VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Táborské kašny se po městě stěhují

Tábor - /ROZHOVOR/ S Evou Hubičkovou z Muzea Šechtl a Voseček o proměnách města, zbourané synagoze i příběhu Gotického sálu

15.10.2013
SDÍLEJ:

Architektka Eva Hubičková z Muzea Šechtl a Voseček.Foto: David Peltán

Její příjemný hlas přesně zapadá do atmosféry domu fotografů Šechtlů, kde čas – všemu bláznění navzdory – plyne podobně. Klidně a přitom objevně. Dokazuje to 
i nová kniha o Táboře z edice Zmizelé Čechy. Ta město, známé hlavně jako husitské, představuje na fotografiích v letech 1868 – 1945. „Někdy svého pradědečka podezřívám, že cestoval v čase, protože vždy, když něco potřebujeme, najdeme to," říká Eva Hubičková, která do knihy vybírala fotografie 
z unikátního archivu Muzea Šechtl a Voseček.

Jak jste zmizelý Tábor vymezili?
Je to trošku dáno edicí. Je nejvíc zajímá konec 19., začátek 20. století a doba před druhou světovou válkou. Výběr jsme omezili převážně na historické centrum. Nejtěžší bylo z archivu, kde je několik tisíc krásných fotek Tábora, vybrat jen tak málo, aby se do knížky vešly.

Kolik se jich tam vešlo?
Je jich tam něco kolem sto čtyřiceti.

Podle jakého klíče jste postupovali?
Chtěli jsme ji udělat tak, aby byla zajímavá i pro Netáboráky, lidi, kteří město neznají. Myslím, že tím je kniha v rámci celé edice speciální – máme nejenom místa, která zmizela, ale celé minisérie, jak se konkrétní místo proměňovalo. Opravdu i ten, kdo Tábor nezná, se podívá na dvoustranu a má tam fotku 
z konce 19. století, třeba 1870, pak za dalších 30 let a další. Vidí, jak se město proměňovalo. Jak se z města, které mělo středověký charakter – bylo v hradbách, kolem byly statky – najednou stávalo město moderní. Tím je kniha hodně zajímavá. A protože jsem si říkala, že se na to možná budou dívat i lidé, kteří nejsou takoví nadšenci do architektury, máme tam 
i zmizelá řemesla.

Příklad?
Pro Tábor byli typičtí koželuhové a soukeníci. To jsou řemesla, která již zmizela 
a která tady byla tradiční.

Jsou v Táboře zcela mrtvá? Žijeme v době, kdy se řada řemesel připomíná a obnovuje.
Jsou. Žádný revival neexistuje (úsměv).

Které místo se v Táboře proměnilo razantně?
Přímo v historickém jádru uvnitř hradeb nejsou změny tak veliké. Ulice zůstávají stejné, ale v první vlně urbanizace, kdy do města přišlo hodně lidí, přestavěli nízké přízemní baráčky na secesní patrové domy se zdobeným nárožím. Samozřejmě se proměnila radnice a náměstí. Na jednom konci, kde je dnes radnice, a na druhém, kde je městský úřad, jsou na nejstarší fotce dva renesanční domečky. Ty na konci 19. století vyhořely a postavili místo nich nové stavby. Radnici v 19. století přestavěl architekt Josef Niklas: byla vlna novogotiky, kdy se zkrášloval Karlštejn a Pražský hrad. Sundali renesanční fasádu s věžičkou a hodinami, přistavěli novogotickou 
a navýšili věž. Když se podíváte na fotku, jak vypadalo náměstí, tak by ho nepoznala ani spousta Táboráků.

Která z podob náměstí se vám líbila víc?
Kompozičně tam renesanční domečky byly rozhodně mnohem hezčí. Na to přišli Táboráci už krátce potom, co postavili spořitelnu. Měla střechu à la Národní divadlo. Chodili kolem ní a říkali, jak přebíjí radnici, že je moc vysoká, že městu nesluší. 
A právě jeden z prvních táborských památkářů, architekt Theodor Petřík, přišel 
a přestavěl ji, trošku to snížil do dnešní podoby.

