Strakonický basketbal a Miroslav Vondřička patří neodmyslitelně k sobě. Charismatický trenér, který právě před rokem oslavil významné životní jubileum, se dočkal další pocty. Za celoživotní obětavou sportovní a trenérskou činnost byl odměněn na slavnostním zasedání Českého klubu fair play.
Vondřička v minulosti trénoval nejen strakonické ženy v nejvyšší basketbalové soutěži, ale vedl i ženské reprezentační týmy.
Basketbalu se začal věnovat již během studií na gymnáziu a svého koníčka dokázal později skloubit i s náročným povoláním veterináře.
Po klubových úspěších ve Strakonicích se dostavily úspěchy  i s československými reprezentačními výběry kadetek a juniorek. V roce 1988 začal trénovat i ženy. O rok později s nimi vybojoval stříbro na mistrovství Evropy v Bulharsku a v roce 1990 čtvrté místo na mistrovství světa v Malajsii.
Miroslav Vondřička vedl i ženský reprezentační tým, který dosáhl na šestou příčku na olympijských hrách v Barceloně v roce 1992. Bylo to naposledy, kdy české a slovenské hráčky působily v jednom týmu.
Následující rok se Československo rozdělilo a trenér tehdejšího federálního reprezentačního výběru na tu dobu stále vzpomíná. „Měli jsme tenkrát v družstvu víc Slovenek než Češek. Když mi někdo po cestě domů říkal, že takhle společně jedeme asi naposled, ani se mi tomu nechtělo věřit," svěřil se vloni Deníku Miroslav Vondřička.
Pracovitý trenér, jenž letos oslaví jednaosmdesáté narozeniny, nevynechá jediný ligový zápas strakonických basketbalistek. Ve strakonickém klubu Vondřička  stále pracuje jako trenér žákyň.


Kde se slavnostní předávání cen konalo a kdo akci pořádal?
Zasedání klubu fair play uspořádal Český olympijský výbor a slavnostní vyhlášení proběhlo v pražském Centru pohybové medicíny. Jeho nevšední a moderní stavba mě zaujala.

Co říkáte svému ocenění?
Když mě prvního dubna oslovili a zeptali se, jestli se zasedání zúčastním, domníval jsem se, že se jedná o apríl. Až poté, co jsem obdržel písemné pozvání, jsem uvěřil, že to myslí vážně.

Co vás napadlo, když vás poprvé oslovili?
V první chvíli mě napadlo, jestli cenu fair play náhodou nedostávám za to, že jsem vždy rozhodčím připomínal snahu o objektivní rozhodování… (smích).

To asi nebyl hlavní důvod vašeho ocenění?
To opravdu  ne. Oficiální sdělení říká, že  cena  mi  byla  udělena za celoživotní obětavou sportovní  a  trenérskou činnost. To mně  logicky  potěšilo, i když ještě  kousek života mám doufám před sebou. Pokud budu mít sílu a budu zdravý, chtěl bych stále ve svých basketbalových aktivitách pokračovat. Ve slově  celoživotní je tedy ještě rezerva.

Kdo všechno se slavnostního večera zúčastnil?
Nechyběl samozřejmě předseda Českého olympijského výboru Jiří Kejval. Bývalá vynikající lyžařka Květa Jeriová – Pecková mi společně se známým kardiochirurgem doktorem Pirkem předávala cenu. Mezi oceněnými byla také Kateřina Emmons. Té jsem doporučil další rozšíření rodiny.

Které další zajímavé osobnosti jste potkal?
Mezi dalšími oceněnými byl například cyklista Jan Smolík nebo plzeňský hokejista Tomáš Slovák či motocyklista David Pabiška. Potkal jsem tam celou plejádu osobností ze světa sportu. Mezi nimi byl i zlatý olympionik z her v Tokiu Jiří Daler. Zúčastnila se také naše bývalá hráčka Szutáková.

Byli v Praze i nějací Jihočeši?
Setkal jsem se rovněž s jednou z duší historie jihočeských olympioniků Jiřím Krauskopfem. Nevím přesně, jakou funkci tam plnil. Dále jsem zahlédl bývalého rozhodčího z Českých Budějovic Büntera.

Máte po ruce také nějakou veselou historku?
Do našeho diskuzního kroužku se přidal herec Jan Čenský. Nejprve jsem nevěděl, kam ho mám zařadit. Jeho tvář mi byla povědomá, a tak jsem se ho zeptal, do jakého sportovního odvětví ho mám zařadit. Když mi odpověděl, že je herec, trochu jsem se zastyděl. On to ale přijal s humorem.

Co pro vás bylo nejsilnějším zážitkem?
Přišla za mnou jedna vyznamenaná učitelka s tím, že se její dcera zúčastnila našeho basketbalového kempu. Říkala, že dcera na kemp ráda vzpomíná a zajímala se, zda je stále pořádáme. To pro mě byla cena navíc.

Co dalšího vás zaujalo?
Příjemný rozhovor jsem vedl i s paní Jeriovou. Bavili jsme se o tom, že tvrdé podmínky života pomáhají nejen sportovcům, ale vlastně všem lidem k úspěchům. Ona  jako mladá  musela  doma  dojit krávy a pracovat u svých rodičů  na statku. To jsme si rozuměli. Na závěr přednesl Jan Čenský povídku, která končila  tím, že  cena každé obyčejné  i nenápadné  věci stoupá s tím, jak s ní kdo pracuje, dokáže  jí dát duši a s jakou láskou se jí věnuje.

To musela být jistě krásná a zároveň poučná tečka…
To určitě. Při závěrečném rautu jsem si stěžoval Jiřímu Dalerovi, že nemají polévku. Dal mi za pravdu a okomentoval to slovy, že je hrozné, když tu nemají grunt. Pan Daler mě mimochodem potěšil rozsahem svých znalostí.