VYBRAT REGION
Zavřít mapu

ROZHOVOR: Role Trepifajxla je nádherná, říká Marian Roden

České Budějovice - S hercem a rodákem z Českých Budějovic o divadle, otáčivém hledišti, hraní s bratrem Karlem i o lásce ke koním.

29.5.2012
SDÍLEJ:

Milovník koní a psů je herec a jihočeský rodák Marian Roden, jenž tento čtvrtek oslaví 48. narozeniny.Foto: Deník/ Václav Pancer

Jestli má někdo herectví v krvi, tak on.  Divadlo hráli jeho otec, dědeček, pradědeček i prapradědeček. Dlouho stál v hereckém stínu svého bratra Karla, jednu z větších filmových rolí dostal až v komedii 2Bobule. A letos má práce nad hlavu, v dubnu točil tři velké snímky naráz. Huberta Ripku, poradce prezidenta Beneše v cyklu 20. století, zajímavou roli má i ve filmu Hořící keř o Janu Palachovi. K tomu chystá s houslistkou Gabrielou Demeterovou pořad o vážné hudbě. „Hlavně nic nehraj a jenom říkej, co si myslíš, potom je to pravdivé. Když někdo přijde a trhá kulisy, je to blbé," říká o svém přístupu k herectví Marian Roden, rodák z Českých Budějovic, jenž bydlel v Čéčově ulici a ve čtvrtek oslaví 48. narozeniny. Byl hostem pořadu Jižní Čechy a já v ČRo České Budějovice.

Máte pocit, že když jedete do Budějovic, jedete domů?
Ano. Žil jsem tu 25 let, a i kdybych teď bydlel 50 let jinde, vždy budu doma tady. Můj tatínek říkal, že když nevidí Černou věž, je nervózní, proto nikdy nikam nejezdil a byl 50 let v Jihočeském divadle. Měl přitom podepsané smlouvy s pražskými divadly, ale říká se, že pokaždé dojel nejdál do Tábora, vystoupil a vrátil se domů, pod Černou věž.

Jaký byl tatínek?
Úžasný, dodneška mi chybí. Vždy jsem se moc těšil, až mě vezme do cukrárny nebo do mlíčňáku na náměstí. Byl jsem hrdý, že s ním můžu jet. Záhy jsem ale zjistil, že je to pěkná otrava: nikdy mi neřekl ani jednu větu, pořád ho zastavovali lidé a říkali mu, jak to bylo v divadle hezké. Až pak mi došlo, jak byl v Budějovicích velice populární, jak ho všichni znali. Potkal ho popelář, on si s ním půl hodiny povídal, nikdy neřekl, že nemá čas. Nikdy nedělal rozdíl ve společenských vrstvách a taky mi kladl na srdce, že lidé jsou si rovni.

Pamatujete si tatínka z nějaké role?
Tatínek nás prozíravě nikdy nebral do divadla, protože nechtěl, abychom byli herci, věděl, jak je to těžké a chudé řemeslo. Ale chodili jsme do divadla na Mikulášskou, dostali jsme dva banány a jednu mandarinku. A jezdili jsme na pohádky do Krumlova. Dodneška mi zůstává v paměti jeho Trepifajxl v Dalskabátech hříšná ves – nádherná role plná lidství, k tomu zámecká zahrada, koně, mlynářka a mlynář, který řekne: napřed okováme mladé hřebice a pak staré truhlice. Když jsem šel na konzervatoř, tatínek říkal: vybral sis, dobře, ale nezapomeň, že kdykoli ti bude špatně, dveře doma máš otevřené.

Chtěl jste být jako kluk něčím jiným než hercem?
Popelářem. Líbilo se mi, jak jezdí chlapi venku a drží se na stupačkách, to byl můj sen. Pak jsem povýšil, chtěl jsem být hasičem. Pro herectví jsem se rozhodl hodně pozdě. Karel už studoval DAMU a rodiče si mysleli, že aspoň jeden syn je normální, což zhatil Karel Daňhel, dnešní ředitel táborského divadla.

Jak?
Hrál pro děti divadlo jednoho herce, byl populární, každou neděli měl v televizi pořady s flétničkou. Vůbec nestíhal a zjistil, že Karel Roden má dva syny a jeden že je volný. Dal si se mnou schůzku v hotelu Gomel a jestli by mi mohl napsat pohádku. To byl první krok. Kamarádi pak říkali, abych si udělal školu, tak jsem šel na konzervatoř. Pro děti jsem hrál dva roky, asi 800 repríz. Po konzervatoři jsem se chtěl vrátit do Budějovic, ale mezitím zemřel tatínek, maminka se přestěhovala do Prahy, kam celý život chtěla. Já po konzervatoři dostal nabídku do Městských divadel pražských. Teď ale žiju už třetím rokem na venkově, ve vesničce, kde je 79 obyvatel i s dětmi, a je mi naprosto dobře.

Co vás jako malého kluka bavilo?
V té době běžel seriál Čtyři v tanku a pes. Sídliště byl samý příkop, takže já byl v ráji. Babička pochází z Velešína, teta Máňa tam měla ratlíčka Bobíka. Když mi ho půjčila, přejmenoval jsem ho na Šarika – tak se jmenoval pes v seriálu – a lezl jsem s ním po kanálech… Později jsem dělal závodně sportovní kynologii, dokonce jsem měl čtvrtého nejlepšího psa v Československu. A psy mám dodnes: 25 let jsem choval briardy, teď mám fenu německého ohaře.

Rád máte taky koně. Kdy vznikla tahle láska?
Zjistil jsem, že potřebuju k životu koně a psy. V Jihočeském divadle pracovala paní Záhorová, vedoucí garderobiéry a zároveň jezdeckého oddílu TJ Žižka. A babiččin bratr ve Velešíně byl koňský handlíř, takže u koní jsem byl odmalinka. Postupem času ale došlo k veliké dětské křivdě: strejda z Velešína mi říkal, že až vyrostu, koně mi koupí. Já se těšil, dělal si čárky na futra, pak jsem vyrostl, on mi umřel a už mi nestačil koně koupit. Pro dětskou dušičku to bylo hrozné, sen se ztratil. Šetřil jsem si tehdy každou korunu, když jsem měl narozeniny a dostal jsem třeba na nanukáč 10,50… Po revoluci jsem už měl našetřeno (úsměv), tak jsem jel do Holandska a koupil si svého prvního koně. Doprovázejí mě dodnes, já mám dva, bratr tři, děláme drezúru. Koně mě naplňují energií.

Jaké byly vaše herecké začátky?
Neměl jsem žádné trémy ani mindráky. Když jste z herecké rodiny, není to, jako když přijde kluk z Třebíče do Prahy, najednou ho učí Hlaváčová a je úplně mimo. Na škole jsem si s profesory tykal, protože jsem je znal, podobně v divadle. První role byla Thibald v Romeovi a Julii. V Městských divadlech pražských jsem byl tři roky, nedalo se z toho uživit, tak jsem šel na volnou nohu.

To byl docela odvážný krok.
To je pokaždé. Plno mých kolegů, kteří byli známí z televize, ho neudělalo, protože nechtěli ztratit jistotu složenek, které z divadla každý měsíc dostanou. Já to risknul.

Teď jste například v Divadle Komedie, kde jste s bratrem udělali hry Emigranti a Staří mistři.
Staré mistry jsme hráli i v Českých Budějovicích, což pro nás mělo veliký význam, protože jsme navázali na tatínka. Bylo úplně vyprodáno, přišli se podívat kolegové z Jihočeského divadla, moc hezké. S bratrem jsme si chtěli zahrát a náš kamarád Dušan Pařízek zdramatizoval Bernhardův román Staří mistři. Začíná to tak, že Karel leží, já u něho sedím a pokaždé si vzpomenu na tatínka, že se na nás nahoře kouká, hrajeme pro něj, dědu, pro pradědu, jsme totiž z babiččiny strany pátá generace herců. Výhoda je, že obě figury jsou osmdesátiletí starci, takže tenhle titul můžeme hrát až do smrti.

Jak se vám hraje s bratrem?
Výborně! Karel je vynikající herec. Když jsme začali poprvé zkoušet, bylo to nepříjemné, protože jde o sourozence. Ale když se od toho oprostíte, zjistíte, že je to naopak hrozně osvobozující a můžete si říct věci, které kolegovi nemůžete, jako: ty jsi úplně špatnej! A sourozenec se neurazí, protože ví, že nikdo to s ním nemyslí líp než bratr.

Bude váš herecký rod pokračovat?
Nevím. Syn dělá v továrně, kde se vyrábí lyže. Ptal se mě: tati, já bych šel na herce, abych byl populární. Já říkám: ale možná nebudeš, půjdeš po škole třeba do Šumperka, nejvíc herců je totiž těch, o kterých nikdo neví. Na to mi řekl, že hercem nebude.

