České Budějovice – Paralympijský reprezentant v cyklistice Jiří Ježek se stal nejúspěšnějším handicapovaným cyklistou v historii. Dosáhl všeho, čeho mohl, stále má ale motivaci závodit. Chce dělat radost všem, kteří mu pomohli dostat se na vrchol. Přátelům, sponzorům i trenéru.

Před vaším odjezdem na paralympijské hry jste tvrdil, že se s největší pravděpodobností jedná o vaši poslední paralympiádu. Změnilo se něco na vašem rozhodnutí?
Před Londýnem jsem skutečně říkal, že se jedná pravděpodobně o moji poslední paralympiádu. Po tom úspěchu, který jsem tam dokázal, ale nemohu říct nic jiného, než že chci závodit dál. V tomto rozhodnutí mě podpořili i moji nejbližší, fanoušci, sponzoři a v neposlední řadě trenér. Všichni mi říkají, že má smysl pokračovat dál v aktivní kariéře.

Znamená to, že vás uvidíme v roce 2016 na paralympiádě v Rio de Janeiro?
Neříkám v tuto chvíli, že tak dlouho ještě vydržím závodit. Ale chci pokračovat, a pokud by se třeba rok před dalšími hrami ukázalo, že na to stále mám, tak se pokusím o nemožné a pojedu do Ria bojovat o další medaili.

Co byste ještě rád na paralympijských hrách dokázal?
Díky medailím na hrách v Londýně jsem se stal nejúspěšnějším handicapovaným cyklistou v historii. I kdybych za čtyři roky do Brazílie nejel, nemůže mě nikdo v dohledné době překonat. Už jsem stanul na tom pomyslném sportovním vrcholu.

Jakou tedy máte motivaci pokračovat dál?
Mojí hlavní motivací už není vyhrávat sám pro sebe, ale dělat svými výsledky radost těm, kteří mě podporují a pomohli mi dostat se na sportovní vrchol. A také být vzorem pro ty, kteří chtějí ve sportu něco dokázat.

Máte představu, čím byste se živil, pokud byste ukončil závodní kariéru?
Před tím než jsem se stal profesionálním cyklistou, jsem byl protetikem. Na paralympijské hry v Sydney, které se konaly v roce 2000 jsem odjížděl ještě jako amatér. Specializoval jsem se na výrobu protéz v Centru technické ortopedie. Tímto oborem bych se klidně mohl živit i dnes.

Jak dlouho už se cyklistikou zabýváte profesionálně?
Profesionálním cyklistou jsem už osm let. Díky cyklistice jsem se dostal i do jiných sfér byznysu a společnosti. Když navážu na vaši předchozí otázku, tak věřím, že pokud bych práci věnoval stejné nasazení jako cyklistice a měl bych stejný přístup, tak jsem přesvědčen, že nebudu mít problém se uplatnit. Mohl bych pracovat i v jiných oborech. Ne jenom v protetice. To je taky to, co mě uklidňuje a umožňuje mi věnovat se sportovní přípravě. Kdyby se mi stal úraz nebo se přihodilo něco, kvůli čemu bych nemohl pokračovat ve sportovní kariéře, vím, že se neztratím.

Zdaleka ne každý handicapovaný sportovec má možnost věnovat se svému sportu jako profesi. Má vůbec ještě šanci uspět na paralympijských hrách, když vidíme, jak se výkony handicapovaných čím dál více přibližují výkonům nepostižených sportovců?
Některé závody během roku by se určitě úspěšně absolvovat daly. Ale třeba mistrovství světa nebo paralympijské hry jsou tak specifické závody, že tam už může uspět jenom závodník, který se cyklistice věnuje skutečně naplno. Před dvanácti lety v Sydney, kde jsem vyhrál první paralympijskou medaili, to tak ještě nebylo. Od té doby ale šla ta výkonnost  tak nahoru, že jako ryzí amatér dnes není možné na těch největších závodech uspět.

Co byste poradil člověku, kterému se stane úraz, přesto by ale chtěl závodit a prosadit se mezi handicapovanými?
Vím, že někoho to může odradit, ale především musí takový člověk najít v tomto sportu zalíbení a být schopen jezdit pro radost. Pokud bude mít  zájem a pokud se bude chtít cyklistice opravdu věnovat a něco dokázat, tak mu mohou být vytvořeny velmi dobré podmínky. Kolem tohoto sportu se pohybuje spousta dobrých lidí, kteří jsou schopni pomoci. Musí tomu ale člověk dávat skutečně všechno a ti lidé se mu potom odmění tím, že mu umožní věnovat se cyklistice profesionálně.

Co říkáte na slučování kategorií postižení, které je běžnou součástí paralympijských her?
Sport handicapovaných je stále mladý a neustále se vyvíjí. Existuje snaha zařadit sportovce do kategorií, tak aby jednotlivá zdravotní postižení byla co nejvíce porovnatelná. Často to však přináší změnu pravidel. Dochází právě i ke slučování kategorií a někdy se spolu utkávají sportovci, jejichž postižení jsou natolik odlišná, že to může být pro někoho nefér. Týká se to i cyklistiky. Mě osobně se to příliš netýká, protože jsem zvyklý běžně soupeřit se zdravými cyklisty. Ale chápu, že některé sportovce to dokáže pěkně otrávit.

Dá se s tím vůbec něco dělat?
Já se snažím svým jménem na funkcionářských schůzích bojovat za ty sportovce, aby pro ně klasifikace byla co možná nejspravedlivější.

Myslíte si, že sportovec se získanou vadou, jako například vy, to má jednodušší ve srovnání s lidmi s vrozenou vadou? Přece jen může využít dovednosti, které získal, pokud vrcholově sportoval před úrazem…
Ten sport je dnes hodně náročný pro každého sportovce s jakýmkoliv postižením a v jakékoliv disciplíně. Není vůbec jednoduché dostat se na paralympiádu a udělat tam nějaký dobrý výsledek. Nerozhoduje přitom, zda přišel k úrazu nebo má nějakou vrozenou vadu.

Co říkáte tomu, že mezinárodní atletická federace nechtěla povolit jihoafrickému běžci Pistoriusovi účast na letních olympijských hrách? Obávala se, že jeho protézy ho mohou zvýhodnit proti běžcům se zdravými nohama…
V případě Oskara jde o pouhou závist nějakého zhrzeného atleta, který nedokáže unést, že je pomalejší. Já sám jsem ve stejných protézách jako on běhal. Samozřejmě ten běh ulehčí, ale v žádném případě nemohou nahradit zdravou končetinu. Kdyby si zdravý člověk takové protézy obul, tak zjistí, že nemůže ani jít. Natož běžet.

Vyjedete si občas i na jiném kole než závodním?
Teď po sezoně je čas přesednout na trekingové kolo a s rodinou si občas vyjedeme na výlet. Kromě toho si ještě s přáteli zahraji tenis nebo golf. Od listopadu mi už ale začíná příprava na novou sezonu.