Snědl jsem Motysův banán, budu mít zásluhu na titulu?

Volejbalisté českobudějovického Jihostroje vyhráli úvodní dva zápasy ve finále extraligy. Dokonale využili domácího prostředí a dělí je dvě vítězství nad Ostravou od mistrovského titulu.

A myslím, že jsem na tom měl svůj podíl.

Tedy podle toho, co tvrdil na poradě těsně před druhým zápasem finálové série univerzál Radek Motys, opora Jihostroje. Mohlo by to tak být. Ale o tom později...

V úterý jsem dostal možnost poznat předzápasové rituály, zasedací pořádky, zažitá pravidla a vše, co nejlepší český volejbalový tým potřebuje k tomu, aby vyhrál.

A popravdě... je toho hodně.

Zápas začíná v šest hodin večer, hráči se začínají scházet v šatně po čtvrté hodině. Někdo si rád přichvátne, aby měl více prostoru na přípravu, jiní mají času dost.

Mezi prvními ale nechybí mladící Michálek, Juračka a Dvořák, kteří musejí natáhnout síť a připravit vše kolem hřiště.
Každý má své místo, ta nejlepší si vybírají staří. Žirafa Pepina, talisman týmu, sedí uprostřed šatny na stole.

Někteří si ještě přečtou noviny, proberou novinky ze světa, hlavně toho volejbalového. Jiní platí šéfovi kasy Radku Motysovi pokuty za přestupky. Jejich výčet a cenové ohodnocení visí na dveřích a čítá asi čtyřicet položek. „Vybírá to poctivě,“ směje se masér Filip Hoch.

Chvílí před půl pátou začíná porada v místnosti, kde se konají tiskové konference po zápase a kde tráví trenér Petr Brom hodiny u videorozborů soupeře.
Jako první dorazí nahrávač Lukáš Dvořák, který už chystá zákusky. Jedna z dlouholetých tradicí. „Vždy si dáváme kafíčko a něco na zub, je to zvyk,“ podotýká syn bývalé opory Jihostroje a reprezentace René Dvořáka.

Brzy se objevují i ostatní hráči s trenérem a asistentem Standou Pochopem. Zasedací pořádek je daný, ptám se, kde je volno. „Máš štěstí, dnes tě tu sedět nechám,“ usmívá se bývalý kapitán týmu Standa Pochop, nyní pravá ruka Petra Broma, když si sednu na jednu ze tří volných židlí.

Když se zavřou dveře, kouč po chvíli začíná opakovat taktiku a pokyny svým svěřencům. Ti konzumují banány v čokoládě, pijí kafe či energetické drinky. Nechybí dobrá nálada, vtípky. Do toho prášky tlumící bolest, bez nich to v poslední fázi soutěže nejde.
Těla dvoumetrových volejbalistů trpí. Mají za sebou více než šedesát zápasů během půl roku.

„Vezmi si můj banán, já ho jíst nebudu. Včera mi ho snědl Suky (kapitán Michal Sukuba – pozn. autora) a vyhráli jsme. Tak to nesmíme porušit,“ nabízí mi univerzál Motys svou porci lahodné energie. Po chvíli odmítání ale přece jen neodolám. Navíc...co když tím pomohu k vítězství? „Musíš to sníst,“ pobízel neustále.

Během opakování směrů útoků soupeře, typů podání a obrany už naplno pracuje i masér Filip Hoch. Šoumen, největší bavič týmu. Nejvyššímu hráči Jihostroje Radku Machovi (206 cm) a smečaři Petru Michálkovi tejpovací náplastí vyztuží kotníky, aby k nim měly úrazy těžší cestu.

Poradu završí společný bojovný pokřik a něco, co se dá nazvat zastrašováním soupeře v podání maséra. Ten na celou halu z plných plic vyřvává cosi, čemu lze jen těžko rozumět. „Já řvu Josef, Josef! A pokaždé trochu jinak. Je to letitý pokřik,“ vysvětluje Hoch.

Všichni ostatní reagují sborovou odpovědí“ „Kééémr!“. „To jsme jednou byli kdesi na turnaji, hráli tam i Rakušané. A když řvali gemma, gemma, libero Petr Habada to trošku zkomolil a vzešel z toho tento pokřik,“ informuje mě.

Po přesunu zpět do šatny se jedenáctka finalistů převlékne do pracovních úborů. Trenky, rozcvičovací trička, mikiny, chrániče a boty. Někteří musejí nosit vyztužovací ortézy na kotníky či záda.

Někteří se ještě předtím zavřou s Křapíkem, jak se masérovi Hochovi dlouhá léta říká, do místnosti s masérským stolem. A nesmí chybět hlasitá muzika.
Jako první své dva metry rozloží na stolek vždy blokař Štěpán Smrčka. „Je to tak dané. Smrk jde první, já druhý, pak jde Radek Motys,“ podotýká kapitán týmu Michal Sukuba.

Na vše poctivě dohlíží věrný fanoušek. Je mu asi kolem padesáti, se všemi si plácá, pomáhá, mění cédéčka v přehrávači. „To je náš nejvěrnější fanoušek Míla, chodí vždy hodinu a půl před zápasem a je s námi v masérně. Je součástí našich rituálů,“ vysvětluje mi masér.

Mezitím už někteří hráči českobudějovického celku dovádějí s míči, povídají si, začínají se rozcvičovat. Pro maséra ale ještě práce nekončí. Musí připravit dresy, potřebné iontové nápoje, ručníky, prokrvit svaly posledních zájemců. „Chystám hráčské potřeby, aby byli kluci připravení, tejpuju prsty, a co kluci potřebují.“

A pak už přichází na řadu samotný zápas. Jihočeši hrají výborně a i s menšími komplikacemi v utkání vítězí. Podruhé ve finálové sérii předvedli zaplněné hale, kterou navštívilo více než dva tisíce fanoušků, kvalitní sport.

Ať už jsem konzumací pamlsku Radka Motyse k vítězství pomohl, či ne, asi nezjistím. Možná jsem tím trošku přispěl ke klidu českobudějovického bombera, kdo ví.

V utkání ale zářil, chválil jej trenér i fanoušci. A hlavně, druhé vítězství je v kapse, na víc se historie ptát nebude. Až se bude slavit titul, možná se tomu spolu zasmějeme.