Tři roky zpívala s Minnesengry a prožila splněný sen

Jemný úsměv, hodné oči, klid, který objímá, a hlas takový, že na koncertě k 45 letům Minnesengrů měla nejdelší potlesk ze všech sólistů. Lída Pouzarová, dnes Šimonová, prožila sice v slavné jihočeské kapele jen tři roky, ale její křehký vokál okouzluje dodnes, kdy je známá spíše jako farářka.

Do hudby se zamilovala, když viděla film Perný den od Beatles, začala kvůli nim dokkonce chodit na angličtinu. 
Z českých zpěváků se jí líbila Marta Kubišová. „Všechny její písničky jsem uměla, ale hlasově jsme si byly podobné, jenom když jsem hodně ochraptěla,“ usmívá se.

Zpívala si pořád a všude. 
V osmé třídě se v rudolfovské škole objevil leták na konkurs do sboru Jitřenka. Šla 
a Otakar Dubský ji přijal. „Tím se mi začalo plnit mé přání, abych někde zpívala,“ říká. Na zpěv pak chodila ještě do lidové školy umění.

Zmíněný sbormistr ji nasměroval i k folku. Prodávala boty, když za ní v roce 1973 přišel, že Minnesengři hledají zpěvačku. Jejich hudba se jí líbila, a tak to zkusila. Konkurs byl v Divadélku 111. „Stáli tam čtyři kluci, styděla jsem se, ani jsem si nesvlékla kabát, byla jsem taková stažená. Chtěli nějakou lidovku, tak jsem zazpívala Ej lásko, lásko a Bránu milenců od Ulrychovců. Řekli, že mi dají vědět,“ vypráví.

Dali. Asi za měsíc za ní přijeli domů. Byla zrovna v mládeži sboru církve husitské, tak si ji nechali zavolat, řekli, že ji berou a ať přijde na zkoušku. Byla překvapená, vůbec s tím nepočítala, ani se nepídila, jak dopadla. Během měsíce se musela naučit celý repertoár, asi 20 písniček. Pánové se prý divili, že to zvládla, jí to připadalo normální.

„První koncert byl na den mých dvacátých narozenin, 15. října 1973. Seděla jsem 
v hledišti, Žalman zazpíval Kdyby tady byla taková panenka, já jsem vstala a přišla 
k mikrofonu,“ vzpomíná. Předtím ještě jela s Minnesengry na pár koncertů jako divačka a vůbec si neuměla představit, že by stála na pódiu a překonala strach.

Ten rychle opadl. S Minnesengry zpívala tři roky, žila splněný sen. Nejvíc ji bavilo nahrávání v rozhlase,  vzpomíná na portovní sejšn 
v Krumlově i na dvouměsíční turné v Rusku. Žili tam jako rodina a zažili leccos: mráz minus 35 stupňů za polárním kruhem, noci, kdy se do Pobaltí jezdili opíjet Finové, kteří pořádali bouřlivé mejdany, nebo Charkov, který na ni zapůsobil jako depresivní město hrdinů.

„Než jsme vyjeli, byli jsme nuceni naučit se několik ruských lidových písniček jako podmínku vycestování. Když jsme je začali zpívat v pobaltských státech, reagovali naprosto chladně –  pochopili jsme, že je tam vůbec zpívat nemůžeme. Místo nich jsme zařadili Slavíky z Madridu 
a podobné písničky,“ říká Lída Šimonová.

S Minnesengry natáčela pro Televizní klub mladých 
a také hudební film Okolo Blateckýho, klipy k lidovkám. „Bylo to legrační, mírně jsme tam přehrávali,“ vybavuje si.

Z minnesengřích písní má stále ráda písničku Růže 
z desky Bělovláska. Sice v ní nezpívá sólo, ale líbí se jí atmosféra. Stejné je to s písní Zelené oči, kde zpívá jenom ve sboru. Bavila ji taky lidovka Žádnej nevěří.

„Z mého repertoáru se hodně líbila písnička Ženich, vždycky jsme ji opakovali. Při ní jsem měla co dělat, abych vydržela být vážná, protože kluci dělali různé vtípky a legrácky,“ říká s úsměvem.

Písnička Venkovanka, kterou proslavila, je jí blízká slovy 'domov před sebou', k nej jejího srdce ale nepatří. „Hráli jsme ji celou dobu, co jsem byla u Minnesengrů, někdy se i opakovala. Takové písničky se přezpívají, nemusela jsem třeba Nezhasínej svíčku.“

Z kapely odešla v roce 1976 na mateřskou dovolenou. Občas se vracela, hostovala na šňůře s šermíři, ale nastálo už ne, i když ji přemlouvali. Jednak kvůli dětem, jednak proto, že začala studovat teologii. 
„Z Rudolfova musel odejít farář, protože u nás byla dost silná mládež a církevnímu tajemníkovi se to nelíbilo. Já už tam fungovala jako laická kazatelka, tak mě požádali, jestli bych nešla do služby,“ vysvětluje. Tajemník ji ale v rodné obci nenechal, proto jako farářka začala v Rožnově. V Rudolfově působí od roku 1992.

Minnesengry sledovala již jen z povzdálí. Občas zašla na koncert, hodně se jí líbilo období s Janou Vejvarovou, kterou považuje za výbornou zpěvačku. Zpívala v křesťanské skupině Logos a folk je doživotní láskou, ač chodí i na klasiku, protože dcera Zuzka hraje na piano a druhá dcera Lenka na violoncello v Jihočeské komorní filharmonii. Má ráda Redla nebo Nohavicu; s manželem, kterého poznala v 16 letech v církvi a který hraje na kytaru, zpívá vnoučatům.

Přesto, když se chystal listopadový koncert v Domě kultury Metropol k 45 letům Minnesengrů, měla velké obavy. Hlavně z toho, aby to nekazila Janě Vejvarové. Zkoušky měli dvě, ve studiu MKP Petra Michala.

„Zpívám ráda pořád, bylo to příjemné a krásné. Kdyby žil Anděl, bylo by koncertů víc 
a dělalo by mi to velkou radost. Diváci v Metropolu byli úžasní, o tom se mi ani nesnilo, že by mě takto přijali. Ani jsem nevěděla, proč mi tak tleskají, a byla jsem z toho ještě dva dny mimo,“ shrnuje své dojmy z pocty Minnesengrům.