V extralize si dlouhodobě držíte úspěšnost kolem padesáti procent. Jaká byla minulá sezona?

Já myslím, že byla z mé strany dobrá. Těch padesát procent jsem měl, i když to mám někdy těžší, protože jsem na pozici hráče číslo tři. Utkám se se soupeřovou jedničkou, dvojkou a na trojku už se někdy ani nedostanu, když výrazně prohrajeme, nebo vyhrajeme. Je to trošku těžší, ale jsem spokojen.
Měl jsem ohromný úvod, na začátku sezony jsem nasbíral jedenáct vítězství a čtyři porážky. Pak přišly nějaké prohry, a hlavně zranění ramena. Na tréninku jsem hrál s Krmaschkem, naším nejlepším obranářem, když mě píchlo v rameně. Natáhl jsem si nějaké šlachy a měsíc a půl kvůli tomu stál. Až koncem ledna jsem znovu začal hrát a už to zase bylo dobré, takže jsem těch padesát procent udržel. Nebýt zranění, možná byla má bilance ještě lepší.

Co turnaje? Odehrál jste některé?

V minulém roce nebyly, skončily mistrovstvím Evropy v roce 2009, pak už se žádné nekonaly, takže jsem se soustředil výhradně na extraligu a povinnosti v klubu.

Reprezentace měla volno. Čeká vás s ní v blízké budoucnosti nějaká akce?

Už v říjnu mám vrchol sezony, bude se hrát mistrovství světa, které se hraje jednou za čtyři roky jako olympiáda. V roce 2006 jsem ve Švýcarsku vyhrál, takže v Koreji vlastně budu obhajovat titul mistra světa. Vedle toho pro mne bude znovu hlavní extraliga, která se má hrát trochu jiným systémem. Bude se hrát do tří bodů jako v play off, na jednom stole, takže pro diváky to bude o něco zajímavější. Náš klub bude mít větší šanci, protože Širuček, juniorský vicemistr Evropy, má obrovský talent.

Vy dva spolu v klubu hodně trénujete, je to tak?

Hodně. Už letos měl osmdesát procent v soutěži, takže tam je záruka, že dva body udělá, což se potvrdilo v play off se Střešovicemi. Prohráli jsme dvakrát dva tři a on dělal vždy dva body, bohužel jsme zápasy nedotáhli do konce. Trochu zklamal Crha, psychicky to neunesl, a já měl první zápas s Hořejším, bývalým reprezentantem, smůlu. Šel jsem s ním hrát za stavu 2:2 a mohl s ním vést dva nula na sety, ale soupeř dal topspinové prasátko, míček vyletěl o síťku do vzduchu, byl to kopec. Přiběhl jsem, dal jsem ránu, ale Míra Hořejší úplně odzadu ještě rychleji míček vrátil na stůl! Kdybych vedl 2:0 na sety, hrálo by se mi jinak, takhle jsem prohrál a trochu mě to psychicky nalomilo, nakonec jsem po boji 1:3 prohrál. Byla to smůla. Přišlo se podívat plno lidí, i Milan Orlowski, který říkal, že to ještě neviděl. Hořejší pak sám do televize prohlásil, že to bylo štěstí a náhoda, ale to ke sportu patří.

Z play off jste hned v prvním kole vypadli. Jak v Havířově zhodnotili sezonu?

Bylo to trochu zklamání, protože jsme věřili, že přes Střešovice přejdeme a budeme v semifinále, měli bychom bronzové medaile. Bohužel. Ale v nové sezoně už je cíl jasný – semifinále!

Jednal jste o nové smlouvě. Jak byly karty rozdány? Dohodli jste se?

Víte, jaká je dneska situace se sponzory. Ani náš manažer nevěděl, co bude. Když jsem přišel s tím, jestli by mi nedal smlouvu na dva roky, řekl, že na rok určitě. Řekl, že jsou se mnou spokojeni, prý jsem odvedl to, od čeho v družstvu jsem, padesát procent na trojce je výborný výsledek. Navíc v Havířově mě každý zná, hraju tam dost let, lidi na mne dost chodí a povzbuzují mě.

Prý jste tam dost populární. Je to pravda?

Proslavil jsem se tam tím, že jsem vyhrál paralympiádu. Je to jeden z důvodů, proč si mě manažer chce v družstvu ponechat. Sice jsem měl nabídku ze Španělska, byla celkem zajímavá, ale musel bych tam žít. A finanční rozdíl nebyl tak velký, abych měnil klub . Jak mi řekl manažer, mohu hrát v Havířově dalších pět, možná deset let, takže nemá cenu odcházet a zkoušet něco, co může za rok skončit. A co pak hledat? V Havířově jsem maximálně spokojen. Mám tam přítelkyni, byt, zázemí. Za pět let, co jsem hrál v Německu, jsem se nacestoval dost. Z Ostravy jsem to měl do Frankfurtu osm set kilometrů. To mi nechybí.

Uplynulá sezona byla atypická tím, že jste se moc neukazoval doma v Českých Budějovicích.

Kdysi jsem hrál vánoční turnaj v Týně, ale sezona byla opravdu náročná, trenér Koutný nás dost honí. Tréninky máme i na Štědrý den a na Silvestra. Člověk se moc neutrhne. Ale je to mé zaměstnání, jsem profík, na trénink se musí.

Odovolené jste si našel čas a na chatě na Lipně si na pár dnů odpočinul od stolního tenisu. Oprášil jste rybářské udice?

Lipno bylo letos ohromné! Chytli jsme fantastické počasí, bylo pětatřicet stupňů. Po delší době jsem navštívil stará místa – a ryby tam zase byly! Byl to výborný relax. Na to navázal týden na tréninkovém kempu v Sadské, kde mě to taky baví.

