VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Syn Josefa Režného: Jsem rád, že mě táta přivedl k hudbě

Strakonice /ROZHOVOR/ - S Vítězslavem Režným, synem legendárního dudáka a folkloristy, jenž zemřel v pondělí 10. prosince, o dudách, viole, Řecku i hraní na LDN.

16.12.2012
SDÍLEJ:

Smířený odešel 10. prosince do muzikantského nebe dudák Josef Režný. Myslí si to jeho syn Vítězslav (na snímku), který mu pomáhal například se Školou hry na dudy.Foto: David Peltán

Že je člověk 
u dudácké legendy, pozná hned na schodech, kde stojí džbán s nápisem Bardovi českých dudáků. Stejný nástroj svírá i figurka na kredenci a že hrnek, z nehož pije kávu, zdobí noty, už ani nepřekvapí. Když vyprávěl o svém otci Josefu Režném, který toto pondělí zemřel ve věku 88 let, občas se mu oči zaleskly. Ale jinak se docela často při vzpomínkách usmíval. „Odcházel smířený," říká o svém otci, ikoně českého národopisu, 62letý Vítězslav Režný.

Jaká je vaše první vzpomínka na tatínka a dudy?
Vybavuji si, jak jsem jako kluk běhal po zahrádce, trhal jahody a slyšel tatínka, jak hraje ve svém pokoji na dudy. Šel jsem za ním, povídal si s ním a on se mě ptal: nechtěl by ses naučit opravovat dudácké strojky nebo hudební nástroje? Zasvěcoval mě, ale já jsem to tehdy nebral vážně, měl jsem jiné zájmy. 
K muzice jsem se pořádně dostal až v době studií na ČVUT. Tam jsem začal litovat, že jsem se hudbě víc nevěnoval. A když jsem se vrátil do Strakonic, začal jsem hned aktivně chodit do Prácheňského souboru.

Měl tatínek radost?
Táhl mě k muzice pořád. V souboru jsem byl několik let jako tanečník, do chvíle, než odešel basista a chyběla basa. Tehdy mi tatínek řekl, jestli bych se na ni nechtěl učit, že by byla potřebná, tak jsem se jí ujal. Předtím jsem chodil na housle, které jsou trošku příbuzné, říká se, že basa jsou velké housle. Naučil jsem se na ni, dodneška na ni hraju a jsem rád, že mě 
k ní tatínek dovedl.

Vedl vás vlídně, nebo byl přísný?
Spíš přísný. A taky nebyl moc trpělivý, kdyby byl, mohl jsem dojít dál, potřeboval jsem dostat pár za uši.

Housle, kontrabas, kdy vám do života vstoupily naplno dudy?
Když jsem byl členem souboru. Tatínek si dal předsevzetí, že každému z rodiny věnuje jedny dudy, takže jsem taky jedny vyfasoval, docela pěkné. Začal jsem se na ně učit, uplatnil jsem se pak v kolektivní dudácké hře. A baví mě pořád.

Viděl jsem fotografii, kde hrajete všechny tři generace: váš otec, vy i vaše děti. Jak vzpomínáte na tyto chvíle?
To jsou vánoční chvíle, myslím, že je to fotka z Vánoc, z Volyně. Na Boží hod jsme se tam pravidelně scházeli a muzicírovali. Sešli jsme se v pokoji, táta si vzal violu, synovec housle, maminka taky housle, já kontrabas, brácha si přinesl violoncello a hráli jsme Mozarta, Malou noční hudbu a další skladby. Jednou, už je to dávno, jsme 
s tatínkem hráli na dudy i ve dvojici, když měl přednášku v cizině.

Kam jezdil?
Mám vzpomínku, jak jsem ho párkrát vozil na přednášky do Rakouska nebo do Německa, třeba do Regenu. To bylo velmi pěkné, několikrát jsem ho vezl samotného. Přivezl, dal jsem si kafe, odjel zpátky a pak se pro něho zase vrátil. Lidé ho velmi milovali a uznávali, on si užíval pocty, učil zájemce o dudy na letní škole. Tam byl šťastný. 
A nejkrásnější zájezd, který nás potrefil se souborem, byl v roce 1984 do Řecka.

Víte, kdy si na dudy zahrál naposledy?
Když ležel ve volyňské LDN, letos v lednu. Přijel za ním starosta Strakonic Pavel Vondrys, kterého tatínek přivedl k dudám. Seděl v posteli a zahráli si spolu.

Většinový obraz vašeho otce je fousatý pán s dudami. Jaký je ale obraz, který si v sobě nesete vy? Jak byste ho namaloval?
Třeba, jak hraje na violu…

Šíře pracovního záběru Josefa Režného je neuvěřitelná. Ve které linii jeho aktivit jste mu byl rád nápomocen?
Docela dost jsem mu pomáhal v období, kdy jezdil 
k Lužickým Srbům. Snažil se zachytit a zdokumentovat jejich dudy. Vždy jsme prošli jejich muzeum, zvali ho tam, v cizině měl velké renomé. Pomáhal jsem mu jako technický kreslíř, dělal jsem mu náčrty, které jsem pak přepracovával do technických výkresů, z toho vznikla například Škola hry na dudy. Byla to výborná zkušenost. Trávili jsme spolu celý týden, jezdili trabantem… (úsměv).

