V červenci poměří síly s těmi nejlepšími v Evropě

Za sebou má 21letý Josef Talafous z Gladiators Gym v Českých Budějovicích nejedno vítězství. A další přidal nedávno. Ke konci dubna se v Plzni po vítězství v pyramidě postavil Bernardu Plavcovi z Prahy. Toho svěřenec Michala Nováka porazil 3:0 na body. V prvním červencovém týdnu jej navíc čeká i Mistrovství Evropy v Muay Thai, které se uskuteční v Praze.

Co pro vás vítězství v tom posledním zápase znamená?
Nové možnosti a lepší nabídky na zápasy.

Už minulým zápasem jsem se nominoval na mistrovství Evropy, které mě čeká v létě, takže tu nominaci, jež pro mě byla důležitá, už jsem měl před tímto zápasem za sebou. Byl to pro mě proto spíš zápas o tom, kdo z nás je lepší. Dva vítězové pyramid, dvě české jedničky se utkali o to, kdo je lepší.

Měl poslední zápas nějaká pravidla, protože vy ještě bojujete v klecích, kde téměř žádná pravidla nejsou.
Když si to tak vezmu, tak v kleci je jediný rozdíl v tom, že tam se soupeři perou i na zemi. V ringu se může také vesměs vše, jen třeba nesmím dát soupeři záměrně hlavou, kousnout ho, nebo ho kopnout do rozkroku. Ale i to se občas stává. Pak se dá soupeři čas na rozdýchání, aby se rozskákal a pokračuje se.

Majáles a jeho 150 akcí

Jaká byla příprava na zápas?
Mám svého hlavního trenéra, který mi domlouvá zápasy, který mě trénuje. To je Michal Novák. Pak mám ještě dalšího trenéra. To je Dominik Kodras a ten mi pomáhá s fyzickou přípravou, takže klasická posilovna. Mám to tak, že ráno mám posilovnu a večer normální trénink.

Předpokládám, že pořád studujete? Jak se to dá skloubit se školou?
Mám individuální studijní plán. Je to takový paradox…já kromě toho, že se s klukama peru v ringu do krve, tak dělám tetování. Maluji, takže studuji uměleckou školu.

Jak jste se k thajskému boxu dostal?
Jako malé dítě jsem hrál fotbal a tam už se začínala projevovat ta moje povaha. Byl jsem výbušný. K tomuhle sportu mě v 15 letech přivedl bratránek. Začal jsem trénovat a ono mi to docela šlo. Pak jsem dostal nabídku na zápas, který jsem vyhrál, a tím začal ten můj život, kterým teď žiji.

Nebojí se o vás vaši rodiče? Přeci jen v tom posledním zápase jste měl dost nepěkně natržené obočí.
Moje mamka, když jsem přišel poprvé a měl jsem monokl, se zděsila, skoro brečela. Dneska když přijdu se zlomeným nosem, tak mě spíš poplácá po zádech a řekne, že je to dobrý.

Jak to v thajském boxu funguje. Může se stát, že vyhraje ten, jenž celou dobu prohrával?
To se klidně stát může. Soupeř bude celou dobu prohrávat, pak mě ale jedním úderem trefí na bradu, já padnu a on vyhrál.

V zápase jsou v podstatě jen dvě varianty: buď se vyhraje na body nebo k.o. To nastane ve chvíli, kdy ho buď zraním, že bude mít díru v obočí a ukončí to doktor, protože teče spousta krve, nebo je ten člověk v bezvědomí.

A to nemáte strach nebo respekt? Přeci jen je tu nějaký pud sebezáchovy, ne?
Člověk je samozřejmě nervózní před každým zápasem. Ta nervozita je někdy až nesnesitelná.

Rušení malých matrik moc neuspoří a zatíží obyvatele obcí

Když je člověk v tom tlaku, tak chce, aby to skončilo a když to skončí, tak to chce zpátky. Nedokáže bez toho adrenalinu být. Člověk do toho musí jít s tím, že raději dostane dvě rány, aby jednu dal. Musí to mít nastavené asi trochu jinak než normální lidi.

A jak to je, když tam stojíte naproti sobě a poměřujete se? Řekne o soupeři hodně výraz obličeje?
Určitě. Je zajímavé sledovat soupeře jeden od druhého. Jeden se mi kouká do očí a je vidět, že je nabuzený, že nemá strach. A pak je soupeř, který třeba sklopí oči a to si pak řeknu, že by to mohlo být snazší.

Je to taková hra na psychiku. Když se na soupeře dívám a dalo by se říct, že ho i provokuji, nebo se mu vysmívám, tak je to na jeho psychiku dost náročné, protože ví, že to bude mít těžké.

Jdete do ringu i s nějakou taktikou?
Člověk jde do ringu s tím, že vidí slabiny soupeře, vidí, co dělá, co na něj bude platit. Pak buď jde a platí to, nebo po první ráně zjistí, že tudy cesta nevede. Pak je třeba tvořit hru přímo v ringu.

Mně trenér říká, že jsem hodně agresivní, že to tlačím na tu agresivitu. Že buď vyhraju tím, že jdu dopředu, nebo právě tím, že jdu dopředu jako blázen, tak prohraju. Musí se to krotit, protože pak dostávám zbytečně rány.

Chodí na zápasy i divácké pozorovatelky?
Chodí kluci, holky i děti. Stalo se mi třeba, že jsem vyšel z ringu a vyskákalo na mě deset dětí. Fanoušci, kteří tam byli s rodiči, to bylo hezké.

To je také jedna z věcí, proč to chce člověk dělat. Chce jednak ten úspěch sám pro sebe, aby si mohl říct, že dokázal to, co chtěl. Pak to dělá třeba proto, aby na něho byli rodiče pyšní a pak aby byl vzorem pro děti.

To je to, co člověka žene dopředu a pak, když je na tom zápase, vstupuje a celá hala se zvedne a řve a fandí a křičí jeho jméno, to se nedá popsat. A když člověk vyhraje, nebo trefí soupeře a on padne a lidé se zvednou, to by člověk odletěl. Už jsem to zažil a je to epické.

Vy jste se byl před časem dokonce podívat v mekce thajského boxu.
Chtěl jsem se podívat, kde to všechno začalo, ale nejen proto. Byl jsem tam, abych zlepšil techniku, viděl, jak to tam chodí a zároveň jsem tam měl po tom dvoutýdenním soustředění zápas s Thajcem, který jsem vyhrál.

Jaké jsou vaše další cíle?
Dalo by se říct, že mám před sebou 10 až 15 let kariéry. Většinou ta kariéra končí po 30. Ve 29, 30 letech je přitom člověk v té vrcholné formě, pak se to sekne a je konec.

Byl třeba šampion, osm let neporažený. Bylo mu přes třicet let, přišel mladík, trefil ho po bradě, ten šampion padl a už to nešlo. Bylo na něm najednou vidět, jak moc zestárl. Na každého šampiona se vaří voda.

Doufám, že jednou přijde doba, kdy budu na absolutním vrcholu. Abych dokázal to, co chci dokázat, ať už je to thajský box nebo MMA. Pak ale samozřejmě v budoucnu může přijít někdo jiný a zbije mě. S tím ale počítám, to se stalo každému. Můj veliký vzor je ukrajinský boxer Vladimír Kličko. Padesát zápasů neprohrál a najednou přišel frajer a ten ho vystřelil z ringu.