GLOSA Václava Grubhoffera: Nostalgie ztraceného časuJe libo cesta strojem času? Každý „časoběžník" ví, co taková výprava znamená. Nahlédnout do okouzlujícího světa postav a postaviček 
s pestrými životními osudy. Vstoupit do staveb, v jejichž zdech se odehrávaly fascinující, často nepředstavitelně dramatické události. Dotknout se chladné omítky, pod kterou dosud doutná oheň zapomenuté minulosti. Mnozí to chtějí zažít, ale mají smůlu. Třeba na učitele dějepisu, kterého zajímají jen telefonní seznamy vyprázdněných letopočtů. Já tu smůlu během gymnaziálních studií neměl. 
I proto se dotýkám omítek, nastražuju uši, odlévám do sádry stopy paměti. Existují dobří dějepisáři, historikové 
i knihy o ztraceném čase. Dovolují nám cestovat. Uvědomovat si, že skutečná minulost není o nic méně přitažlivá než fantaskní svět Pána prstenů nebo Hry o trůny.
Kdo se chce zrovna teď projet, může se odbavit za humny. Stačí navštívit zmizelé město zrozené ze snu a myšlenky, město středověkých bojovníků a hradeb, piva, ohně, vody, prvorepublikové elegance. Na cestě ho doprovodí kvalitní text historika Zdeňka Vybírala, kterému nejde o letopočty. Klade si například otázku, co všechno už zažil balkon táborské radnice. Přemýšlí nad tím, jak živelné požáry dokázaly posunout město v hradbách dál. Přesunout se v čase nám pomohou ale hlavně fotografie ze sbírek Muzea fotografie Šechtl a Voseček. Můžeme si tak třeba zabruslit na zamrzlém Jordáně, zastavit se na zelných trzích, nakouknout do tiskárny, kovárny, zaniklých interiérů důvěrně známých staveb.
Pomohou nám zjistit, co všechno bylo a není. Jak impozantní byla táborská synagoga v maurském slohu, jakou poezii měl hřbitov u sv. Filipa a Jakuba či židovský hřbitov na Parkánech. A to je asi jediné riziko spojené s cestováním v čase. Nevyhnutelně musíme dojít poznání, jak moc krásně bylo před sto lety, navzdory pohromám, o kterých nemáme zdání. Jak moc málo vkusu, snů a citu máme.

Jak se proměňovaly církevní stavby?
Na táborském kostele řádil Mokr (architekt Josef Mokr, 
v 19. století dělal mj. rekonstrukci Karlštejna a dostavbu katedrály svatého Víta na Pražském hradě – pozn.red.). Byl tam barokní oltář, ten dal pryč, místo něho udělal novogotický a celý kostel dnes působí mnohem monumentálněji. Je to spousta malých detailů: dodělali výrazné bosáže na nároží, zalomili oblouk u vstupu. Je to stejný kostel, ale působí úplně jinak. To, co jsme dnes zvyklí vnímat jako vznosnou monumentální gotiku, tak je dost často dáno novogotickými zásahy. Je to vidět i na dvoustránce v knize a mohl by to být kvíz Najděte deset rozdílů, proč vypadá jinak.

Čtenář může tedy i zapátrat.
Máme i další věc, která není pro edici typická – pár interiérů. Třeba neuvěřitelné je, že do Gotického sálu na radnici – který je po Vladislavském sále druhý největší gotický sál v Čechách – vložili patro a rozdělili ho na malinké kanceláře. Ty byly pod klenbou, která začínala 
u podlahy, a šlo se tam po zdobeném schodišti, které vypadalo jak ze zámku Hluboká: kroucené, krásné plamínkové schodiště. Potom předělali kanceláře na muzeum a stropy ornamentálně vymalovali. A potom přišli na to, že by sál chtěli mít velký jako byl původně a všechno zase vybourali a uvedli do původního stavu. Celý příběh interiéru je v knížce k vidění. V knize jsou také krásné snímky táborské synagogy, kterou zbourali v 70. letech minulého století.

Co tam stojí dnes?
Auta. Je tam parkoviště, protože dodnes nikdo nevymyslel, co tam místo synagogy postavit. Původní staré domečky obnovit nejde. Je to částečně pietní místo a poměrně nedůstojně je tam teď parkoviště. V Táboře byl ale v 70. letech projekt na zbourání mnohem větší části města. Asanace Tábora. Měla se zbourat celá Palackého třída, Střelnice a spousta domů, které byly v historickém jádru příliš moderní, se měly nahradit něčím, co by mělo proporce gotického domu.

Proč k tomu – naštěstí – nedošlo?
Asi na to v té době nebyly peníze. Ale jak se dělala na konci 19. století pseudogotika, tak v 60. a 70. letech se to dělalo moderně, ty tvrdé, geometrické tvary. Měl se přestavět celý Kotnov, měl se zbourat pivovar – tam, co je dnes hotel Dvořák.

Když jste vybírali z tak rozsáhlého archivu, napadá mě, že vaši předkové museli Tábor fotit asi naprosto programově. Zajímalo je, jak se město mění?
Někdy svého pradědečka podezřívám, že cestoval v čase, protože vždycky, když něco potřebujeme a hledáme věc, u které bychom nečekali, že bude fotografovaná, tak ji v archivu najdeme. Myslím si, že ve městě fotil úplně všechno. Navíc v době, kdy bylo docela náročné a komplikované dělat fotky v exteriéru – musel se postavit stan, polít velká skleněná deska, na mokrou desku fotit, byl to kus technického umění a spousta času. Tehdy se třeba v Táboře bourala Pražská brána. Krásná, velká, renesanční, s obloučkovým štítem, se sgrafity. Napsal na město, že by jim to jako fotograf zdokumentoval, že by stálo za to takovou památku, než se zbourá, kvalitně nafotit. Z města mu odpověděli, že o to nemají zájem.

