Spal v šupleti pod postelí, strážní domek byl malý

V zimě tam mrzlo tak, že jedna zeď byla zevnitř ojíněná. Přesto Václav Matějček, který se narodil 30. července 1930 ve strážním domku koněspřežky v dnešním Chlumci u Českých  Budějovic, vzpomíná rád. Přesně si pamatuje, jak se stavba proměňovala a doplňuje tak mezeru v historických pramenech.

Narodil se, stejně jako jeho sourozenci, přímo v domku  číslo devět, který katastrálně patřil pod Krnín. Říkalo se zde Čekánov, ačkoli zastávku tam dráhy zřídily až v roce 1943. Václav Matějček měl bratra 
a tři sestry, s oběma rodiči se museli vejít do dvou malých místností, na záchod chodili za dům na hnojiště, do dřevěné budky. Tam, kde míval strážní domek dveře, tedy na straně u kolejí, se za jeho dětských let udělalo okno, dřevěný přístavek přibyl až během druhé světové války.

„Dvě místnosti, opravdu malá kuchyňka a za ní ložnice, tenkrát se říkalo sednice,“ vypráví 84letý Václav Matějček, kterého oslovil letní seriál Deníku o strážních domcích koněspřežky. Pro vodu chodili přes trať za přejezd, po schůdcích ve stráni k pumpě. S vodou šetřili, ohřívala se na plechových kamnech v kuchyni. Ložnici vytápěla litěná kamínka zvaná bubínek.

Jak se jim žilo? Pro pět dětí 
a rodiče byl domek maličký. „To víte. Dvě postele, tam spali rodiče a s každým jedno dítě. Mezi postelemi bylo prkno pro jednoho nocležníka, na něm další dítě a pod jednou postelí šuple. To se večír vytáhlo, tam jsem si lehnul a ráno se zase zastrčilo. To nebyl lehký život, nemyslete si. Samota, všude daleko, chodili jsme do školy do Kameňáku, potom já do měšťanky ve Velešíně. Okolo dráhy, mašina mě občas ohodila párou,“ vzpomíná Václav Matějček.

Letos na jaře, kdy Jihočeské muzeum otevřelo novou expozici ve strážním domku na Mánesově třídě v Českých Budějovicích, zmiňoval historik Ivo Hajn, že život neměli drážní strážníci sladký. V případě Čekánova to platilo ještě 70 let po konci koňky. Václav Matějček přidává vzpomínku, jak prožívali zimy.

„Ložnice měla jednu stranu do dvorku a na zdi byla vevnitř jinovatka, byla strašně studená. Nedovedete si představit, jaká tam byla zima, měli jsme jen ta kamínka. Sednice byla tak malá, že jste vylezl z postele, praštil se o ně a spálil,“ líčí Václav Matějček.

Naštěstí bylo čím topit. Jeho otec pracoval jako železniční dělník, fasoval 15 metráků uhlí a pražce. Do lesa se chodilo na šišky. „Jednou, když jsem byl mladý, mi doktorka povídá: čím tě máma krmí, těmi šiškami?“ směje se.

Jeho otec, vyučený švec, pracoval nejdřív u drah na externo, definitivu dostal později, když se osvědčil. První roky byl proto v zimě bez práce a pletl košíky. Matka byla doma, přes léto pracovala 
u sedláka, který jim na jejich políčku vyoral brambory 
a vymlátil obilí. Malý Vašík tátovi pomáhal, například zavírat závory.

Nakupovalo se jednou za měsíc, po výplatě, v Kamenném Újezdu. Jedly se většinou  brambory, chleba bylo málo. Ve škole si později ohříval kastrůlek na kamnech v dílně, stejně jako všichni ostatní. Školní jídelna, to bylo tehdy  sci-fi.

Matějčkovi chovali králíky, kozy, slepice a prase. Maso dávali na půdu, kam vedly dřevěné dveře. Když přišel kominík, bylo prý pokaždé znát, že si zakrojil. „Když jsme měli kuřata, kvočna si udělala místo rovnou mezi kolejemi,“ vybavuje si příhodu Václav Matějček.

Žilo se jinak. Místo bruslí předělané dřeváky, do školy naboso: kecky hodil přes rameno a nazul je až kus před Kamenným Újezdem, aby si je moc neponičil. Zasměje se při vzpomínce na rybníček Krňák a lumpárny. „S kamarádem jsme ho vypustili a zrovna tam byly nasazené malé ryby. Panebože, to byl průšvih,“ říká rošťácky.

Důležitý byl pro Matějčkovy rok 1943, kdy v Chlumci zřídily dráhy zastávku. U domku vznikl dřevěný přístavek, ve kterém se prodávaly jízdenky. V roce 1945 se jejich domov ocitl na demarkační čáře. Spadal pod ruskou stranu, naproti byli Američané. Ti se ovšem spletli a jeden den tábořili na louce za jejich kolnou.

Ze strážního domku odešel Václav Matějček v roce 1946, když se odstěhovali do Vyššího Brodu. Dnes již 61 let žije 
v Hluboké – Zámostí, živil se jako čalouník. „Ještě mám na dvoře rozdělanou práci. Potahoval jsem dvě křesla a najednou se tu objevila pohovka,“ ukazuje.

Do domku v Krníně se opět dostal až v 75 letech. Šel se podívat, jak se změnil. „Pustili mě dovnitř, všechno měli předělané. Třeba u stěny, kde byla jinovatka, měli obývák,“ porovnává s úsměvem.