Písně moskevského spisovatele a písničkáře Bulata Okudžavy (1924-1997) v ruském originále i češtině zazní v pátek od 18 hodin v českobudějovickém klubu Horká vana. Kromě Heleny Macháčkové, Vítka Šujana a Ivana Hubala se s kytarou představí brněnský písničkář a dokumentarista Jiří Vondrák, který v říjnu 1995 zorganizoval Okudžavovi dva koncerty v Brně a Praze.

Páteční koncert organizovaný Diecézní charitou České Budějovice je připomenutím ruského umělce, který zemřel před patnácti lety 12. června 1997 v Paříži. „Měli jsme k sobě důvěrný vztah," přiznává Jiří Vondrák, který zve posluchače na výjimečný koncert.

Bulat Okudžava zemřel před patnácti lety. Jak jste se tenkrát dozvěděl, že umřel?

Zrovna jsem se vrátil z Řecka, kde jsem byl točit dokument pro Objektiv. Toho dne ráno jsem se ještě koupal v Egejském moři. Popletl jsem si čas, takže jsem do letadla vlítl na poslední chvíli ještě celý osolený a stejně takový jsem vyšel do slunného dne v Brně. Moje asi desetiletá dcerka mi u nás před domem řekla: Tatínku, nesmíš být smutný, ale umřel ti Bulat.

Bydlím v domě, kde kdysi bydlel Jan Skácel, který napsal Modlitbu jako Okudžava. Je zajímavé, že náš úžasný Skácel napsal taky takovou pokornou modlitbu, a obě jsou si i podobné. Jan Skácel má stejnou duši a zrovna před domem, kde bydlel, jsem se dozvěděl, že zemřel jeho duchovní bratr Bulat.

Jak jste se dostal k tvorbě Bulata Okudžavy?

První zmínka o něm byla v roce 1977 krátce po Chartě. Jeden brněnský žurnalista, výborný člověk Tonda Hošťálek, dělal v malém studentském klubu pořad o Okudžavovi a chtěl, aby někdo jeho písničky zazpíval. Tak se na mě obrátil, dal mi svoje překlady, abych je upravil a mohly se zpívat. Upravil jsem je a k nim si poslechl i originály, abych jeho tvorbě rozuměl a pochopil logiku a melodiku. Bulatovi jsem totálně propadl již v roce 1977 a jsem mu propadlý dodneška.

Za Bulatem Okudžavou jste se vypravil i do Ruska. Jaké bylo vaše první osobní setkání?

Začátek byl stejný, jako když se potkají dva cizí lidé. Bulat Okudžava byl neuvěřitelně citlivý člověk, ale neprojevoval se tak. První minuty byl trochu strohý, ale jen do okamžiku, kdy jsem si troufl velkou nezdvořilost a požádal ho, aby mi zahrál. To ho trošku naprdlo, ale ne moc. Potom jsem si to vyžehlil. Chtěl jsem, aby zazpíval Modrý balónek, který jsem přeložil do češtiny. Tuhle verzi chtěl Okudžava slyšet. Tak jsem mu zahrál zase já, a tím byly ledy prolomeny. Když jsme se pak čas od času setkali, myslím si, že vznikal přátelský vztah, ale neodvažoval bych se říct přátelství.

Čím vás zaujal Modrý balónek?

Víte, že ani nevím? Ale mě na téhle písni fascinuje pravděpodobně to, jak se pouhými šesti verši znázorní a přiblíží celý tragický ženský osud. To je něco neuvěřitelného, šest veršů, které budí fantazii. Jsou to geniální verše plné pokory. Nikdy v životě jsem se nesetkal s nikým tak geniálně zkratkovitým. Přitom i v melodii a ve slovech je úžasný cit, pokora, prostě všecko.

Díky vašemu přátelskému vztahu se vám Okudžavu podařilo přivézt v polovině 90. let do Brna a Prahy na dva koncerty.

Nikdy jsem si to neuvědomil, ale i to mé pozvání byla velká drzost. Neměl jsem za sebou žádnou agenturu, jako soukromá osoba jsem si dvakrát pronajal sál a dvakrát to kvůli Okudžavově nemoci nevyšlo. Potřetí mi pomohl Petr Oslzlý a Divadlo Husa na provázku, které koncert zaštítilo. Koneckonců, v tomhle divadle ho kdysi taky hráli, takže tam patřil.

Když se Okudžava objevil v brněnském divadle s kytarou, co jste cítil? Úlevu, že koncert bude, radost nebo zadostiučinění?

Byl jsem doopravdicky šťastný, protože od toho roku 1977 až do roku 1989 jsem ho pořád překládal a poslouchal. Měl jsem ho zařazeného mezi svoje idoly, kterými byli Bob Dylan, Donovan, ale i Vlasta Třešňák nebo Karel Kryl, mezi slušnými lidmi. Kdosi již dříve řekl, že pojem slušný člověk je označením určitých morálních hodnot. Pan Okudžava byl jedním z těch slušných lidí a navíc velkých umělců. Jako básník a spisovatel tady bude navěky. Snoubily se u něj úžasné lidské hodnoty s hodnotami literáta, dramatika a spisovatele. Takových lidí je opravdu málo, a jsem proto rád, že se nám oba koncerty povedly udělat. Když jsme pak seděli v šatně v Praze s panem Okudžavou, nikoho k sobě nepustil, a to ani diplomaty nebo lidi, kteří jeho texty překládali.

Cítil jsem, že máme k sobě důvěrný vztah, a bylo pro mě veliké vyznamenání, že u sebe chtěl jenom mě. Ale špatně se o tom vykládá. Když se vás někdo zeptá na maminku a tatínka, tak jasně, že jsou to ti vaši nejbližší a největší. V kumštu, muzice a poezii byl pro mě Bulat Okudžava maminkou a tatínkem.

Okudžavovy jste tenkrát pozval na jídlo k vám domů.

Tenkrát mi za to manželka pěkně poděkovala. Měli jsme jet do Ostravy za příbuznými, a já manželce, která už vyklidila ledničku, oznámil, že za dvě hodiny přijdeme s Okudžavovými na oběd. Žena udělala kuřecí maso a specialitu z Ostravska sýrovou polévku. Oba si šíleně pochutnali. Pro mě to bylo zase vyznamenání. Když byl Bulat v Americe, byl doma jen u Joan Baez, ale k nikomu jinému nešel, protože nerad chodil do soukromí na návštěvy a držel si lidi hrozně od těla.

Tehdy se mě paní Okudžavová zeptala: Jiří, kde budeme zítra obědvat? Říkám: Nevím, tak pojďte k nám. Řekl jsem to jako společenskou frázi a čekal, že řekne Ne. Ptala se Bulata, co na to říká? A Bulat říkal, že půjdou. Když k nám přišli, pan Okudžava napsal manželce do knížky Putování diletantů krásné věnování za úžasný oběd.

Po jeho smrti jste se byl podívat také na jeho hrob.

Přiznám se, že mi v případě Bulata nikdy nepřišlo, že zemřel, akorát že se strašně dlouho nevidíme. Mezi tím jsou předměty jako hroby. Byl jsem tenkrát v Bulatově pracovně díky vstřícnosti jeho ženy Olgy. Viděl, že má na stole dojemnou fotku vystřiženou z novin a oblepenou průhlednou páskou, aby nezežloutla. Byl to portrét Jana Palacha, a to svědčilo o jeho vztahu k Čechům a nejen k nim. Pan Okudžava dobře věděl, co Jan Palach udělal. Považoval si tohoto tak mimořádného činu, že pak denně při psaní viděl svou maminku, tatínka, ženu, děti a Jana Palacha.K tomu snad nemusíme nic dodávat.

Okudžavova rodina byla postižená stalinismem. Ptal jste se ho, jak se s tím vyrovnával?

Ptal jsem se ho, jaký má vztah ke komunistům a komunistické straně i kvůli jeho rodičům. Komunisti mu totiž popravili tatínka a odsoudili maminku na doživotí na Sibiř. A to dvakrát, protože jednou ji na amnestii pustili a pak ji tam poslali znovu.

Díval se na to dost stroze, protože říkal: Moji rodiče byli komunisti, byli účastni a nositeli všeho, na co potom doplatili. Komunistická strana je zločinecká strana a jako zločineckou stranu je třeba ji soudit. Nemá cenu ji zakazovat, ale má smysl ji soudit a odsoudit, cituji doslova pana Okudžavu.

Bulat Okudžava se zastal i uvězněného Václava Havla.

Osobně se s Havlem neznal, ale když ho zavřeli, tak jako jeden z 88 osobností podepsal petici za jeho propuštění. Bylo to za Brežněva, a to nebyla žádná legrace. Brežněv byl velmi tvrdý komunista, který jakékoliv antikomunistické nebo antisocialistické projevy nesmírně tvrdě pronásledoval. Disident Václav Havel byl nepřítel a hlásit se oficiálně k nepříteli, bylo v Sovětském svazu velmi nebezpečné. Ale pan Okudžava bez rozmýšlení petici za osvobození Václava Havla podepsal.

K 15. výročí Okudžavovy smrti jste přichystal hudební pásmo, se kterým přijíždíte teď v pátek do Českých Budějovic. Jak posluchači reagují na jeho písně?

Myslím si, že v dnešní, politiky demoralizované době, lidé zase začínají mít potřebu čistého slova, pravdivého a neprokalkulovaného. Potřebují někoho, kdo se nestydí za to, že je citlivý. Dneska se pomalu považuje slušnost za slabost. To, že je někdo citlivý, je bráno za skoro směšnou vlastnost.

Mě hrozně překvapilo, že ze dvou koncertů k výročí, je už několikaměsíční turné a hlásí se stále další pořadatelé, kteří mají zájem koncert pořádat. Když nás pozvou, přijedeme Okudžavu zahrát kamkoliv. To je důkaz, že lidé Bulatova slova teď zase potřebují slyšet. Skutečnost, že lidi na koncert přijdou, je pro mě neuvěřitelná injekce, že hraní jeho písní má stále smysl.