Již malé děti ve školce se učí, že nejlepším přítelem člověka je pes. Množící se případy, kdy v rozpáleném voze zůstávají nešťastné němé tváře, kladou otázku, jestli je tomu i naopak. Máme okruh svých přátel, kamarádů. Představte si, že byste někoho z nich dali do trouby a zapnuli ji na šedesát stupňů. A loučili byste se s ním se slovy, že hned přijdete, aby se nebál. Případně byste mu slíbili i nějakou pochutinu, když to martyrium vydrží. Takový přítel nebo kamarád by vám poděkoval, že nabídka je to sice lákavá a že si vašeho přátelství cenil do té doby, než jste se projevil jako cynik, tyran a nelida. Celý příměr má háček, pes vám takhle neodpoví, nevzbouří se a nepošle vás do Paďous. Nýbrž věrně vám olízne obličej a důvěřivě vás nechá odejít za nákupem do super, hyper či jiného marketu. Skoro bych takovým páníčkům přál, aby je jejich hafan vtáhl k sobě do auta za stálého oblizování, tlapkou je zavřel a nechal je také nějakou tu hodinku smažit, potit a trpět. Jenže to by nebyl pes, nejlepší přítel člověka.

richard.vlasak@denik.cz