Držíte tradici, na Sadské se svým tátou trénujete amatéry z nižších soutěží rok co rok.

Už tam jezdíme snad třináct let. Lidi jsou tam na mne zvyklí, baví mě to s nimi.

Ale pořád je to ping–pong. Odpočinete si vůbec?

Měl jsem na starost dvě skupiny a trénovat osm hodin denně je fakt na hlavu. Někdy ve středu už to začíná být poněkud únavné, ale na druhou stranu mám radost z těch lidí, když vidím, že jsou rádi za každou radu, kterou jim dám. Baví mě to, ale už mám v hlavě ten nástup do přípravy s Havířovem, to je horší… Ale nedá se svítit, je to mé zaměstnání.

Kolik hodin denně stráví extraligový stolní tenista v Havířově tréninkem?

Máme to i ve smlouvách, že musíme být dvakrát denně na tréninku. Dvě hodiny ráno, od deseti do dvanácti, a odpoledne od čtyř tak do půl šesté. V létě je to samozřejmě jinak, trénuje se třikrát denně, a navíc jsou tam výběhy. Máme tam kopec, strašlivý stoupák, který musíme každý pátek vyběhnout třikrát. Ale je fakt, že člověk pak jde do sezony tak připraven, že se cítí dobře a věří si. Extraliga není lehká soutěž, slabých hráčů tam moc není.

Na kempu Sadské jste si exhibičně zahrál s pukem, parketou, při ukázkách tréninku jste si pálku půjčoval. Nezamkl jste si tu svoji do skříně?

Ne, měl jsem ji s sebou, jen měla ještě staré potahy, takže údery vždy jen předvedu vypůjčenou. Ale kdybych musel hrát zápas, vzal bych si tu svou.

Na jak dlouho ji po náročné sezoně nechcete vidět? Odložíte ji na nějaký ten den?

Pořád se o to snažím, ale nějak mi to nejde, protože po mně stále někdo něco chce! Zavolají z klubu. Anebo ze svazu, abych přijel dělat sparingpartnera na soustředění juniorů, tak jsem s nimi tři týdny trénoval. Pořád se něco děje. Člověk si řekne, že když skončíme soutěž patnáctého dubna, máme plno času, ale není to tak. Ale mne ten sport baví, pro mne je to celý život. Obětoval jsem tomu dost, ve čtrnácti letech jsem odešel čtyři sta kilometrů od domova. Jsem rád, když zavolají, abych přijel. Sbalím se a jedu.

Zprávu o Širučkově úspěchu jste měl z první ruky.

Když jsem v telefonu slyšel, že prohrál 3:4, ale že vedl 2:1, 10:8 a ještě 3:2 na sety, bylo mi ho ze srdce líto, protože jsme velcí parťáci, denně jsme spolu. Mrzí mě to. Druhé místo je pěkné, je to super úspěch a časem jej docení, ale mistr Evropy je mistr Evropy. V Havířově mu po sezoně končí smlouva, Crhovi taky, tak to bude zajímavé.

Jaké nejcennější skalpy jste v extralize během sezony získal?

Nejvíce si cením výhry s Michalem Bardoněm, což je slovenský reprezentant, hraje za ŠKST Bratislava. V základní části jsem porazil Míru Hořejšího, to je taky dobrý hráč. Pak třeba exstrakonického Havlíka, to bylo takové jihočeské derby, vyhrál jsem 3:1, a oplatil mu tím loňskou porážku.

V soutěži startovali i čínští hráči. Oživili extraligu?

Bylo to zpestření. Například Bai He z Bratislavy, to je fakt výborný Číňan. Na mistrovství Číny se dostal mezi nejlepších dvaatřicet, takže je opravdu kvalitní. I náš Širuček s ním prohrál. Bylo nač se dívat. Nasazení Bratislavy do české extraligy bylo oživením.

Z vašich slov vyplývá, že domů na jih se vrátit hned tak nechystáte.

Rodiče by chtěli. Ale zatím to neplánuju. V Havířově je člověk pořád v tréninku a na očích. Je uprostřed dění.

A o tom jihočeském dění vás určitě pravidělně informuje otec Karabec starší, nemám pravdu?

Je to tak, vždycky posílá výstřižky, kdo jak kde hrál. Ale nemám úplně detailní přehled. Vím, že mladý Filip Korbel se hodně zlepšil, už bylo domluveno, že se k nám přijede do Havířova ukázat, že by mohl přestoupit. V pondělí jsme ho očekávali, ale jeho táta najednou zavolal, že si to kluk rozmyslel. Havířov je sice daleko, ale myslím, že by mu věnoval lepší péči než v Praze, kde je těch hráčů mnohem víc. Z Jihočechů jinak nejvíce sleduju Michala Vávru. On mě ping–pong vlastně naučil, vždycky mu budu dlužníkem, jsem mu za to vděčný. Obdivuju, jak se drží, trénuje děti a přitom má výkonnost.

Vy už trénujete také. Na Sadskou jste jel jako čerstvý držitel licence B.

Dojížděl jsem na fakultu do Prahy, studium jsem úspěšně dokončil, takže už mám doma osvědčení. Jsem rád, protože trenéřinu už tak trochu dělám. Dvakrát týdně dojíždím trénovat mládež do Karviné a jednou do Orlové, kde dělám něco jako sparingpartnera mladšímu žákovi Sýkorovi, který byl třetí na mistrovství republiky; jeho otec je majitelem druholigového klubu Siko Orlová. V Havířově mi nabídli, abych ve středisku dělal přípravku, ale odmítl jsem s tím, že to bych zatím nezvládl. Chodit a říkat, jak mají hrát, to by ještě šlo, ale hrát s nimi a vedle toho dvakrát denně sám trénovat na extraligu, to bych asi nezvládl.