Jak byste si přál, aby se rozvíjel jeho odkaz?
Přál bych si, aby pokračoval Prácheňský soubor. Chybí ta přísnost (úsměv). O zpěvačky strach nemám, muzika trošku pokulhává, ale taneční složka, to je ouvej, nějak chybí motivace, děvčata se rozprchnou do škol a na mateřskou, situace není dobrá.

Váš otec měl rád pravdu, což mu přineslo ztrátu zaměstnání, politické šikanování, načas ho komunisté dokonce odstřihli od dudáckého festivalu. Jak toto období prožíval?
Povídal nám o poměrech, padala jména různých lidí –  dodnes si je pamatuji – kteří škodili společnosti… První festival byl, tuším, v roce 1968, on se netajil se svými názory, a proto ho vyhodili 
z Domu osvěty, kde tenkrát pracoval. Potom získal místo jako vedoucí muzea ve Volyni, kde zůstal až do důchodu, tam ho podržel pan Jedlička (tehdejší předseda tamního MNV  – pozn.red.), který používal zdravý selský rozum 
a ochránil ho před zvůlí okresních a krajských mocipánů.

A jak snášel, že ho odstavili od festivalu?
To víte, špatně. Ale oni bez něho stejně nemohli nic organizovat, potřebovali ho. 
A muzeem, kterým mu chtěli uškodit – byl to vlastně trest – mu paradoxně pomohli. Byl svým pánem, mohl tam leccos uskutečnit, například výstavu dud a dodnes tam po něm zůstává silná stopa. Když odešel do důchodu, byl šťastný, že měl vše splněno, a s radostí se vrhnul na folklor, už mu nic nebránilo. Publikoval, psal, připravoval noty, chodil do souboru a babička se o něho krásně starala.

Pro kterou část jeho osobnosti si otce nejvíc vážíte?
Plně souhlasím s tím, co napsala Julinka ve své vzpomínce, že nás přivedl k hudbě a pěstoval ji v nás. Pořád ho vidím u klavíru, jak dává dohromady různé doprovody. Nejvíc jako vedoucí Prácheňského souboru. Ze začátku vedl všechny tři složky: muziku, zpěvačky a tanečníky. Nakonec si nechal jenom zpěvačky, těm se věnoval až do konce, dokud mohl chodit.

Jak prožil svá poslední léta?
Myšlenkově byl velmi aktivní. Ještě před 14 dny byl výborný, když tady byla etnografka Irena Novotná. Špatně slyšel, ale všechno plánovali, že Julinka o něm vydá diplomovou práci a že by k ní přidali ještě další vzpomínky, které se zatím nikde neobjevily. Dokonce chtěl, abychom ho přivezli 19. prosince na vystoupení Prácheňského souboru. Těšil se, ale nabralo to rychlý spád, takže nakonec to bude koncert  – rozloučení.

Letos se na dudáckém festivalu uskutečnil koncert k poctě Josefa Režného. Předpokládám, že jste tam byl…
… zahrál jsem mu! I přesto, že jsem měl úraz na cirkulárce (úsměv). Byla úžasná atmosféra, přišlo hodně lidí 
a vzdali mu poctu tím, že všichni vstali a tleskali. To ho potěšilo a žil z toho několik měsíců.

Autor: Václav Koblenc

16.12.2012 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Ilustrační obrázek.

Opona! je příležitost herců ukázat se

Ilustrační foto.

Vandal nedal pokoj autobusu

Vandal poškodil šest vozidel

České Budějovice – Škodu za 35 000 korun způsobil neznámý pachatel z pátku na sobotu v Kněžské ulici. 

Po roce si to ČEZ Motor opět rozdá ve čtvrtfinále play off s přerovskými Zubry

České Budějovice – Po roce opět se stejným soupeřem. Hokejisté ČEZ Motoru se střetnou ve čtvrtfinále play off první WSM ligy s přerovskými Zubry a bude se jednat o reprízu loňské poměrně vyhrocené série. První zápas uvidí v neděli Budvar aréna (17).

Klíma: Všichni cítíme, že pravda je někde uprostřed

Šumava - "Na Šumavě totiž žije taky živočich člověk!" I tak argumentoval radní Pavel Hroch při podpoře svého návrhu, v němž vyzývá jihočeské zastupitele k odmítnutí původního vládního návrhu zákona o národních parcích.

Svědkové mohou pomoci policii

České Budějovice – Policisté hledají svědky několika dopravních nehod. 

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies