazy, které jsem znal od dětství z knížek, jsem najednou viděl naživo.
V den, kdy tatínek umřel, jste hrál na vernisáži v Týně nad Vltavou. To muselo být divné…
Byl jsem tam s Mírou Barabášem, Bárou Štěpánovou, Pavlem Vrbou, k tomu ještě vtipálek spisovatel Ivo Šmoldas. Táta zemřel odpoledne, ale když jsem tu vernisáž slíbil… Hrálo se mi hrozně, bylo to zvláštní: dvě hodiny po smrti tam zněly jeho básně.
Co je pro vás tím podstatným poselstvím z jeho textů?
Bůh je ve všem, všude, lidé ho hledají a přitom neví, že je to jejich život. Texty se mi zpívají skvěle, protože vím, že na lidi působí. Třeba za mnou přijde šedesátiletý chlap jak hora, tečou mu slzy a děkuje mi. Tatínkovy texty jsou hodně emocionální a já jim věřím, což je z toho znát.
Žijete v Brně, žil jste v Českém Krumlově, ale Písek je asi vaším vnitřním domovem.
Jasný, domov může mít člověk jenom jeden. Jezdím na kole, v Krumlově jsem třeba jezdil na Lipno, to je sto kilometrů, což se dá ujet.
Pořád si kolo vozíte v autě?
Vozím ho všude. Je úžasné. Přijedu na koncert, dám si pivečko, sednu na kolo, projedu se a pak jdu teprve hrát. Člověk pozná krajinu.
Kam se v Písku rád vracíte?
Skoro pravidelně chodím na Jarník. Úžasná rozhledna, geniální západy slunce. Pak jezdím přes Putim, do Kestřan, mám rád Zvíkov, Protivín. Táta chodil hodně do plenéru, krajinou se odreagovával. Když jsem si pak udělal papíry, vozil jsem naše na západy slunce, do lesa. Západ slunce je zadarmo, úžasný boží dotek, má obrovskou energii a v lidech probouzí krásno.
Návratů na jih máte každoročně několik. Jedním z těch loňských byl koncert ve Schwarzenberské hrobce na festivalu Okolo Třeboně, kam si vás pozval Michal Pavlíček. Jak se vám hrálo?
Myslím, že byla bouřka. Měli tam jen jedno světlo a bylo to úplně mystické. Legrace je, že Michal dostal lahev rumu a povídá: já ho nepiju, tak tumáš. Já ho taky nepiju, a když jsem přijel do Brna, zjistil jsem, že lahev nemám. Potom se mi ozval šéf festivalu Pavel Barnáš a dovezli mi rovnou dvě lahve. Jednu jsem dal kamarádovi, který mi spravuje auto, ten ho rozdal v hospodě. A druhou jsem dal Gumovi Kulhánkovi na koncertě v Malostranské besedě. Odehrál sólo a já říkám: bylo pěkné, zasloužíš si odměnu a vyndal jsem lahev rumu. Byla prohibice a on hned, že bude určitě pančovaný (smích).