Těch 50 let u filmu byla nádherná doba, děkovala Vlasta Pospíšilová

Anifilm má za sebou nejdojemnější chvíli. Když na jeviště třeboňského divadla 
J. K. Tyla vstoupila večer 
5. května animátorka a režisérka Vlasta Pospíšilová, aby převzala cenu za celoživotní dílo, publikum vstalo a standing ovation se zdály skoro nekonečné. A dojetí bylo očividně oboustranné. „Nevím, jestli si cenu zasloužím, ale když vás vidím… V Třeboni jsem nevynechala ani jeden ročník, je to nejlepší místo na světě pro festival. Když vyjdete před kino, hned někoho potkáte, je to kouzelné místo pro setkávání… Těch 50 let v animovaném filmu byla nádherná doba, škoda, že to tak uteklo," děkovala Vlasta Pospíšilová, která letos v únoru oslavila 80. narozeniny.

Festival Anifilm, který 
v Třeboni nabízí do 10. května přes 400 snímků včetně titulů nominovaných na Oscara, poctu 50 letům Večerníčku či večerní projekce hitů na náměstí TGM, připomíná všechny tvůrčí polohy této první dámy české animace. Na velkém plátně se promítají jak filmy, na kterých se Vlasta Pospíšilová podílela jako animátorka, tak i její vlastní režijní počiny.
„Speciální sestřih uvede kuriozity typu oživení loutky-dvojníka živého herce pana Tau, kterou vytvořila pro populární televizní seriál Jindřicha Poláka," řekl dramaturg Petr Slavík.

Vlastní pásmo bude mít animovaný seriál Kuťáci, ve kterém se  12. srpna 1976 poprvé objevila dvojice kutilů Pat a Mat. Menší diváky čeká kompletní série Broučků, pod kterými je Vlasta Pospíšilová podepsána jako režisérka.

Profesním osudem se jí stala loutka. Když byla malá, měli doma loutkové divadlo, hráli si s ním. Na umělecké průmyslovce, kde se od třetího ročníku určovala specializace, si zvolila loutkové a scénické výtvarnictví. A u loutek zůstala celý život. „Já měla to štěstí, že jsem poznala filmy Jiřího Trnky, pak jsem měla možnost ho navštívit, když natáčel film Princ Bajaja. Od té doby jsem už nepřemýšlela o ničem jiném než o loutkovém filmu," říká Vlasta Pospíšilová.

Postav, jež animovala a režírovala, jsou desítky. Hodně blízko má k sérii Broučci, jež se natáčela po sametové revoluci, dohromady asi sedm let. Vzpomíná i na seriál Kuťáci 
s postavičkami Pata a Mata.

„O prvních Kuťácích, kteří byli natočeni, se schvalovací komise vyjádřila, že to není hodno Krátkého filmu. Tím pádem přešli do Bratislavy, stali se populární, pak se vrátili do Čech. A dnes jsem se jim opět zasmála: pamatovala jsem si, jak se jeden zamotal do smetáku, ale už ne, jak jako balík odskáčou do kuchyně," líčila pobaveně poté, co při zahájení festivalu v divadle viděla díl Tapety.

K Třeboni má srdeční vztah, 
a není to klišé. Již na prvním ročníku AniFestu (předchůdce Anifilmu – pozn. red.) v roce 2002, kde se rozdělovaly ceny filmům za posledních deset let, získala jednu její werichovská adaptace Lakomá Barka. „Já si pamatuju, že jsem váhala, jestli se mám nějak slavnostně obléci, nebo ne, a někdo říkal: no tak se oblečte…", vzpomíná s úsměvem. Na jednom z dalších ročníků pak zvítězila v soutěži televizní tvorby se seriálem Kuťáci.

Pamatuje si, jak bydlívala 
v pivovaru Regent, i na to, jak se tři týdny léčila v třeboňských lázních Berta, přičemž jeden z týdnů se – pro ni ideálně – překryl s festivalem. „Maminka byla z Rožnova pod Radhoštěm, jezdila jsem tam i jako dospělá, bylo to moje srdeční město a k němu píseň Rožnovské hodiny smutně bijú. A jak jsem začala od 90. let jezdit do Třeboně, stalo se mým dalším srdečním městem, a teď si zpívám Okolo Třeboně, pasou se tam koně…Jakmile jdu po náměstí, slyším: Vlasto, nazdar!"

Animace jí rovněž přinesla leccos pro praktický život.  Jednak nezměrnou trpělivost, jednak velká přátelství. „Poněvadž jako spolupracovníci jsme byli jedna rodina," vysvětluje. Když jako animátorka pracovala na Fimfáru, musela se kvůli tomu naučit hrát šachy; při snímku Daliborka se zase dostala k šermu dýkou a mečem, kdy měla k ruce skupinu šermířů.

A čím ji animovaný film nejvíc oslovuje? „Pro mě musí mít příběh. Když se dívám na Císařova slavíka, zapláču si: nevím proč, ale tečou mi slzy. Musí to na člověka nějak působit, ovšem teď jsou moderní jiné filmy, na Anifilmu je i nová kategorie nenarativní filmy. Nic proti tomu nemám, ale myslím si, že animovaný film má promluvit k člověku, k jeho duši. Ale to je asi staromódní pohled," shrnuje Vlasta Pospíšilová.