Budete mít 31. května narozeniny. Jak je oslavíte?
My nejsme slavicí rodina a je to asi škoda, ale naši rodiče nikdy neslavili, a když v tom prostředí vyrůstáte, tak ho přejímáte. Můj největší kamarád je artista a ten, když má svátek, tak máte pocit, že jste na středně velké svatbě – sjedou se lidé z celé republiky, drnčí telefony z celého světa. Mezi tyhle lidi rád chodím a hodně se od nich učím. U nich bydlí tři generace v jednom bytě, neexistuje, aby dali starého člověka do ústavu.

Jaký nejhezčí dárek jste dostal?
Kolo. Bylo úžasné, polské, skládací. Jenže moje dívka mě požádala, jestli bych jí kolo půjčil… a hrozný: dojela do Armáďáku, někdo jí ho ukradl a můj nejlepší dárek v životě potom našli při čištění Malše. To bylo na rozchod.

Je pro vás profese v životě nejdůležitější?
Vůbec ne. Miluju divadlo, jak říká Trepifajxl na konci hry: lidi, já vás mám rád. A tak to je, ačkoli si dovedu představit, že dělám jinou práci. Práce je velice důležitá: můžete o ni přijít ze dne na den a skončíte na dlažbě.

Jakou roli byste si chtěl zahrát?
Trepifajxla na točně, to je nádherná role. Krumlov miluju, Karel taky. V Trepifajx᠆lovi jsem tehdy i hrál, čerta s Bárou Hrzánovou. Chodil jsem do osmé třídy a za večer jsem si vydělal 24 korun.

Co říkáte na snahy, aby točna ze zahrady zmizela?
To by byla ohromná škoda. Jestli zruší na Bellárce točnu, tak tam nikdo nepřijde. Aby šel do kopce s vyplazeným jazykem, prošel si francouzsko – anglický park, někde si tam snědl smažený řízek a zase šel dolů? Když tam dají píchačky, zjistí, že tam nikdo nepřijde. Ale je možné, že to tak dopadne, protože názor veřejnosti nikoho nezajímá.

A jaké je vaše životní krédo?
V životě je nejdůležitější ctnost a slušnost. Tatínek mi říkával: když jdu spát, tak si řeknu, jestli jsem ten den někomu neublížil. Snažím se to naplňovat, žít spravedlivě, když můžu, tak pomoci. Jen mě hrozně štve, že život je tak krátký. Do 33 let jsem měl pocit, že se vleče, nejvíc se vlekl do 18, než jsem byl plnoletý a mohl jít na pivo do Perly. Pak přišla Kristova léta a najednou jsem měl pocit, že život je jak mořský písek, který vám proteče mezi prsty. Teď je mi 48 let a je to v pr…

IVANA ŠIMÁNKOVÁ
VÁCLAV KOBLENC
Ivana Šimánková je hlasatelkou a moderátorkou v Českém rozhlase České Budějovice

Autor: Redakce

29.5.2012 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Kostýmy a transparenty si na páteční majálesový průvod chystají studenti Vyšší odborné školy a Střední školy v Českých Budějovích.
4

Žáci jako postavy z komiksů. Budějovický Majáles vrcholí

Radek Prokeš

Radek Prokeš se pokusí porvat o své místo v kádru hokejistů ČEZ Motoru

V Písku si dobijete baterku a budete online

Písek - Nabít si mobil, tablet nebo notebook a přitom se připojit k internetu mohou nyní obyvatelé i návštěvníci Písku.

Samsonovi chybí energie

České Budějovice – Na suchu se tento týden ocitl Samson na centrálním sloupu kašny uprostřed českobudějovického náměstí Přemysla Otakara II. Mimo provoz jsou vodní střiky, které jinak v teplém období roku k této dominantě města neodmyslitelně patří.

Útočník Michal Chovan opouští ČEZ Motor a vrací se domů na Slovensko

České Budějovice - Nepříjemná zpráva se potvrdila. Útočník Michal Chovan definitivně opouští České Budějovice a vrací se domů na Slovensko do Zvolena.

Víly jako učitelky. Říkají dětem, jak funguje příroda

Rudolfov, České Budějovice - Vzdělávat děti tak trochu jiným způsobem a připomenout jim tím třeba věci, na které dnešní společnost dost možná už zapomněla, chtějí manželé Alena a Josef Kučerovi z Českých Budějovic.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies