V jednu chvíli se zdálo, že místo jedné komedie napíše dvě. Tolik námětů našel v Boccacciově Dekameronu, z něhož letos vytvořil úspěšnou komedii pro otáčivé hlediště v Krumlově. Slavit mohl i díky hostování v Olomouci, za Arabskou noc získal Cenu Josefa Balvína. Na konci června sice prohlásil, že týden si dá od divadla pokoj, ale stejně už plánuje příští sezonu, které dal přívlastek osudová. „Půjdeme přes příběhy lidí, které osud vystavil fatální zkoušce," říká 38letý Martin Glaser, režisér a šéf činohry Jihočeského divadla, kde působí od roku 1998.

Na facebook jste v den premiéry Dekameronu, napsal: Dnes večer. A pak už snad zas začnu spát… Už spíte normálně?
Začal jsem spát s týdenním zpožděním. Posledních 14 dní jsem ztratil normální rytmus a spal tak čtyři hodiny. Probudíte se s tím, že už hodinu nespíte, protože vám před očima běží seznam úkolů. A k tomu máte táhnout celou partu, aby to bylo hezké a úspěšné.

Čím jste se dopoval?
Ničím. Když vím, že někde je konec a nečeká mě další titánský úkol, zvládnu to. Stejně jsem už 14 dní předtím, než vypuklo závěrečné běsnění, zjistil, že se mi biorytmus přetáčí sám, tělo chtělo pracovat do dvou ráno. Což byla komplikace, protože jsem ještě musel brzo ráno vstávat.

Proč?
Protože občas musíte taky dělat šéfovskou práci a máte třeba ráno poradu vedení.

Dekameron jste přečetl celý. Která novela vás nadchla?
Ty, které nakonec v naší hře nejsou (úsměv). Jsou tam krásné, strašně temné příběhy, mám rád ten, co má ve filmu Passolini, jak bratři rozsekali své sestře jejího milého a přinesli jí jeho srdce. Dekameron mě těšil tím, kolik fantazie je v jedné knížce. A po temnotách, které jsme v poslední době dělali, jsem něco takového potřeboval.

Na blogu jste napsal: naši předchůdci nevymysleli otáčivé hlediště jako turistickou atrakci, ale jako avantgardní scénu, která má riskovat. Snad jdeme trochu v jejich stopách. Platí tato slova i pro Dekameron?
Dekameron jsou samostatné příběhy a udělat z nich dvouhodinovou hru je docela složitý úkol. A nemyslím si, že by se naši předchůdci prvoplánově ušklíbali nad veselohrou. Udělat dobře komedii je docela těžké, kruté a nemilosrdné řemeslo: když se lidé nebudou smát, je jasné, že jste ji udělal blbě. A chtěli jsme oslovit hodně diváků – ve dvou předchozích sezonách jsme si dovolili hodně náročné a křehké věci a otáčkem si musíme vydělat na provoz v kamenném divadle.

V reakcích se opakuje chvála Zdeňka Kupky. Nakolik je to dáno rolí a nakolik jeho umem?
Zdeněk od nás dostal nejefektnější situace a skvěle je zahrál. Je rozený komediant, smích má jako drogu, a když mu došlo, že má hlavní roli, neuvěřitelně zapnul.

Překvapil vás smích v místech, kde jste ho nečekal?
U komedie chvíli trvá, než se usadí, zvlášť, když ze začátku bavíte diváky v pěti stupních za mírného deště. Na posledních reprízách se ale už lidé smáli od začátku do konce, což je skvělé. A překvapilo mě, že i ve scénách, kde není ani žádný gag.

Na zcela opačném pólu než Dekameron stojí Arabská noc, za kterou jste získal Cenu Josefa Balvína. Vy jste v ní zavřel herce do plastových boxů a pustil na ně vodu. Zkusil jste si to sám?
Když boxy přinesli, byl jsem první, kdo vlezl dovnitř, protože mě strašně zajímalo, jaké to bude. Je to divné, ale ne tak hrozné, jak se zdá. A herci během pár dní zjistili, že je boxy obrovsky osvobozují a inspirují. Nakonec se jim ani nechtělo ven.

Kolik času jste v boxu strávil?
Asi minutu (smích).

A herci byli hned nadšení?
Všichni byli od začátku strašně otevření. Přestože věděli, že budou hrát ve spodním prádle, hodinu a půl zavření v boxu. Člověk by čekal vzpouru, ale oni mi úžasně důvěřovali nebo jsem je zblbnul úvodní řečí. Ani se příliš neřešila nahota: čekal jsem diskuse, protože když se ve spodním prádle namočíte, je vidět všechno. V německém divadle je to běžné, ale u nás ne – hereckou tělesnost vnímáme výrazně jinak a někde schází.

Kde?
V českém divadle obecně radši žvaníme, než abychom používali tělo. Jsme v něčem relativně pohodlní a nechceme se vydat beze zbytku. Velmi často jsem vedl dlouhé debaty na banální téma, že hercovým výrobním prostředkem je tělo a že ho musí dát totálně všanc. A když s tím má problém a není se svým tělem kamarád, nikdy nemůže došplhat na vrchol.

Cenu převezmete s olomouckým divadlem. Proč se taková hra dávno neobjevila v Jihočeském?
Hrozně mě mrzí, že cenu nebudeme mít na poličce v Budějovicích. Ale já si nemyslím, že bychom zde nedělali odvážné věci.

Ale takovou jako Arabská noc jsem tu ještě neviděl.
Dělali jsme Prezidentky… Arabská noc je odvážná formálně. V Budějovicích se ve mně pořád sváří režisér a zodpovědný producent. A hrozně mi záleží na tom, aby vše, co děláme, našlo ohlas u publika. Nechci hrát pro prázdné divadlo. Když hostuju, dělám to i proto, že můžu být velmi sobecký. Olomoucké divadlo chtělo divokou inscenaci současné hry a vůbec neřešilo, jestli se potká s publikem. Dopadlo zhruba stejně jako my s Prorokem Iljou, jen dostalo bonus v podobě ceny.

Vaše příští sezona má název Osudová. Proč?
Vnímáme potřebu rvát se s osudem. A hry, které jsme vybrali, v sobě mají velký morální apel. Divadlo by teď mělo podtrhovat, co nám schází, ne žvýkat, co je kolem nás. Potvrzují mi to reprízy Misantropa a živé reakce publika. V příští sezoně jdeme přes příběhy lidí, které osud vystavil fatální zkoušce. Osudovost je v tom, že nikdo z hrdinů si o ni neříkal, ale všichni ji podstoupí. A sami se můžeme v duchu poměřovat, jak bychom obstáli my.

Když říkáte, že divadlo nemá žvýkat, tak kabaret inspirovaný Kateřinou Kočí vás asi nebere.
Je velmi zábavný a legitimní, ale mně se teď čistě politické divadlo dělat nechce. Byť mě hrozně mrzí, že nakonec nebudu dělat na Vinohradech hru Listopad o volbě prezidenta. Premiéra měla být v listopadu, tedy v době, kdy začne běsnění kolem našich prezidentských voleb. S Martinem Stropnickým jsme se těšili, že by v divadle mohlo být něco neuvěřitelně živého a rezonujícího. Navíc my v Jihočeském divadle nemůžeme dělat produkci pro jeden večer a zkoušet v reakci na aktuální dění – jsme odsouzeni k plánování.

Krátce k dvou hrám, které budete v příští sezoně režírovat na jihu. První je Král Oidipus. O něm jste přemýšlel dlouho.
Pořád jsem si nebyl jistý, že mám dobrého Oidipa. Teď jsem si jist, že v Honzovi Huškovi ho máme. A čím dál tím víc mě fascinuje téma mladého kluka, který na sebe vezme zodpovědnost za společnost a nese ji za cenu totálního sebezničení. Cestu k pravdě a poznání absolvuje proto, aby zachránil město, kterému vládne. A to se bohužel tak vymyká naší realitě, že zahrát o tom 2500 let starou hru je možná minutu po dvanácté.

Co tragikomedie V pravé poledne od Neila La Buteho, autora Tlustého prasete?
LaBute kromě výborných komedií píše i hry poměrně vážné, byť v nich vždy pracuje s humorem. A tenhle text k nim patří, hra o člověku, který potkal boha, vůbec o takové setkání nestál a vůbec neví, co s ním má dělat. Je to součást linky, kterou zde pěstujeme, od Polyeukta přes Prezidentky po Proroka Ilju. Tohle téma mě hrozně vzrušuje a myslím, že bude zajímavé i v osobě hlavního představitele.

To jest?
Ondřeje Veselého. Baví mě, že se to stane člověku, který na první pohled vůbec není předurčen k tomu, aby byl hlavní postavou duchovního dramatu. Což je vlastně příběh většiny z nás. Máme před sebou sezonu, na kterou jsem z hlediska titulů pyšný, a věřím, že se nám povede, aby byl v divadle úchvat.

Nastanou v příští sezoně výrazné personální změny?
Budou výrazné změny v dámské šatně, protože Dana Verzichová odchází na mateřskou dovolenou, takže ji diváci rok neuvidí. A výpověď dal Václav Liška.

A posily plánujete?
V dámské šatně určitě ne. Budeme hledat úplně mladou herečku, která nám schází, a někoho, kdo by nahradil Vaška Lišku. Soubor je dlouhodobě poddimenzovaný, 19 lidí a obrovské množství práce. A v Krumlově jedeme nadoraz.

V Jihočeském divadle působíte už 14 let. Co vás tady drží?
To, že jsem sem vtrhnul plný energie a vypiplal to s kolegy do takové podoby, že se mi bude chtít odejít jenom za výrazně lepším. A věřím, že tady potenciál ještě je, minimálně na jednu dvě sezony.

Ptám se na odchod i proto, že žijete u Prahy. Překvapilo mě, že se tam věnujete zahradě, jeden víkend jste třeba sázel jabloně.
Jsem opravdu vášnivý zahrádkář. Když jsme postavili dům, dali jsme dohromady zahradu. Dělat něco rukama je neuvěřitelný relax. Nejsem sportovní typ a na zahradě si hlavu vyčistím. A učí mě trpělivosti a pokoře: poté, co nám před dvěma lety celou zahradu zničilo šílené krupobití, začínali jsme znovu. Díky přírodě si rovnám různé věci, tím spíš, že polovinu času trávím zavřený v temné díře. Když klečím u záhonu a vytrhávám plevel nebo sázím kytky, je to krása.

Na jaký výpěstek jste hrdý?
Začínáme se stávat samozásobiteli (smích). V naší estétské zahradě plánujeme dokonce zeleninové záhonky. Je úžasné, když člověk za první tantiémy z divadla zasadil strom a ten je teď desetimetrový a má obrovský kmen.

A není náročné stále pendlovat na trase Budějovice – Praha?
Je to hrozně únavné, ale co nadělám? To je osud!