Říká se, že zvony na Zelený čtvrtek odlétají do Říma, a že řechtačky převzaly jejich úlohu. Tvrdívá se, že máme jíst zelené jídlo
a začít s pečením mazanců. V lidové slovesnosti a zvycích se zrcadlí snaha našich předků zachovat posvátnost dne, který předchází Velkému pátku. Zelený čtvrtek připomíná tak důležité události ze života Ježíše Krista, očekávaného Spasitele, že nemůže jít o běžný den.

Ježíš usedá spolu se svými učedníky k prostřenému stolu. Chce podobně jako jiní židé oslavit Pesach. Svátek „nekvašených chlebů,“ který měl lidu Abrahámovu, Izákovu a Jákobovu zpřítomnit vyprávění o vyvedení z egyptského otroctví. Po večeři se Nazaretský obrací na učedníky, bere do rukou chléb a láme jej. Potom i kalich. Je to projev vděčnosti a zároveň symbolická předzvěst jeho utrpení na kříži, oběti za všechny. Za pár desítek let první církev tento čin ustanoví jako Večeři Páně, eucharistii. Je znamením solidarity jejích bohatých členů k těm chudým, předzvěstí nové kvality mezilidských vztahů, projevem víry, že Ježíšova slova dojdou naplnění a že smrtí láska Boží k člověku nekončí. Měřítkem víry má být právě Ježíšův způsob života a odměnou opětovné stolování s věrnými učedníky na konci věků.

V janovské tradici, které v evangelijním vyprávění akcentuje jiné prvky, než ta matoušovsko–lukášovská, vidíme Ježíše, jak svým učedníkům myje nohy. Ten, jejž křesťané vyznávají jako svého Pána je pokorným služebníkem člověka.

richard.vlasak@denik.cz