Z drátů dělá Radok jazzmany i Krista

Pokaždé, když přijel k moři, sbíral na pobřeží pěkné kamínky. Asi jako každý. A nebýt toho, že jednou onemocněl a nemohl dělat divadlo, zůstalo by u toho, že je strčí do kapsy a doveze domů. Jenže jako marod se režisér David Radok rozhodl, že kamenům, úlomkům dřev a drátům, které vyplavilo moře, začne dávat nový život.

Jakousi sumou z toho, co v domku v Kolodějích nad Lužnicí nashromáždil, je expozice Na čáře přílivu – Driftwood II. O víkendu ji otevřel ve vltavotýnské galerii Zlaté slunce společně s kamarádem Josefem Kroutvorem, jenž přispěl sérií malých obrázků a kresbiček.

„Jsou to kameny, kousky dřeva a železa, které jsem většinou našel na plážích u moře nebo na ulici: když jdu po městě a vidím nějakou hodně pěkně rezavou matičku, tak si ji taky vezmu. Dokonce i kamarádi mi přinášejí zajímavé rezavé kousky drátů,“ říká 57letý David Radok.

Cihlička z Provence

Dřívka, oblázky či rezavé šrouby, které tento režisér recykluje podobně jako Jarda Svoboda z Trabandu, pocházejí od moří ve Skandinávii, Řecku, Francii i Anglii. Jeho kamarád Kroutvor s nadsázkou podotýká, že Radok přijel ze Švédska do Prahy s 23 kilogramy vyplavených dřev v kufru. Hodně blízký vztah má třeba k cihličce s nápisem Frère, česky bratr. „Našel jsem ji, když jsem se koupal s kamarádem malířem v říčce v Horní Provence. Je to taková vzpomínka,“ líčí režisér, jenž v létě zabodoval před krumlovskou točnou s inscenací Jak se vám líbí.

Své vášni se věnuje hlavně na chalupě v Kolodějích, jelikož tam má jednak dost místa a jednak může v klidu vrtat, aniž by někoho rušil. Baví ho to prý mnohem víc než režie.

„Normálně si můžete otevřít flašku vína, pustit si dobrou muziku a dávat dohromady nějaké rezavé dráty nebo kamínky. V klidu. A ať to uděláte dobře nebo špatně, je to vaše věc, nikdo vám do toho nemluví,“ vysvětluje s tím, že by chtěl své hobby dělat naplno. „Jenomže to bych se asi neuživil,“ usmívá se David Radok.

Mezi 32 drobnostmi, jimiž zaplnil galerii, figuruje řada roztodivností. Zaujme trojice dřev s tvářemi, což jsou Bohuslav Martinů, Igor Stravinskij a Louis Armstrong. Nebo roztočený drát s názvem Dnes jsem byl u holiče, jejž Radok opravdu vytvořil poté, co přišel z kadeřnictví. Lehce tajemný přídech má loď, kterou postavil z kusu dřeva. Teprve když ji dokončil, si všiml nápisu Aniara, což je název knihy švédského spisovatele Harryho Martinsona o vesmírném korábu.

Krásně rezavý klíč

K vyplaveninám přistupuje velmi citlivě. Maximálně navrtá do kamínků dírky. „Když je něco pěkně rezaté, jsem moc rád. Je pěkné, že je to omleté, a baví mě, že když se spojí dvě věci dohromady, vznikne něco úplně jiného,“ líčí David Radok.

Má rád obyčejné, ošoupané věci a hlavně ty, které mají historii. Třeba dřeva, s nimiž se na zimu podloží lodě, takže pamatují hodně. Nebo kamínek, který byl dřív obrovským šutrem, a poté, co je tisíce let omílán živlem, se promění v oblázek.

„Všechny věci mají minulost, což se mi líbí. A Driftwood v názvu výstavy znamená nejen vyplavené dřevo, ale i to, když se člověk volně courá bez směru nebo když vítr někam volně zavane sníh,“ přibližuje amatérský výtvarník.

A až se po výstavě, která potrvá do konce listopadu, vrátí na chalupu k jednomu ze svých krásně oprýskaných stolů, má již námět, do čeho se pustit. Po premiéře Jak se vám líbí dostal totiž od herečky Zuzany Stavné zrezivělý klíč. Dílu Ztracený klíč tak patrně přibude bráška...