Pavel Vencl je milovník žen, živí se hraním karet a baví boxem. První den okupace  tráví v náručí své milenky Katy, jenže osud ho přinutí  emigrovat a kvůli své konfliktní povaze zažije brutální věci. Je cynický, arogantní, pohrdá lidmi a neváhá zabít. Takový je hrdina nové knihy Útěk do pekel z pera českobudějovického spisovatele Františka Niedla, jež vyjde  13. března a křest bude mít 27. března v budějovickém knihkupectví Kanzelsberger. „Já mám všechny své knížky rád, ale tuhle nejraději,“ říká v rozhovoru dvaašedesátiletý Niedl, vášnivý jachtař.

Můžete charakterizovat hrdinu vašeho románu Útěk do pekel?
Pokusím se, ale nebude to úplně jednoduché, protože vytvořením této postavy jsem nastolil svým čtenářům, ale i sobě více otázek, nežli odpovědí. Rozhodně se nedá zařadit do škatulky, kde jsou pevně odděleny bílé a černé. Můj hrdina žije podle svých kodexů hodnot, které mnohdy nejsou identické s danými zákony či spíše s těmi, které si jiní upravují dle svých potřeb.

Kým tedy je?
Pavel Vencl je vystudovaný doktor filosofie, živí se hraním karet a baví boxováním.

Považujete tento způsob obživy za obhajitelný?
Jistě – pokud dotyčný nehraje falešně. Podívejte: dnes je to disciplína, ze které se normálně odvádějí daně. I my máme borce, které při návratu z Las Vegas vítá na letišti televize.

Děj knihy jste zasadil do období 1939 až 1949. Proč?
Protože do byla doba, kdy svět byl těhotný problémy a událo se v něm tolik převratných a bohužel mnohdy i nevratných událostí, ze kterých by se dalo těžit na tisíce příběhů. A mnoho autorů tak činilo, činí a bude činit. Protože ta doba je nevytěžený důl. Uvědomujete si, jaké síly se najednou uvolnily? To je, jako by se dnes spojily všechny počítače světa v jeden superobří. Uvolnila se strašlivá negativní síla, která, pokud měla být podle zákona o akci a reakci, zničena, musela mít  nejdřív protisílu. A ta vznikla, podařilo se zmobilizovat nepředstavitelné množství energie.

A na jakou stranu se váš hrdina postavil?
Na žádnou. Jeho povaha byla nezávislá a on si myslel, že může žít tak, jako doposud. Ale to nešlo. Ať už pro jeho česko-německý původ, ale i proto, že chování lidí se začalo posuzovat podle jiných měřítek.  Pavel Vencl se dostává do nových konfliktů, je pronásledován gestapem, zaplétá se do sítí tkaných špionážními centry, občas, aby získal čas na nadechnutí, podepíše s nimi spolupráci, ale nakonec nespolupracuje. To vše se nakonec vždy proti němu obrátí.

Jak konkrétně?
Z protektorátu utíká do Švýcarska, pomáhá jednomu mladému Židovi. Ve Švýcarsku se znovu setká s gestapem a utíká dál. Do Francie, kde se proti své vůli zapojí do odboje a následuje další útěk. V Anglii stráví jistý čas u 311. bombardovací perutě, ale vzápětí je zajat. Po propuštění následuje odjezd do USA, kde pozná New York, ale i odvrácenou stranu americké demokracie a vězení, odkud se mu podaří utéct a jistý čas se živí jako pilot v Texasu. Další útěk směřuje do Argentiny, do doby prezidenta Peróna a jeho ženy Evity. Tam pozná kromě krásné krajiny, tisícihlavých stád skotu a hráčských doupat i opravdovou lásku, ale i eskadry smrti a setká se tam i s novými přistěhovalci z Evropy, německými esesáky. Pak už má děj  rychlý spád: návrat do Československa 1949 a…

Ale nebylo tedy všechno jeho strádání zbytečné, když na obou stranách umíraly miliony lidí?
To je otázka. Ale mnoho z těch milionů umíralo proti své vlastní vůli.  A hrdina knihy jenom nechtěl zabíjet a stát se figurkou na šachovnici mocných. Přesto byl do této hry vtažen a nakonec se vždy postavil na stranu bojující za život. Ne podle nějakých psaných zákonů, ale podle  kodexu spravedlnosti, který měl někde uvnitř sama sebe. Ale takový kodex se netoleroval tehdy a netoleruje se ani nyní.

I v takových dobách, jako byla druhá světová válka, prožívají lidé lásku. Poznal váš hrdina za těch deset let něco takového?
Bezesporu. Pavel Vencl byl zvyklý prožívat život naplno. Příběhem prošlo mnoho žen a prožitky s nimi někdy líčím trochu více naturalisticky. Ale čtenář po dalším čtení (tak jako jedna čtenářka, která, když si přečetla první stránku rukopisu, ji s konstatováním: „Porno nečtu“ odhodila, a pak mi potají chodila brát další stránky) pochopí, že to líčení není prvoplánové a samoúčelné, ale dokresluje povahu hlavního hrdiny. Přesto i on, kromě těchto vztahů, poznal opravdovou lásku. První nenaplněnou, kdy nedošlo ani k polibku, druhá skončila smrtí dřív, než se mohla rozvinout, a třetí, ta byla skutečně krásná…

Na závěr: Máte k této knize nějaký zvláštní vztah?
Řečeno slovy Felixe Holzmana: Ano, ta dvojčata jsou si opravdu podobná, ale to jedno je si podobnější. A já mám všechny své knížky rád, ale tuhle nejraději.