Hádám, že se nenechal odradit.
Nenechal a šel. A máme desky, negativy 30 x 40 centimetrů, kde jsou neuvěřitelné detaily. Fotka obou stran brány je v knize taky. Byla opravdu hezká. Můj prapradědeček Ignác Šechtl měl vášeň pro dokumentování. 
A jeho syn Josef Jindřich Šechtl ještě víc.

Byl pro vás některý z nálezů 
v archivu hodně překvapivý?
Pořád nacházíme zajímavé a hezké fotky. Třeba u táborského kostela jsem si uvědomila, jak drobné věci v architektuře vytvoří velký rozdíl.

Je hodně staveb jako Pražská brána nebo synagoga, které zmizely úplně?
Je jich spousta. Tam, kde je dnes Křižíkovo náměstí 
a Nové město, byly cesty, kolem nich statky, ty jsou dnes všechny zbourané. Potom vyhořelé domečky na náměstí, hejtmanství, jež bylo 
v místech, kde pak postavili finanční úřad. Hradby: velká část jich zmizela, bašty se rozprodaly…

Památkově tehdy asi nikdo nepřemýšlel.
Přístup k památkám byl hodně jiný (úsměv). Ale těžko říct, jestli by bylo dobře, kdyby se v městech všechno úzkostlivě zachovalo. Jestli by historická jádra nezamrzla. Ale u spousty věcí je škoda, že jsou pryč.

Kniha sleduje proměnu města před sto lety. Nakolik mizí Tábor dnes?
Mizí pořád. Teď se zrovna zboural jeden dům na Klášterním náměstí a staví se znova. Loni další dům blízko bývalé synagogy. Na tváři města to není tak znát, ale ta původní mizí.

Když jste knihu připravovali, prošla jste si znovu některá ta místa?
U spousty fotek jsme pátrali, odkud vlastně jsou, takže jsme město museli projít. Vůbec jsme to mnohdy nemohli přesně identifikovat, hlavně v místech, kde je dnes areál pivovaru, u hradu Kotnov. Byli jsme zmatení, protože dnes je na renesanční sladovně krásný štít s obloučkovou dekorací, ale na staré fotce byl ten dům mnohem delší. Začali jsme tápat 
v tom, co z táborské renesance je přelom století a co je opravdu renesance. Teď už ale víme, kde stála šatlava, kde byla stará brána do pivovaru, ale dumali jsme nad tím dlouho. Další věc byly kašny. Zdeněk Vybíral píše 
v knize o zásobování Tábora vodou, což souvisí s Jordánem, vodárenskými věžemi, 
a my jsme chtěli doplnit, kde byly v Táboře kašny. A zjistili jsme, že kašny se po městě stěhují!

Když to shrneme: jaký byl všechen ten zmizelý Tábor, viděn vašima očima?
Hlavně mám pocit, že město nemizí, ale že se pořád mění. Spíš je to Tábor v proměnách než zmizelý. Když vezmu celé to období, je to město bez dopravních značek, bez reklamních poutačů na chodníku. Město volného prostoru.

Autor: Václav Koblenc

15.10.2013 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Speciální policejní jednotka Temelín pořádá třídenní výběrové řízení, aby si vybrali do svých řad nové policisty.
18

V testech uspěje jen pár policistů

Čtvrteční trénink české reprezentace před večerním zápasem s Finskem.
17

Česká reprezentace dnes v Budvar aréně proti Finsku v brance s Petrem Mrázkem

AUTOMIX.CZ

Jak snížit spotřebu auta? Není to složité, těmto mýtům ale nevěřte

Spotřeba je dlouhodobě jednou z nejsledovanějších vlastností automobilů. Řidiči jí dokonce často podřizují svůj jízdní styl, volbu pneumatik, ale i výběr vozu jako takového. Ale opravdu víte, jak jezdit co nejúsporněji?

České hokejové hry v Českých Budějovicích – kde zdarma parkovat a trasa

České Budějovice - V Budvar aréně se 27., 29. a 30. dubna odehrají České hokejové hry Carlson a pro jejich návštěvníky bude zajištěno bezplatné parkování na volné asfaltové ploše u Vltavy na Jiráskově nábřeží pod Dlouhým mostem, jejíž kapacita je kolem 500 aut.Nájezd k tomuto místu je připraven ze tří směrů, tzn. Praha, Písek a Český Krumlov.

Budějovice chtějí most přes Vltavu, ale musí jednat s Litvínovicemi

České Budějovice – Mnohem komplikovanější, než se na začátku zdálo, může být pro českobudějovickou radnici změna územního plánu u nemocnice.

AKTUALIZUJEME

Obrazem: Jihočeši se někde budili do bílého rána, jinde to jen kvetlo

Jižní Čechy - Podívejte se, do jakého rána se ve čtvrtek, 27. dubna, probudili Jihočeši. Šumavu, ale i nižší polohy zasypal těžký sníh, na Jindřichohradecku po něm nebylo ani památky. A takové bylo ráno v Prachaticích, v Českém Krumlově, na Lipně a dalších místech Jihočeského kraje i díky snímkům, které poslali naši čtenáři. Bohužel, není to jen o zasněžených záběrech, ale také o nehodách.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies